Tak takoví jsme byli |

Sdílet článek:

MIROSLAV KELNAR

Konec roku bývá důvodem k bilancování minulo ročních úspěchů a proher, a já se o jednu takovou bilanci pokusím. Nebude to žádná osobní zpověď, popíši skutečné události, kde jsem byl aktérem, a které mají nějaký politický rozměr.

Na straně proher, tam to je jednoduché, moje dva soudní procesy, které na tomto portálu detailně popisuji, ty jsem projel na plnou čáru, ale, ony se ani vyhrát nedaly, když je všechno proti vám dohodnuto za oponou. A co na straně výher? Ano, byl to rok úspěšný, kdy jsem si odškrtl jeden můj životní úkol, který jsem si v minulosti vytýčil a jehož nesplnění by tížilo mé svědomí ještě i v záhrobí. O co šlo.

Dne 3.7. 1942 se v Praze na Václavském náměstí uskutečnilo na výzvu Emanuela Moravce kolaborantské setkání Čechů. Tím podstatným faktem bylo, že se tento slet českých zbabělců uskutečnil 3 týdny po vypálení Lidic, což přece všem účastníkům muselo připadat jako velice perverzní, jít zvedat ruku na Václavské náměstí krátce po vystřílení mužské části obyvatelstva Lidic. Svět truchlil za Lidice a zde Češi hromadně děkovali Němcům za jejich okupaci a hajlovali do aleluja.

Už v té době byly kamery a kina, takže bych se divil, kdyby Němci nevyužili této příležitosti, a nějaká ta Leni Riefenstahlová by nenatočila příslušné záběry z této pražské akce díkůvzdání fašistům za okupaci a tyto snímky, jak si Češi s nadšením přišli zahajlovat na Václavské náměstí, by se neobjevily ve filmových týdenících. A sešlo se tam těch hajlovačů více než je zdrávo. Dobové zdroje odhadují počet účastníků na 200 až 250 tisíc, to byla tedy síla. To ještě na Václavském náměstí nebyly žádné zelené plochy a další překážky a tak ten Václavák byl naplněn, jak se říká, že by špendlík nepropadl.

Slyšel jsem námitky některých Čechů, že na tomto kolaborantském setkání byli přítomni i Němci. Podle mě je to jen výmluva některých našich lidí, aby zlehčili tíhu hanby, která od této doby na našem národu leží. Nemá to přece logiku, proč by Němci – příslušníci nadřazené rasy zde chodili na české kolaborantské mítinky, to aby tam mohli podlézat okupantům? Oni sami byli přece ti okupanti, vždyť ti Sudeťáci okupaci až na pár výjimek přivítali, oni se k Čechům nepočítali. Ne, to byla vyloženě česká záležitost, ty „zásluhy“ nám nikdo neodpáře.

Pak tu byl ještě jeden větší mítink, a to byla tryzna a smuteční průvod za rakví Reinharda Heydricha v Praze, kde se snad sešlo až 300.000 osob. Zde připouštím, že se této akce zúčastnila i řada Němců.

Dovedu si představit, jaká atmosféra panovala v době Heydrichiády v Čechách. Můj táta mi říkal, že Hitler prý za doby Heydrichiády pohrozil, že pokud se nenajdou ti, co tento atentát spáchali, že každý 10. Čech bude zastřelen a tento poměr se samozřejmě netýkal Němců – Sudeťáků. Ti strach přece mít nemuseli, že je budou odpočítávat.

Nevím, jak kdo, ale mě tento kolaborantský mítink ležel a pořád trží v krku jako zabodnutá kost, a jako český patriot jsem si uložil úkol, že musím jednoho dne svolat mítink Čechů s kladným vztahem k tomuto národu, na kterém tuto ostudnou akci některých našich předků připomenu a budeme se od ní veřejným způsobem distancovat. Já toto stigma hanby válečné kolaborace Čechů s nacisty nesu dosti těžko a tíží mi to svědomí, že se Češi k něčemu takovému propůjčili.

Toto shromáždění v červenci 1942 považuji za ostudnou ukázku kolaborace Čechů vůči Němcům, která snižuje hodnotu hrdinství těch, co jednak spáchali atentát na Heydricha, a pak i všech těch, kteří za války položili své životy za svobodu naší vlasti, jako by jim tímto chtěli ti kolaborantští Češi plivnout do tváře.

Můžeme být hrdi na to, že Heydrich byl nejvyšším představitelem nacistického režimu, který byl za války poslán prostřednictvím atentátu do pekel. Tak proč část národa tuto hodnotu hrdinství takovýmto způsobem ponížila?

Možná, že je vám známo, že došlo v roce 1943 také k úspěšnému atentátu, a to na německého generálního komisaře Kubeho v Minsku, a také potom následovaly popravy a likvidace rukojmích, kterých byly stovky, ale nikdy jsem neslyšel, že by pak Bělorusové pořádali nějaké kolaborantské mítinky v Minsku a klaněli se tam okupantům.

I když jsem si jist, že se nikdo z mé rodiny na této akci v červenci 1942 v Praze nezúčastnil, a ani já bych na takovou akci nešel, tak přesto mě tíha špatného svědomí přiměla k tomu, abych tento „můj“ mítink dne 3.7. 2025 v dolní části Václavského náměstí uskutečnil. Pustil jsem na shromáždění přítomným (i kolemjdoucím) tehdejší projev Emanuela Moravce přednesený na Václavském náměstí, a to také proto, aby si mohli všimnout, jak velký potlesk Moravec při svém projevu sklízel od kolaborantských Čechů za svá podlézavá slova vůči okupantům.

A teď to nejdůležitější, kolik se nás na tomto omluvném mítinku vůči všem obětem Němců za druhé světové války sešlo? Celých 25.

Beru v úvahu, že doba konání této akce byla v době dovolených, a že toho času na přípravu tohoto mítinku bylo málo a tak nebylo možno dostat konání tohoto shromáždění do širokého povědomí lidí. Ale takovýto žalostný poměr tehdejších zbabělců vůči současným odvážným: 10.000 ku 1? To se těžko omlouvá.

Abych nějak apeloval na lidskou morální kvalitu, tak jsem si na tento mítink vzal transparent s přesahem do dneška: „Kolaborace a nebo osobní odvaha“.

Nebyl to ale první můj pokus o připomenutí této ponížené akce české obce kolaborantské vůči německým okupantům. V únoru 2024 jsem přivezl k soše Svatého Václava reprobednu a z té jsem také pustil onen projev Emanuela Moravce a komentoval jsem ho do mikrofonu.

Představte si, že ke mně přiběhla rozběsněná žena s tím, že co to tam povídám a takovým nařizovacím tónem si řekla o mé jméno. Já ji sdělil, „milá paní, tak se přece lidé neseznamují, nejdříve vy mi řeknete svoje jméno a pak já možná řeknu to svoje jméno vám“. Madam po těchto slovech poněkud zkrotla a neochotně procedila skrz zuby to svoje jméno. Já ji pak řekl to svoje jméno a ona spokojeně odešla do podchodu metra.

Tak vidíte, co jsme to za národ, někteří z nás si selhání našich předků nechtějí připustit, a jsou tady i tací, co možná stojí na té druhé straně barikády. Asi jsem se teď díky té mé akci u Svatého Václava ocitl někde na seznamu osob, které v žádném případ nebudou připuštění k tomu, aby mohli přečíst nějakou tu oslavnou zdravici na sletu Sudeťáků v květnu roku 2026 v Brně. Na této akci se bude zase podílet nová garda českých kolaborantů, kterým národní čest nic neříká.

Že tou nejvíce kolaborující avantgardou s Němci zde byli čeští umělci? To snad ani nepřekvapí. Docela snadno si dovedu ty obličeje některých dnešních českých herců představit, jak stojí v první řadě u tribuny Emanuela Moravce. Je ostudné, jak veselé české komedie se v té době točily na Barrandově, když čeští vlastenci umírali na Pečkárně.

Tady je dobré připomenout tu kolaborantskou roli Miloše Havla, který kromě i jiné formy kolaborace s Němci, také cpal české umělkyně do německých postelí.

Proto chci vyzvat ty, co nestihli ten můj omluvný mítink na Václavském náměstí v červenci 2025, aby si to vynahradili účastí na shromážděních proti sudeťáckému srazu v květnu 2026 v Brně. Bude těchto akcí dost.

Takže na závěr, svůj životní úkol jsem si v červenci 2025 splnil, odlehčilo se mému svědomí a snad tento můj průkopnický čin bude inspirovat další, kteří se o podobnou akci někdy v budoucnosti pokusí, a to doufejme i s podstatně větší účasti veřejnosti.