Stýská se mi

LEO K.

Mám internet, a proto mám zprávy dříve, než mi je přinesou domácí media. A padá na mně ukrutný stesk. Stýská se mi po minulosti. Stýská se mi po optimismu a po hrdosti, že jsem Čech. V sedmdesátých letech minulého století jsme si zpívali Down by the riverside: I’m gonna lay down my sword and shield, [Down by the riverside]3 krát, I’m gonna lay down my sword and shield, Down by the riverside. And study war no more. (Jdu a odložím můj meč a štít, tam dole u řeky. A nikdy se už o válce neučte!). Nebo se Spirituál kvintetem We shall overcome v českém znění Jednou budem dál: … jednou budem dál, já vím, jen Víru mít doufat a jít… cíl je blízko nás, já vím, jen Víru mít doufat a jít… jednou přijde mír, já vím, jen Víru mít doufat a jít!

Najednou se dovídám, že si nemůžeme ve svém státě rozhodovat, jak bychom chtěli. Podepsali jsme Lisabonskou smlouvu, kterou jsme vyměnili naši suverenitu za pár drobných. Posloucháme lidi ve věku našich dětí a vnuků (Petr Pavel (*1961), Ondřej Vetchý (*1962), Ivan Trojan (*1964), Zdeněk Hřib (*1981), Petr Fiala (*1964) a celá řada dalších), kteří nechtějí odložit meč a štít, když je Petr Kolář (*1962) a Jaroslav Strnad (*1972), svým příkladem přesvědčují, že válka je příležitost a mrtví jsou jenom statistika. Přít se s nimi, je ztracený čas.

„Hlupák je každý, kdo myslí jinak než my,“ řekl už francouzský spisovatel Gustave Flaubert a je to významově jiné rčení než známější „Pro hlupáka každý hloupý,“ z filmu Forrest Gump.

Tady si dovolím vložit kritiku herců a jiných populárních osob. S velkou popularitou přichází velká zodpovědnost a nějak si nejsem jist, že to herci a jim podobné „celebrity“ respektují.

T.G. Masaryk říkal, že státy se udržují těmi idejemi, jimiž vznikly. Tato myšlenka zdůrazňuje, že dlouhodobá stabilita a legitimita státu nezávisí pouze na vojenské či ekonomické síle, ale na věrnosti zakládajícím hodnotám a principům. Co se stalo, že se vyloupla generace uvažující technokraticky, generace se kterou zmizel humanismus a byl nahrazen číslovanými lidskými právy, generace, která raison d’etat viděla ve směně občanů za ekonomiku, generace, která ukradla občanům stát a nahradila jej podivnou melanží zájmových útvarů, nazývaných NGO?

To není ani Orwell, to je uvažování hokynáře.

Je ale krátkozraké to všechno svádět na dobu, když se vede debata hlavně o to, co stát nesmí a jakým všem omezením má politický systém podléhat. Stát je úspěšný, když občané hýří aktivitou. Proč by tedy měl svým občanům házet klacky pod nohy. Nechte lidi žít! Když se stane, že stát má v rukách komplexní dohled nad jejich životy, jsme zpátky v mrtvých osmdesátkách. A potom vítězí nadstátní útvary nebo korporace, které stejným omezením nepodléhají.

Kdykoliv omezíme dosah politického systému, vždy vyplní mezeru někdo jiný. Jediným výsledkem hry na minimální stát je nastolení vlády korporací a to, že občané se změní na spotřebitele. To, že mají méně svobody se zakrývá žonglováním s významem slova svoboda. Řečičky ale občanům nepomohou. Stát by měl vyklidit pole tam, kde bude prostor vyplněn normálním životem občanů. Nemusí jim říkat, jak často mají chodit do hospody, nebo že nemají kouřit, či používat plastová brčka. Stát ale nesmí ustoupit nátlakovým organizacím, ať je vede Greta Thunberg, Šimon Pánek nebo Mikuláš Minář, ať se maskují sebelépe. Neprošli volebním procesem a jejich veřejná činnost svědčí o tom, že jsou řízeni. Kým? Nějakým loutkovodičem.

Definujte, jaké prostředí musí vytvořit stát, aby se jeho občanům žilo dobře. To je hlavním úkolem státu. Musí mít takovou mocenskou převahu, že pro jakoukoliv korporaci, neziskovku, investiční fond, církev, mediální skupinu bude konflikt s ním nemyslitelný. Naopak stát by neměl prosazovat, žádnou ideologii, víru, morálku.

Plnění povinností vůči svým občanům musí být prioritou i před jakýmikoliv jinými, včetně povinnostem vůči spojencům.

Téměř všem národům evropské unie teď vládnou zkorumpované oligarchické kruhy, které systematicky usilují o zbídačení populace, likvidaci základních svobod, likvidaci morálky a vzdělanosti, zbavení obyvatelstva pocitu bezpečí, a dokonce i o fyzické nahrazení původní populace mimoevropskými kolonisty. Možná to tak úplně není, možná že si všichni příslušníci a stoupenci současných vlád tyto důsledky svého jednání neuvědomují, nicméně systematicky je provádějí a podporují opatření, která k tomu směřují.

Je lhostejné, vnímají-li to oni sami jako „záchranu demokracie,“ „záchranu planety,“ „výraz příslušnosti k Západu,“ „obranu před Ruskem,“ „obranu před populismem“ či jakkoliv jinak. Podstatné je, že jejich systematická snaha ohrožuje životy občanů, jejich svobodu a jejich právo usilovat o štěstí podle vlastního uvážení. Skutečnost, že v tom „nelítáme sami“ zadává oprávnění se domnívat, že je tento proces řízený. Kým?

Zbývá jediný adept, mezinárodní finanční korporace. Upozornění na to není v jejich zájmu. Proto vyvolává řízený výsměch nebo zděšení nad „dezinformací.“ Svoboda slova musí být samozřejmostí. Prohlásíme li, že lež není názor a přisvojíme si monopol na určení co je lež, vyloučíme z diskuse ty, kdo připisují díl viny za válku na Ukrajině unipolární zahraniční politice USA, antisemity, pedofily či šiřitele „dezinformací a spikleneckých teorií.“ V důsledku rostoucí nerovnosti a krize politické elity liberálně-demokratických systémů ztrácejí demokratickou legitimnost, a degradují proto na pouhé oligarchie. Stále viditelnější a nestoudnější oligarchizace vyvolává iracionální reakce, masivní vlny dezinformací a konspiračních teorií, které vládnoucí třída shrnuje pod nálepku „populistická hrozba“ a vyváží na skládku informačního odpadu jako „patologický důsledek expanze sociálních sítí,“ jako by právo na veřejné užívání rozumu nebylo i právem na veřejné užívání nerozumu.

Dnes jsou preventivně vylučováni z veřejného diskurzu lidé, na které bylo uvaleno podezření, že jejich řeč není vedena „vůlí k pravdě,“ ale úmyslem „rozvracet společnost.“ Jako komunikační odpad jsou ostrakizovaná hlediska univerzitních profesorů a publicistů, kteří si myslí, že válka je plodem unipolární zahraniční politiky USA, jako jsou třeba John Mearsheimer z Chicagské univerzity, Jeffrey Sachs z Kolumbijské univerzity či moderátor Tucker Carlson. I realistická koncepce světového řádu Henryho Kissingera je oznámkována jako „samozřejmě“ překonané myšlení starce a kritici role Izraele v nekonečném konfliktu s Palestinci zase jako „samozřejmě“ antisemité.

Proč se řídíte podle těch, co tvrdí, že jen jejich meč je v právu? Bývaly doby, kdy kat měl svoje obydlí za městskými hradbami. Dnes máme generála, pro kterého je každé zbrojení nedostatečné, prezidentem.

 

KOSA NOSTRA