Ukrajina krvácí

Ukrajinská armáda zápasí s pěti- až desetinásobnou převahou nepřítele, ruská kanonáda někdy dosahuje intenzity až 50 000 výstřelů denně, Ukrajinci trpí strašlivým nedostatkem těžkých zbraní, ztratili už nejméně polovinu své veškeré výzbroje a nepřítel ovládl vzdušný prostor. Není divu, že mají ztráty tak ohromné, počet mrtvých (150 až 200), raněných (500 až 600) činí v součtu kolem osmi set, možná i tisíc denně. A co je neméně děsivé, Rusové deportují civilní obyvatelstvo z vyhlazených území do Ruska.

Britský tisk na rozdíl od západoevropského se často rozčiluje a píše o zradě Západu, ale mnichovanské názory o potřebě rozumného kompromisu s Putinem a omezené ukrajinské státnosti se objevují i u nich, což je vidina čistě utopická. Minulý týden na ekonomickém fóru v Sankt-Petěrburgu ukázali ruští úředníci mapu Ukrajiny rozdělenou na jednotlivé správní gubernie. Pár týdnů před tím se nechal bývalý „prezident“ Ruska Dmitrij Medveděv slyšet, že představitelé EU, kteří naplánovali kandidaturu Ukrajiny na členství v Unii, si „zřejmě neuvědomují, že za dva roky už možná Ukrajina nebude vůbec existovat“.

Jistě, Putin nepovažuje Ukrajince (Malorusy) za národ a jejich ambice stát se součástí Západu, kde rozhodují o vládě svobodní občané, považuje za smrtelnou hrozbu svému režimu. Likvidaci ukrajinské státnosti si vybral v ideálním čase. Západ se po nákladné covidové karanténě a rozkladu globálního trhu nachází v nezvládnuté inflaci a na prahu hospodářské recese. Náklady na efektivní pomoc Ukrajině by se podle přibližných odhadů pohybovaly mezi 5 a 7 miliardami dolarů denně, a vítězství by tak jako tak nezajistily. A kdyby Putin zastavil Německu dodávky plynu, německé hospodářství by se zhroutilo.

Hospodářské sankce proti Rusku jsou bezzubé, příjmy za export plynu a ropy se letos zvýší o neméně 35 procent a bilance zahraničního obchodu je trojnásobná. Proto také západní politici navzdory pokrytecké rétorice o solidaritě si de facto přejí, aby Ukrajinci kapitulovali a válka do podzimu skončila.

Ze strategického hlediska a svého dlouhodobého zájmu by měli uvažovat obráceně, geopolitické důsledky snadného vítězství by byly nedozírné – Moldavsko, požadavek koridoru do Kaliningradu, destabilizace baltských států, možná i ohrožení Polska –, a Ukrajincům by měli dodat takové množství těžkých zbraní, aby ti mohli napadat strategické cíle v Rusku, teprve tak by donutili Putina vyjednávat.

Od Evropské unie, to znamená Francouzů a Němců, nelze očekávat významnou pomoc, prezident Macron to řekl v Kyjevě otevřeně – nečekejte, že „vám dodáme těžkou techniku, my nejsme ve válce s Ruskem“. Ukrajinci ale mají na své straně Spojené státy, Británii a Polsko, kde se zaučují v technice a výcviku. Americký kongres schválil další dodávku zbraní za 450 milionů dolarů, není to moc, ale jedná se o dalekonosné rakety HIMARS, které by měly devastující dopad na ruskou armádu.

Jedno je jisté, západní Ukrajinci mají stejnou mentalitu jako Poláci za varšavského povstání a nikdy se nevzdají. Tato válka nebude krátká.