Ukrajinu čekají za šest týdnů rozhodující boje konfliktu

Zdá se, že válka na Ukrajině se nyní nachází v relativním klidu a čeká na jarní ofenzívu obou stran. Jakýkoli seriózní pokus o smír bude muset odrážet výsledky toho, co slibuje zintenzivnění války, které začne pravděpodobně v dubnu.

Ukrajinci právem zveřejňují nehoráznosti ruského útoku na jejich civilní oblasti a Američané a Němci jim právem poskytují nejmodernější protiraketovou obranu, aby ruskému vůdci Vladimiru Putinovi sebrali barbarskou schopnost beztrestně a bez sebemenšího náznaku ospravedlnění na základě mezinárodního práva střílet rakety do civilních oblastí.

Dopad už téměř rok trvající ruské invaze na Ukrajině nebyl dramatický na západní Ukrajině, která byla méně ovlivňována Ruskem a kde žije asi 60 procent obyvatel. Ale na jihu a východě byly velké části měst proměněny v trosky a došlo ke značným civilním obětem, včetně obětí ve školách i nemocnicích a kostelech, kontrovaných povýšeneckými reakcemi oficiálních ruských míst.

Ruský postoj je takový, že vzhledem k tomu, že Ukrajina byla po dvě staletí nedílnou součástí Ruska, aniž by se jí dostal byť i jen status samostatné provincie, patří ve skutečnosti Rusku, a že se jedná o spojení litevského, ruského, polského a tatarského etnika, které nikdy netvořilo samostatný celek. Navíc za 30 let své nezávislosti šlo v podstatě o nefunkční stát.

V této válce si Ukrajinci propůjčili hrdinskou tradici, která buduje životaschopný národní mýtus a smysl existence. V referendu v roce 1991 vyjádřilo přání oddělit se od Ruska více než 80 procent Ukrajinců, včetně 77 procent Ukrajinců v převážně ruskojazyčných oblastech. Západ se čas od času staví vstřícně k myšlence Ukrajiny v NATO a občas byl relativně smířlivější k ruskému názoru, že si na Ukrajině zachovává určitý legitimní zájem. Rusko a všechny hlavní západní mocnosti se zaručily za hranice Ukrajiny, jenže slovo všech hlavních mocností je bezcenné.

Západ získal největší a nekrvavější strategické vítězství v dějinách národních států s koncem studené války, kdy Sovětský svaz přišel o všechny své části a počet obyvatel Ruska se snížil na méně než polovinu obyvatel bývalého SSSR.

Současná vláda Vladimira Putina fakticky znovu získala kontrolu nad Běloruskem a Moldavskem, zmocnila se částí Ukrajiny a Gruzie a nepochybně má značný vliv v Kazachstánu a několika dalších islámských postsovětských republikách. Lotyšsko, Litva a Estonsko se navzdory významným ruským etnickým menšinám připojily k NATO a nyní se zdají být mimo dosah Ruska. Velkou výhrou v podstatném odčinění porážky Ruska ve studené válce by však bylo, kdyby se Rusku podařilo zmocnit se Ukrajiny, nejlidnatější a strategicky nejdůležitější z republik kdysi tvořících Sovětský svaz.

Putin se snaží napodobit velké ruské expanzionisty, Petra Velikého a Josefa Stalina, leč Ukrajinci způsobili, že Putin vypadá spíše jako Mussolini, kterého Winston Churchill popsal poté, co ho porazili Řekové, jako „zpráskaného šakala“.

Je zřejmé, že většina Ukrajinců stále podporuje pokračování války s cílem získat zpět celou Ukrajinu včetně Krymu, který Putin anektoval na protest proti Západem podporovanému svržení proruské ukrajinské vlády z roku 2014, dosazené na místo ve velmi pochybných volbách v roce 2010. Ukrajina tehdy nebyla v pozici, kdy by se mohla ruské vojenské akci bránit, a ruská vláda zřejmě nevzala na vědomí rozsáhlý výcvik, který ukrajinským silám v mezidobí poskytly mocnosti NATO.

Rusko údajně anektovalo některé černomořské pobřežní provincie a uspořádalo v nich falešná referenda podporující opětovné spojení s Ruskem, takže Kreml nyní může tvrdit, že proti Ukrajině vůbec neválčí, ale pouze se brání. I to už je velká sleva od původního záměru Kremlu anektovat celou Ukrajinu (o čemž nás ujišťoval nepopsatelný předseda sboru náčelníků štábů, generál Mark Milley).

Ukrajina je zjevně připravena snášet velké útrapy a těžké ztráty, aby vyhnala Rusy. A Rusko, které bylo na konci studené války zdrcujícím způsobem poníženo, když se prostě rozpadlo bez jediného výstřelu, je odhodláno získat zpět značnou část toho, co ztratilo. Sázky v Rusku jsou takové, že kdyby vláda vyšla z této války bez jakýchkoli přírůstků ukrajinského území, pravděpodobně by nepřežila.

Bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv minulý týden varoval, že ruská porážka by pravděpodobně vedla k jaderné válce, což hlava ruské pravoslavné církve, která byla vždy tlampačem ruské vlády, ať už šlo o Romanovce, komunisty, Gorbačova, Jelcina nebo Putina, podpořila předpovědí o „konci světa!“, bude-li Rusko poraženo.

Taková apokalyptická rétorika má odradit NATO od větší angažovanosti do války, ale výslovné uznání, že Rusko může na bojišti prohrát, znamenalo vzácné odhalení Putinova otřeseného sebevědomí. Sám Putin využil 80. výročí obléhání Leningradu k tomu, aby vyvolal přízrak nacistů ohrožujících Rusko z Ukrajiny, loutky Západu. Putin prohlásil, že sovětská vojska porazila „genocidu Leningradu“ nacistickým Německem, a ihned to porovnal s tím, jak současné Rusko bojuje proti „ukrajinským neonacistům“ v Donbasu, kde Putin dříve obvinil Ukrajinu z provádění genocidy, aby ospravedlnil svou invazi v roce 2022. Jeho návrat k nesmyslům o „ukrajinských neonacistech“ a „genocidě Rusů“ je pokusem získat zpět kontrolu nad ruským mediálním pokrytím konfliktu.

Současnou úroveň ruského zoufalství dobře ilustrují komentáře jeho sardonického ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Západ chce „konečné řešení ruské otázky“, což je záměrné použití nacistické antisemitské terminologie, jako by existovalo sebemenší srovnání mezi postavením šesti milionů evropských Židů tragicky zabitých nacistickými genocidisty a svatou matičkou Rusí, bezčasou a nekonečnou zemí s počtem obyvatel jako má Německo a Francie dohromady.

Jestli se Putin snaží rozdmýchat ruský oheň, aby podpořil dlouhou válku, pak očividně nevidí žádný způsob, jak válku v dohledné době přivést s úspěchem k vyjednávacímu stolu. Kreml musí hrát na strunu extrémních nacionalistů, kteří požadují krev, a na strunu unaveného ruského obyvatelstva, které reptá, jak že to dopadlo s tou bleskovou invazí, kterou jim před téměř rokem sliboval. Aby si Rusko vynutilo uspokojivý výsledek, bude muset provést obrovskou mobilizaci, která bude jak nepopulární, tak finančně neuskutečnitelná, a zatímco Rusko se s nepředstavitelným hrdinstvím obětovalo na ochranu ruské vlasti, je pochybné, kolik je připraveno obětovat se kvůli Ukrajině a čelit NATO vedenému USA.

Příštích šest až devět měsíců by mělo tuto válku ukončit na základě předpokladu, že Putin přežije a Ukrajinci pak mohou oslavovat. Pokud Rusko nerezignuje, bude válka pokračovat, dokud Putin neodejde. Námitky paleokonzervativců ve Spojených státech proti ní jsou nesmysl. To, že Západ je schopen zmařit tento zaječí plán uprostřed jednoho z nejnepovedenějších politických období ve svých dějinách, a to jen s mírným nasazením prostředků, aby Západ ušetřil toho, co by jinak bylo devastujícím ponížením, naznačuje všem, kromě těch nejbojovnějších ateistů, že Bůh využil této nejpříhodnější doby, aby Americe opět požehnal, ovšem nikoli na jejich vůdcích, ale v identitě jejích protivníků.