USA, Rusko a Čína si dělí svět?!

BATUL

Návrat „zlatého“ věku mezinárodních vztahů jménem „protože chci a mohu“. Mnozí píší, že USA, Rusko a Čína si dělí svět. Další mi už před mnoha měsíci psali, že „Trump se s Putinem dávno dohodli“. To první je pravda, ale jen částečně, to druhé je nesmysl – byl, je a bude.

Základem Trumpovy mezinárodní politiky je Trumpova „doktrína“ s názvem „Dělám si co chci, protože chci a mohu.“

Chtění vysvětlení nepotřebuje, jen poznámku, že v něm spočívá veškerá „legitimita“ a jinou Trump nehledá a hledat nebude, byť tomu eufemisticky říká „bezpečnost“, ovšem „mohu“ je složitější.

Mocnosti si nikdy nic „nedělily“, to byl jen zkreslený post hoc popis některých historiků. Každá si chtěla pro sebe urvat úplně vše, ale většinou na to neměla sílu a nástroje, výsledkem čehož byl stav nesprávně označovaný jako dělení, protože další souboje by byly kontraproduktivní. Rozhoduje aktuální síla, to je ono „maso“, jakákoli jednání a dohody jsou maximálně jen „omáčka“.

Nejinak je tomu i teď, ale v daleko koncentrovanější podobě. Rusko roky usilovalo o vliv: do Sýrie nalilo stovky miliard $, techniku a životy (to vše teď dost chybí), zkoušelo to ve Venezuele i Africe, většinu muselo vyklidit, protože to kvůli nekonečné „zvláštní vojenské operaci“, která z definice trvá pár dní, týdnů nebo maximálně měsíců, prostě nemá zdroje.

Ano, Rusko má stále své zájmy i mimo Ukrajinu a má jaderné zbraně, proto rozumný prezident USA (a Trump zrovna v tomto rozumný je) si s ním lehce napřed „poklábosí“, aby vysondoval, zda USA v koloniální expanzi nebude sebevraždně bránit (USA vědí, že ne, ale přesto otevřít toto téma neškodí).

Toto ale není dohoda ani žádné dělení světa. Toto je dialog silnějšího se slabším, kdy mu silnější v podstatě jen oznamuje, že udělá to, co bude chtít, a slabší na to nemá co říci, protože tomu nedokáže bránit, i kdyby sebevíc chtěl, neb má svých starostí dost.

Jinými slovy: USA se s Ruskem nepotřebují dohadovat a něco dělit (a ani nebudou), protože Rusko není rovnocenným hráčem, tahá za nesrovnatelně kratší konec. Čína je ovšem jiný případ, neboť je oproti Rusku skutečně velmi silná a posiluje rychlostí jako Schwarzenegger v nejlepších letech.

S Čínou se ale Trump dohodnout nemůže, protože Čína mu na jeho koloniální plány kašle a má sílu na to házet do nich vidle, tudíž Trump může jen doufat, že mu dříve či později čínská podpora té které země, pochopitelně nepřiznaná – jak už to u Číny bývá – nezlomí vaz.

Než se tak ale stane, bude si Trump brát cokoli jej napadne a jak jej to napadne. Je úplně jedno, zda je to Venezuela, Grónsko nebo něco v Africe – s žádnou Monroevou doktrínou to nesouvisí, Trump ji nepotřebuje, bere si co chce a kde chce, protože může. To je zase Trumpova doktrína.

Pokud se to nelíbí EU, tak může… být zticha. A Rusko na tom díky tomu, že se zahrabalo do letité válečné bažiny, také není příliš jinak. Čína bude zvažovat pro a proti: pokud přístup laissez-passer z pohledu Číny neovlivní poměr sil mezi USA a Čínou ve prospěch USA, tak to Čína nechá být a bude si hřát vlastní polívčičku, nebo to je dlouhodobá investice.

Prozatím.

Žádné dohody, žádné dělení. Každý si dělá a bude dělat to, na co má reálně sílu a nástroje. Bezohledně. Taková je soudobá mezinárodní realistická politika.

FB

(7 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...