Svobodná společnost potřebuje zkušené občany

Alexis de Tocqueville byl francouzský diplomat a historik 19. století. V roce 1831 se vydal na cestu do Spojených států, aby podrobil důkladné analýze tamní způsob vlády a porovnal jej s podmínkami v Evropě. O svých zkušenostech napsal knihu s názvem „Democracy in America”, která se stala klasikou.

O nezkušenosti tehdejší Evropy se svobodou a rozdílech mezi ní a Amerikou píše:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Odpovědnost a svoboda

Obyvatel Spojených Států se učí od narození, že se musí spoléhat sám na sebe v zápase s těžkostmi života. Na autoritu se dívá pouze vyzývavým a kritickým okem a vyzve ji k použití její síly pouze, když není zbytí.

V Americe je svoboda sdružování z politických důvodů neomezená. Svoboda diskutovat o názorech sdružení je stejně tak bez limitů. Občané ji mohou využívat různými způsoby. Pokud chtějí pouze vyjádřit svůj názor, je svoboda sdružování podobná svobodnému tisku, byť má jednu výhodu. Sdružení je při prezentaci svého postoje nuceno vyjádřit se přesněji. V poslední fázi sdružování mohou lidé vytvořit „národ v národě”, který zastupuje jejich představy a zájmy.

Chraňte svobodný tisk za každou cenu

Čím více přemýšlím nad důsledky nezávislosti tisku, tím více jsem přesvědčen, že svobodný tisk je základním kamenem svobody. Lidé, kteří chtějí zůstat svobodní, mají právo požadovat, aby byl respektován za cenu jakýchkoli nákladů.

Není možné skrýt fakt, že ze všech svobod je neomezená svoboda sdružování v politických záležitostech nejvíce náchylná ke zneužití. Pokud nepřivede lidi k anarchii, nechá je stát blízko u jejích hranic. V našich časech se stala svoboda sdružování nezbytnou obranou proti tyranii většiny. Všemocnost většiny se mi zdá tak velkým nebezpečím pro americkou republiku, že i nebezpečné mechanismy k jejímu omezení stojí za to.

Po svobodě jednat samostatně je pro člověka nejpřirozenějším činem spojit své úsilí s úsilím svých bližních a jednat společně. Proto se mi zdá svoboda sdružování stejně nezadatelná jako individuální svoboda. Ale existují-li národy, u kterých je prospěšná, jsou jiné, kde různé výstřelky mohou způsobit destrukci. Zdá se mi, že srovnání zemí, kde je svoboda chápána, se zeměmi, kde se mění v anarchii, by bylo užitečné pro vlády i partaje.

Politická sdružení

Většina Evropanů stále vnímá sdružení jako zbraň, která je rychle vyrobena pro potřeby jejího vyzkoušení na bojišti. Dají se dohromady za účelem diskuze, ale jejich další myšlenkou je akce. Jejich spolek je armáda, se kterou pochodují na nepřítele.

To není způsob, jakým vnímají právo sdružování ve Spojených státech. V Americe se občané, kteří tvoří minoritu, spojí, aby zjistili, kolik jich je. Druhým cílem je diskutovat a tímto způsobem objevit argumenty, které jsou nejvhodnější k tomu, aby zapůsobily na většinu. Vždy doufají, že přesvědčí většinu a poté budou jejím jménem využívat moc. V Americe je smyslem sdružení přesvědčovat, a ne vynucovat.

Politická sdružení v USA mají mírumilovné cíle a používají právní metody. Když říkají, že chtějí zvítězit pouze za pomoci zákona, mluví pravdu. V tomto bodě je mezi Američany a Evropany patrný rozdíl z několika důvodů. V Evropě existují strany, které se tak liší od názorů většiny, že nikdy nemohou doufat v získání její podpory. A právě tyto strany věří, že jsou dostatečně silné, aby bojovaly proti většině. Takové strany nechtějí přesvědčovat, ale bojovat.

Nezkušenost se svobodou

Co Evropany vede k tomu, aby v právu na sdružování viděli pouze právo na vedení boje proti těm, co vládnou, je naše nezkušenost se svobodou. Když nějaká strana nabyde na síle, její první myšlenkou je idea násilí. Idea, že přesvědčování je také metodou, se dostaví později. Ta přichází se zkušenostmi.

Ale ze všech důvodů, které společně přispívají v USA k pacifikaci sdružení občanů, je asi nejmocnějším všeobecné volební právo. V zemích, kde existuje, není většina nikdy zpochybňována, protože žádné sdružení se nemůže rozumně prohlásit za zástupce těch, kteří nehlasovali. Všichni vědí, že nezastupují většinu.

V Evropě sotva existuje nějaké sdružení, které by netvrdilo, že zastupuje většinu. Takové tvrzení skvěle slouží k legitimizování jeho činů. Co je více omluvitelné než násilí za účelem boje za utlačovaná práva?

V Evropě se sdružení považují za zástupce lidí, kteří nemohou mluvit sami za sebe, a proto chtějí jednat a poroučet. V Americe, kde v očích všech občanů reprezentují sdružení pouze menšinu společnosti, argumentují a žádají.

V Americe kráčejí všichni lidé ve stejnou dobu ke stejnému cíli. Ale nikdo není nucen, aby kráčel přesně po stejné cestě. Nikdo nemusí obětovat svoji duši a svůj rozum, ale jsou využity k tomu, aby společnost došla ke sdílenému cíli.

Napsal Alexis de Tocqueville v roce 1840.

Post scriptum

Pozn. autora:

Obava z tyranie většiny byla u zakladatelů USA a dalších osobností tehdejší doby, jako byl Alexis de Tocqueville, všudypřítomná. Proto Američané říkají, že jsou republikou, a ne demokracie.

Lidé, kteří chtějí zůstat svobodní, musí hájit svobodu slova za jakoukoli cenu. To platilo již před 200 lety.

Moderní tvrzení, že jenom někteří lidé by měli mít právo volit, je v rozporu s historickými zkušenostmi. Mají-li všichni lidé zastoupení v politice, je společnost stabilnější.

Strategie dlouhého pochodu institucemi, kterou popsal Marxův nástupce Antonio Gramsci, slaví úspěch i v Americe. Zkušenosti se svobodou mizí a nahrazuje je revoluční násilí. Pochod trval desítky let, protože už v roce 1989 psaly New York Times o vítězném tažení marxistů americkými univerzitami.

Agresivní menšiny terorizují na obou stranách oceánu mlčící většinu, která ztratila odvahu se bránit. Byť v Americe se kyvadlo minulý týden prudce zhouplo.