Učí se umělá inteligence, ne my. My degenerujeme do digitální demence

SU/MILAN CALÁBEK

Martina: Přemýšlím, jestli jsem zachytila, že už někdy od antiky, přes křesťanství, až po současné filozofy, dostává člověk nejenom technické a technologické dary úměrné době, ale jestli dostáváme také návod k tomu, jak manévrovat mezi jedem a lékem.

Milan Calábek: Je to otázka. Samozřejmě je to otázka, o které budeme mluvit, je to otázka naší individuace, je to otázka, jak se vyrovnávat s naší proletarizací a jakým způsobem máme vlastně pokračovat. Každý takový nástroj je pro nás zrcadlem, ve kterém se vidíme a díky němu se rozvíjí i naše niternost. Upřednostním teď techniku, která je hlavním tématem našeho rozhovoru, a opominu tak velké množství jiných důležitých věcí, protože jsme o nich už mluvili, nebo můžeme mluvit kdykoliv jindy. Soustředíme se na ni neboť nám to ukáže, že i tak důležitá věc, jako je naše individuace: stávání se tím, kým jsme a realizace našeho potenciálu, je jí obrovsky ovlivněna. Existují na to ovšem dva názory:

První, který velice dobře znáš, neboť vychází z Jungovy individuace, to jest z individuace, která probíhá v duši. Jung je psycholog a hermeneutik duše a v podstatě u něho jde o integraci nevědomého do vědomí. Duše je pro Junga krajinou archetypů, ve které se setkáváme se Stínem a integrujeme Stín. Setkáváme se v ní s Animou a s Animem, překonáváme ego, a tím vytváříme Self, čímž vzniká mandala jako obraz dokonalosti. A Self pak tvoří neviditelný střed naší psyché, pokud ovšem došlo ke správné integraci všech aspektů naší psychiky.

A zároveň existuje i zcela odlišný přístup, který představuje Gilbert Simondon. Simondon chápe individuaci jinak než Jung, který patří minulému století. Podle něj probíhá na třech klíčových úrovních. Na fyzikální: příkladem může být krystalizace. U lidí pak na duševní úrovni, a to jak individuální: vytváření subjektivity, tak i transindividuální, kdy dochází ke vzniku společností, kde jedinec se rodí i prostřednictvím vztahů. A současně s tím dochází nejen k individuaci člověka a společnosti, ale i prostředí a samozřejmě také techniky. Což podle Simondona představuje třetí individuaci.

Ve srovnání s ním je Jung příliš introspektivní až solipsistický, jinými slovy sebestředný, zatímco Simondonovo pojetí představuje daleko širší záběr. A na Simondona pak navazuje Stiegler, který říká, že individuace probíhá i na dalších úrovních. Nejde jen o probouzení zakletých princezen v nejvnitřnějších komnatách naší duše, jak by řekl Ladislav Klíma, ale o individuaci, která se týká i našich tří základních orgánů. Jednak tělesných-fyzických a pak nervové soustavy – to jest psychických. A jako třetí kategorii orgánů vidí Stiegler právě techniku, která je naší neoddělitelnou součástí.

A stejně jako Simondon úplně jinak chápe Self, které pro ně není substancí. Zatímco Jungova individuace je současnou teologickou cestou k osvícení, individuace podle Simondona probíhá neustále, protože Self nemůže být nikdy dosaženo. Není trvalou substancí, ale procesem jako ve Whiteheadově filozofii, kde procesem je i egyptský obelisk, jen poněkud pomalejším. Jde tedy o poměrně odlišný pohled. Nicméně i zde existuje určitá komplementarita. Jungovy archetypy můžeme totiž chápat jako potenciály předindividuálního pole, ze kterého vychází Simondon. A k tomu je podle Stieglera třeba dodat, že pokud technika v procesu individuace převáží, dochází k proletarizaci….

Stiegler staví na paleoantropologii – člověk se zrodil současně s nástrojem v ruce

Martina: Než se dostaneme k proletarizaci, tak jelikož jsme se dozvěděli, že Bernard Stiegler je náš současník, a je to představitel oné technofilozofie, o které mluvíš, tak je jeho teorie podložena nějakými třeba současnými vědeckými poznatky?

Milan Calábek: Zcela určitě. Opírá se o paleoantropologii, a vychází především z André Leroi-Gourhana, který říká, že člověk vznikl současně s nástroji a že podstatou jeho vzniku a evoluce, je exteriorizace, to znamená zvnějšnění do organizované neživé hmoty. V první fázi jsou to pazourky, křesadla a podobně. Zároveň dochází k jedné velice důležité věci a sice, že v průběhu evoluce se naše tělesné orgány osvobozují od jejich původní biologické funkce. Například ruka se osvobodila od pohybu při lezení po stromech.

Když ustoupily pralesy a vlivem nějaké klimatické změny vznikla savana, tak tvor, který se ocitl v prostředí bez stromů, se zřejmě (může jít o metaforu) občas postavil, aby viděl případné nebezpečí a tím postupně došlo k bipedii, díky níž se jeho ruka osvobodila od pohybu. A osvobodila se k tomu, že mohl uchopovat nástroje, a tak se zrodil jako člověk. A my se tím dostáváme k Engelsovi: „Podílu práce na polidštění opice.“ Nešlo ovšem o opici, ale našeho společného předka. A Engels, který vychází jednak z Feuerbacha a Hegela, a zároveň i z Helvétia a z Rousseaua, mluví stejně jako oni o „činnosti“, která vytvořila člověka. Tedy nic nového, Engels jen shrnoval a materializoval.

Taoisté to vyjádřili daleko přesněji a lépe – je to praxe neboli kung-fu, co vytváří člověka. A Čuang-c‘ dodává: „Je to nejenom praxe, co vytváří člověka. Když sečeme srdcem, ne (pouze) rukama, vytváříme pravého člověka.“ Na polidštění se tak podílí i srdce – xin neboli sídlo emocí a mysli. Jde tedy zároveň i o niterný proces… Proto nestačí jen Engelsova antropogeneze. Engelsova antropogeneze je materialistická, zatímco taoistická je i spirituální.

Marxismus selhal – proč kapitalismus nevznikl ve vyspělé mingské Číně?

Martina: Promiň, jelikož učením Marxe a Engelse byli mnozí z nás zasaženi na základních, středních školách, někteří na vysokých, a tudíž pojetí Marxova proletariátu a proletarizace je poměrně známé, nebo alespoň kusým způsobem. Tak proč je tak důležité pojetí proletarizace novodobými filozofy v souvislosti s tím, že se bavíme o tom, proč jsme vůči technologiím mnohdy tak bezbranní?

Milan Calábek: To je naprosto klíčová otázka. Největší Stieglerovým přínosem je právě jeho pojetí proletarizace. Když dovolíš, začal bych tedy Marxem. Ostatně to byl typický Čechoslovák: rabínský rod jeho otce pocházel z Čech a maminčin – přes který byl spřízněn i s Rothschildy, pocházel z Bratislavy. Podle Marxe: kapitalismus mohl vzniknout jen tam, kde pro to existovala vhodná ekonomická základna. A my stále žijeme v Marxových představách z 19. století, používáme termíny, které v jeho době byly převratné a nově popisovaly skutečnost, ale vůbec neodpovídají současnému pohledu na společenské dění. A to se týká i proletarizace. Ale na tvou otázku nejlépe odpoví příklad dějinné situace, který ukáže, že marxismus i teoreticky naprosto selhal.

Proč kapitalismus nevznikl například v mingské Číně, která podle Marxova pojetí pro to měla počátkem 15. století všechny předpoklady? Tuto otázku si mimochodem položil i Max Weber. Čína měla tehdy okolo 100 milionů obyvatel, Nanking byl světová metropole, naprosto vyspělá a čistá, středisko hedvábnictví, bavlnářství i vzdělanosti. Téměř všechny vynálezy pocházely z Číny, nebo byly v Číně používány: například pluh, a díky tomu čínské rodině stačil k obživě jeden akr půdy, kdežto v Anglii, která se následně stala světovládnou mocností, to bylo dvacet akrů. V Číně už tehdy existoval papír, toaletní papír, kartáčky na zuby, kompas, střelný prach, tapety – na co si vzpomeneš, to všechno už tam existovalo a rozvíjelo se.

Měli i nejlepší zcela sofistikovanou správu, administrativu. A kromě toho obrovské loďstvo. Lodě, které brázdily Indický oceán. Císařův oblíbený eunuch shodou okolností muslimského původu, Zheng He, velel loďstvu, které bylo větší než jakékoliv jiné loďstvo evropských mocností před první světovou válkou. Plul do Adenu, Rudého moře, do Keni, odkud přivezl císaři jednorožce – žirafu. Zanechali tam i stopy: střepy porcelánu a čínskou DNA. A kromě toho Nanking byl největším světovým centrem vzdělanosti a to za císaře Ču Ti, který se přejmenoval na Jung-le, protože vyhlásil éru Jung-le, věčného štěstí, univerzálního věčného štěstí. Dva tisíce učenců pracovalo na encyklopedii vědění tak rozsáhlé, že byla překonána až Wikipedií v roce 2007. To všechno se odehrávalo v Číně, která byla připravena vykročit nejen k dalšímu pokroku, ale i ke světovládě.

A vedle toho Anglie, která měla něco přes dva miliony obyvatel, a Londýn, který měl čtyřicet tisíc obyvatel, a byla to špinavá smradlavá díra. Když davy slavnostně vítaly Jindřicha V. po vítězství u Azincourtu, tak si představ, že tam v ulicích všude tekla moč spolu s krví z jatek, vnitřnostmi a výkaly. Londýn produkoval padesát tun exkrementů denně, a zbavovali se jich tak, že se vzal nočník a v případě, že to byl slušný člověk, zvolal: „Bacha dole, vole“, a vylil ho. A v tom chodili lidé. Není divu, že i král Jindřich V. umírá ve třiceti pěti letech na úplavici. Mor a tyfus se vracely pravidelně. Na mor umírá i královna Anna Česká, dcera Karla IV. a manželka Richarda II., kterého svrhne malomocný král, otec Jindřicha V., Jindřich IV. S malomocenstvím si přitom čínská tradiční medicína i ayurveda dávno poradily: léčily je gotukolou. V Evropě nic takového nebylo. Vrchol hygieny v Londýně spočíval v tom, že na mostech existovalo dvanáct společných latrín a všechno to šlo rovnou dolů do řeky. Mohli bychom říci, že žádný obyvatel Chang-čou, Nankingu nebo Pekingu by nežil v Londýně ani minutu. Bylo by to pro něj něco naprosto hrůzného.

Kalvínský duch akumulace kapitálu porazil čínskou meritokracii

Martina: A v čem je tedy omyl v tom, že se Čína, připravená na kapitalismus, vyvinula jiným způsobem, a Anglie, nepřipravená na nic, se vyvinula způsobem, kterým se vyvinula. A kdo se vlastně z těch všech filozofů, které jsme zmínili – od Marxe, Engelse, Stieglera, Heideggera – mýlil? A kdo měl pravdu?

Milan Calábek: Zcela se mýlil ve svých teoriích Marx a Engels, zatímco pravdu měl Max Weber i Werner Sombart. Na rozdíl od Číny, kde ideálem byl status quo a vyznávaly se především rodinné vztahy a podobně, v Anglii navzdory příšerným a hrůzným podmínkám se díky kalvínskému náboženství, kalvínskému protestantismu, práce stala náboženským posláním a akumulace kapitálu podmínkou spásy. A vykořisťování dělníci byli už předem Bohem odsouzení k zavržení – tedy jakýpak soucit s těmito bídáky!

A jak upozorňoval Sombart, díky židovským finančníkům k tomu ještě přistoupila i možnost úvěru. A právě tato nadstavba umožnila vznik nového společenského řádu. Oproti Číně, která přitom měla nejsofistikovanější administrativu a byrokraté byli nejvyšší třídou v téměř meritokratické společnosti, neboť vědomostní zkoušky, které skládali, neměly jinde v historii obdoby. A přitom právě tato byrokracie úplně zadusila vývoj Číny. Protože čím se zabývá byrokracie? Nezabývá se produktivitou, ale regulací produktivity, a tu se jí podařilo zregulovat tak, že Čína se dostala až na takovou úroveň, že tam mohly proběhnout opiové války, a Evropa si s ní mohla dělat, co chtěla. Takže společenský vývoj je i otázkou nadstavby, kdybychom chtěli použít tohoto Marxova termínu, i když žádný marxista by s tím nesouhlasil.

Ale vraťme se k tomu, na co ses předtím ptala, a to k proletarizaci. První proletarizaci Marx popisuje velice přesně: podle něj vznik strojů umožnil, aby se rozvinula úplně jiná výroba, a řemeslníci tak ztratili kontrolu nad výrobními procesy. To znamená, že jí nemohli konkurovat, a stali se jen pracovní silou, kterou nabízeli na trhu práce a ztratili tak své know-how, svou dovednost, protože ji delegovali na stroj: stali se poskokem stroje, jeho obsluhou, protože práce se rozdrobila a každý z nich dělal jen jeden mechanický, ubíjející úkon.

A tato ztráta dovednosti zároveň vedla k tomu, že na hlubší úrovni došlo i k odcizení od tvořivosti: od schopnosti tvořit. Což Marx nezmiňuje v Kapitálu, ale v Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844, kde prvně mluví o odcizení, a to v úplně jiném duchu, než Feuerbach a Hegel. A právě toto odcizení způsobilo hlubokou proletarizaci a pauperizaci dělnické třídy. Stiegler používá termín „savoir-faire“: ztráta tvořivosti, ztráta know-how. To byla první proletarizace.

Zatímco druhá proletarizace, ke které dochází až teď v postmoderní době, nepůsobí tak drasticky, ale je daleko horší. Stroje se vlivem informatiky a komputerizace přeměnily na počítače. A tak jsme v současnosti vydáni na pospas všem možným digitálním systémům, marketingu, sociálním sítím neboli Psychopower, které v našem mozku působí na stejné dráhy jako drogy, a jak to velice výstižně říká profesor Horáček: vyvolávají stejnou závislost. A u dětí, kde je mozek ve vývoji, je to naprosto katastrofální. Můj kamarád mi říkal, že jeho syn – je mu dvanáct let – se o všem radí s umělou inteligencí stejně jako celá třída, a věří všemu, co jim řekne. Navíc jim píše všechny úkoly. A učitel jejich opravu nechá udělat umělé inteligenci. A tak se učí umělá inteligence, a ne my. My se propadáme někam, kde vzniká digitální demence

Jsme zákazníci Google? Ne, jsme jeho projekt – nebo spíš mršiny

Martina: Když si současnosti na dlouho usteleme. Když jsme byli u proletarizace a proletariátu, a ty zmiňuješ, co vlastně – já to tak pořád překládám do svého jazyka – znamená, že jsme ke konci kapitalismu využili techniku a technologii jako jed. A když jsme spolu připravovali tento rozhovor, tak ty jsi mi říkal, že v pozdním kapitalismu dochází k takzvané agonii erota.

Milan Calábek: Ještě ne, dokončeme, prosím, proletarizaci, protože to je něco velice důležitého, s čím se musíme vyrovnat. A nejen my, celá současná společnost. Pojďme dokončit proletarizaci.

Martina: Ty už jsi byl u digitální demence.

Milan Calábek: Ano, ale to s tím souvisí, protože si myslíme, jak říká velice přesně Harari, že jsme zákazníky Google, ale my jsme jeho projekt. A Shoshana Zuboffová dodává: „Ani projekt, ani produkt, jsme jeho mršiny.“ Dochází totiž k tomu, že tyto psychopowers nám vnutí jiný standardizovaný způsob života: žít, abychom kupovali. Hyperkonzumismus…přičemž ztrácíme naše autentické touhy. A v tomto okamžiku dochází k tomu, čemu Stiegler říká ztráta umění žít: „Savoir-vivre“ – a to je druhá fáze proletarizace. A následují ještě další dvě.

Tou třetí je: noetická dezertizace, jak ji nazval Stiegler. Kdy se začínáme spoléhat na tyto přístroje – naší pamětí se stává Google a tato protéza umožňuje naše zapomínání. A tak se nejen malým dětem, ale i nám, nevytvářejí synapse a ty co máme, umírají. A přitom my jsme, jak říká LeDoux: našimi synapsemi. Hloupneme a děti se propadají do digitální demence. Stáváme se kognitivními proletáři a úrodná ekologie naší mysli vysychá. Tam, kde měla být zahrada ducha, je teď poušť. A to je noetická dezertizace. Noesis – myšlení. Ztrácíme i schopnost uvažovat, myslet, rozhodovat se. Ta se automatizuje, přenáší se na umělou inteligenci, na nejrůznější přístroje, na které jsme teď odkázáni neboť nerozvíjíme naši paměť.

A k tomu přistupuje další fáze, kterou je proletarizace spotřebitele. Protože současný kapitalismus už nestojí primárně na výrobě, ale na spotřebě a tu je třeba ovládnout, abychom spotřebovávali a chtěli to, co máme spotřebovávat. Je to libidózní dezorientace, prostě ztráta naší autenticity. A přitom navíc nedochází, jak na to upozorňuje Simondon – k transindividuaci. Protože k té dochází jenom tam, kde je duch, kde můžeme společně sdílet své poznatky, své názory a vytvářet společné vědění.

A duch – jak říká Hegel – je tam, kde „Já“ se pozvedá k „My“, a kde „My“ jsme „Já“. A jakmile toto ztrácíme, ztrácíme strašně moc. Už když ztrácíme paměť, stáváme se žebráky ducha. Neboť tím ztrácíme i schopnost myslet: „Savoir-théoriser“. A k tomu ke všemu pak ještě i schopnost milovat. Ale k té se dostáváme právě teď, jak jsi chtěla.

Martina: A tu schopnost milovat, schopnost myslet, v tuto chvíli, nebo v uplynulých desetiletích, možná staletích, ztrácíme právě kvůli technice a technologii, a kvůli neúměrnému propadnutí jí?

Milan Calábek: Kvůli naší neschopností se s tím vyrovnat. Protože technologie nám zároveň přinášejí i obrovskou spoustu pozitiv. Sama jsi mi říkala, jak v období covidu bylo důležité, že se lidi mohli navzájem domlouvat. Nebo co je úžasné: v New Yorku vyjde zajímavá knížka a když je digitalizovaná, koupím si ji na Amazonu a za pět minut ji můžu číst. To jsou obrovské výhody.

Proletarizace plíživě proměnila naše lidství – stali jsme se uzlíčky predikcí

Martina: Ke Stieglerovi bychom se v tuto chvíli jinak nedostali.

Milan Calábek: Ano, jistě. Už nemusím jet do Londýna s kufrem, abych nakoupil knížky. Ale je tady jiná věc a sice, že tato proletarizace zasahuje celé naše lidství, samotnou jeho podstatu. A neplatí to jen pro tu první Marxovu „savoir-faire“: ztrátu dovednosti, tvořivosti, ale stejně i pro „savoir-vivre“: ztrátu umění žít anebo „savoir-théoriser“: ztrátu schopnosti myslet.

Martina: Jaká je datace této proměny? Je to plíživé? Nebo se to dá označit?

Milan Calábek: Je to plíživé. Jakmile nastoupil marketing, jakmile nastoupily tyto nové digitální technologie, tak jsme tomu postupně začali propadat. Za mého dětství ještě převládala koňská spřežení, a když jelo auto, což bylo v malém městě tak jednou za rok, všichni jsme se vyběhli podívat. To všechno se obrovsky a rychle proměnilo. Rodiče zařídili babičce telefon a když zazvonil, téměř vždycky se lekla a dlouho se jej bála vzít. Dneska se dítě bez mobilu už pomalu neobejde a proletarizace našeho lidství nás tak plíživě mění na uzlíček predikcí.

A tím se dostáváme i k tvé otázce, kterou považuji za klíčovou: k agonii erota. Tímto tématem se dnes zabývá obrovská spousta filozofů. Noetická dezertizace totiž přináší něco, čemu Jean-François Lyotard říká „libidózní ekonomie“. Tak nazval i svou knihu, ve které se pokouší o řešení tohoto problému. „Libidózní ekonomii“ psal jako polemiku s Herbertem Marcusem, jedním ze zakladatelů neomarxistické frankfurtské školy, který spojoval Freuda s Marxem, viz jeho studii „Eros a civilizace“. A podobně jako Lyotard i Gilles Deleuze ve své knize „Anti-Oedipus“, se pokouší upozornit na to, že současný kapitalismus totiž nepřistupuje k člověku jako k racionálně myslícímu subjektu, ale jako k subjektu, který je ovládán nevědomými touhami, fantaziemi a libidem.

Libido, kdysi zdroj tvořivosti, je dnes exploatováno a implantováno jako cizí touha

Martina: A tyto touhy jsou v něm také úplně vyvolávány.

Milan Calábek: Ano, to je druhá věc a o ni především jde. Ale nejdřív je třeba vyvlastnit libido. Libido, jak říká Freud, je pudová síla, sexuální síla, která se ještě v předkapitalistickém období sublimovala do tvořivosti, do přátelství, do tvorby, a růstu prostřednictvím vztahů. Ale teď je exploatována. Je perfektně mapována, aby nám mohla být implantována jiná touha. Jde o naše libidózní vyvlastnění a libidózní dezorientaci, abychom chtěli to, co máme chtít, abychom kupovali to, co máme kupovat, abychom si mysleli to, co si máme myslet, abychom volili toho, koho máme volit. K tomu se samozřejmě ještě dostaneme…

Na sítích se totiž nesetkáš se subjektem, ale s objektem neboli s něčím už vytvořeným. Láska, o které mluví třeba renezanční hermetický neoplatonik Marsilio Ficino, taková láska zde nemůže existovat. Ficino totiž říká, že když je láska skutečnou láskou, tak musím umřít v sobě a zrodit se v druhém. A druhý musí umřít v sobě a zrodit se ve mně. Ale na sítích se láska mění ve spotřebu zážitků.

A krom toho láska i přátelství pro svůj vznik vyžadují delší dobu, ale libidózní ekonomie zkracuje čas na mikroimpulzy, protože na dlouhém čase se nic nevydělá. Všechno se musí okamžitě, rychle rozbít: tady, tam, tohle – abychom nebyli schopni ničeho dlouhodobého, ani vztahu. A spolu s tím zkracováním času jsou do nás zasévány neautentické touhy. A i když si je splníme, tak nejsme uspokojeni, protože nejsou naše. Je to jako kdybychom milovanou bytost nahradili placenou prostitutkou. A tak Éros začíná pomalu ustupovat, vadne, ocitá se v agonii a umírá, protože se ještě nikdy nesetkal s tak silným a sofistikovaným Thanatem – pudem k smrti, jako je tomu dnes.

 

Milan Calábek