V čem je podstata libtardí mentality?

NAUTILUS

Označení libtard leckdo považuje za nadávku, ale není tomu tak, a my si ukážeme, co to znamená, aspoň v kontextu tohoto webu.

Každý jistě hrál Člověče, nezlob se s dětmi. Je to zajímavá sonda do psychologie ani ne tak dětí, jako dospělých. Ano, jde o vyhazování. Děti to berou někdy moc tragicky a někteří dospělí jim uhýbají. Není to proti pravidlům, vyhodit figurku je možnost, nikoliv povinnost. Tak děcko šetří, aby nebylo vzteklé nebo smutné.

Většina dospělých i dětí ale časem přejde na standardní krvavou variantu hry, děcka se naučí prohrávat, přijímat kopance před domečkem, ale taky je uštědřovat, třeba i upjatému strejčkovi, na kterém je legrační, jak vždycky zrudne. Ale ani nepípne.

Je možné, že nezvládnutá socializace děcka skrze Člověče stojí za vznikem libtarda. Nějaká fakulta sociálních studií by to měla vyzkoumat, libtardů tam mají až po střechu, tak s materiálem nebude problém.

Představme si situaci po 15 letech, z děcka je mladý člověk a nyní hraje šachy. Hra běží a náš mladý člověk provede rošádu. Oponent nesouhlasí, protože jedno pole bylo z jeho strany v šachu, a to se nesmí. Junior trvá na tom, že to možné je, že to tak vždycky hrál a všichni kolem něj… oponent po chvíli souhlasí, že OK, nakonec je možné, že si v rodině takovou variantu zavedli, ať z neznalosti, nebo úmyslně, budou to spolu tedy hrát takhle, nakonec nejde o nic zásadního. Pravidla lze po dohodě změnit, nakonec budou platit pro oba stejně, není to nic klíčového. Dohrají hru bez dalších problémů.

Nyní hrají odvetu… oponent se dostane do situace, kdy by se mu rošáda hodila, ale Junior tam má toho zatraceného koně… ale vlastně co.. vždyť s ním mají domluvenou tu variantu, že se to smí. Tedy provede rošádu. Jenže z Juniora se již stal Libtard. Zle se na protihráče oboří, že to snad nemyslí vážně, je to proti pravidlům, tohle si může hrát akorát v Rusku a trvá na omluvě. Hráč je v nefalšovaném šoku, namítá, že před hodinou SE DOHODLI, že rošáda se tady smí hrát přes šachované pole a že to Libtard sám zavedl a prosadil, že on mu přece sám namítal, že je to pro proti pravidlům, ale že tedy ustoupil.

A jestli ty pravidla upravili z popudu Libtarda, že musí platit pro oba stejně.

A přišla libtardí chvíle – TO NEMÚŽEŠ PŘECE SROVNÁVAT!

Hráč chvilku sledoval výraz našeho libtarda, jestli přece jen se nestal obětí hodně drsného žertu. Ale ne, libtardí obličej je strnulý, nadutě pyšný a výraz sebejistý. Má zase pravdu.

Tak se mlčky zvedl a odešel. S debilem nemá cenu ani hrát, ani se stýkat – z hygienických důvodů. Libtard opět zvítězil, aspoň ve svém libtardím světě.

V čem je podstata libtardí mentality? Je to jistá forma dysfunkce, nedostatečnosti, retardace. A je spojena s nezlomným přesvědčením, že jedná vždy správně. Z definice. I kdyby jednou dělal něco podruhé opak, vždy z definice on koná správně.

Ale co je to za poruchu, jak vznikla a dá se to léčit?

Možná nám pomohou ty studie z fakult zaměřených na antivzdělání, kde se tihle mladí lidé koncentrují. Mediální studia, sociální studia, genderová studia …. materiálu je spousta. Do dotazníku bych právě přidal i otázky ohledně toho Člověče nezlob se nebo jiných her.

Zásadní rozpoznávací prvek libtarda je kromě popírání reality právě neschopnost dodržovat pravidla. Už od dob Kopčema lidé vědí, že sociální interakce je oboustranná a že jakési zlaté pravidlo říká něco v tom smyslu, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. V pozdějších dobách, kdy se tvořily psaná pravidla či zákony, se toto stalo základním pilířem a úhelným kamenem obecně vnímané spravedlnosti, minimálně v oblasti mezilidské interakce. V náboženství to je samozřejmě jinak. Možná to je i část odpovědi na to, proč libtard Minář vykazuje tak silné znaky… je to vyučený pseudotheolog. A s imámy se taky těžko domluvíte na pravidlech.

Spravedlnost v té nejzákladnější podobě proto spočívá v tom, že komunita má pravidla, která platí pro všechny bez výjimky. Na všech úrovních. Pokud se dva lidé na nějakém pravidlu dohodnou, musí platit pro oba (ne nutně pro ostatní). Porušení je horší než porušení slibu nebo slova. Ne že by se to nestávalo, ale běžný viník si to téměř vždy uvědomí. Buď se stydí sám před sebou, ale zisk byl větší než ztráta tváře, nebo už to ani nepociťuje tak silně, protože to tak kolem dělají všichni. Ale uvědomuje si to a pokud se to stane jemu z druhé strany, samozřejmě protestuje.

Jen drobná poznámka k zamyšlení – co Trump, je to libtard?

Je dále podstatné vědět, z čeho plyne libtardova dysfunkce. Zda je to jemu vlastní povahový rys, který se projevuje vždy, anebo přechází do tohoto modu chování v nějakých specifických situacích.

Libtard z našeho šachového příkladu byl asi příkladem toho inherentního duševního mrzáka, který mění pravidla podle potřeby a nevnímá to. Vlastně nechápe význam slova pravidlo – ne jazykově, ale významem. Pravidla jsou pro ostatní, on je nadřazen. Dost možná u něj nikdy nedošlo k socializaci v tomto směru. Nechávali ho vyhrávat, nechávali ho měnit pravidla, ustupovali mu, oddalovali ten moment, kdy se k němu začnou chovat jak k normálnímu členu společnost, a k socializaci nakonec došlo pozdě nebo vůbec. Jakási retardace.

Mnohem větší množina takto defektních jedinců se ale formuje kolem náboženství. Koncept boha stojícího nad pravidly je pro mentální mrzáky tak přitažlivý, že si k tomu téměř vždy vymyslí pro sebe funkci zvěstovatele toho, co bůh chce. Je to jak velmi silná páka na podřízené, tak argumentačně velmi pohodlné, protože kdo bude vést spory s bohem? Já jsem přece jeho zvěstovatelem, co říkám, říká bůh a já jsem jen prostředníkem.

Jistě, to jsou ty mastné tlamy a pozlacené chrámy propagátorů chudoby…. ale o tom teď psát nechci.

Libtard Minář, i když chodil na theologické učiliště, nevystupuje jako duchovní a nevyjadřuje se k otázkám náboženským.

Ta zmíněná retardace či dysfunkce je tam přesto zřetelná. Musíme ještě ale rozebrat to „LIB“ ze slova libtard.

Samozřejmě se jedná o označení „liberál“ kterým se sama označuje skupina proponentů totality. Slovo liberál původně označovalo člověka svobodymilovného. Propagujícího osobní svobody člověka do nejširších mezí. Často narážejících na ustálené normy. Liberál požaduje od společnsti úctu k jednotlivci, jeho právo vyjadřovat se bez omezení a konat tak, aby nenarušil stejné právo ostatních. Je to ideologie symetrická, konsistentní, ale narážející na ustálené normy dané společnosti. Bývají označovaní za extremisty, například požadavkem na rovnoprávnost žen, nebo dokonce jejich volební právo… nicméně jejich pojetí svobody a práv je vždy striktně symetrické a obecné. Platí zlaté pravidlo interakce. Platí dohodnutá pravidla, ale platí také právo s pravidly nesouhlasit, ovšem opět recipročně. Stojí také za pozornost, že většina liberálních norem má charakter negativního práva. Např. právo na život je formulováno na „nechat žít“, nikoliv mít povinnost někoho živit. Jen zákaz škodit nebo zabít. Že to povede ke střetům s konservativci i náboženskými manipulátory? Samozřejmě, ale v principu je tento přístup v pořádku.

Naši libtardi ovšem nic podobného nehlásají. Právě naopak. Proč si ukradli to označení pro sebe a proč jim to zbytek dovolil? Asi proto, že lidé jsou nedůslední a nechtějí se hádat.

Liberálové se dnes označují za Libertariány. Zní to trochu jako sekta, že?

Ta manipulace byla původně založena na tom, že libtardi předstírali boj za „svobodu a práva“.. ovšem nikoliv všech, nýbrž vybrané skupiny. A ve skutečnosti nešlo ani o jejich svobodu a vlastně nešlo ani o tu skupinu jako takovou.

Slouží prakticky vždy jako nosič, jako prostředek pro ospravedlnění svinstev a inkaso.

Známý je případ ženských práv. Samozřejmě, že ženy byly z hlediska obecného pojetí rovných práv diskriminované.

Společnost to tak nevnímala, liberálové argumentovali právě těmi obecnými negativními principy – nikdo nemá být vylučován jen tak. Ženy požadovaly rovná práva včetně toho volebního. Ve většině civilizovaných zemí to proběhlo v případě volebního práva do počátku Druhé světové války.

V 80. letech přišli libtardi s tím, že nestačí rovná práva a rovné možnosti, ale že společnost musí zajistit proporcionální zastoupení, tj. dosáhnutí výsledku tak nějak kontumačně, bez práce. Tyto trendy nebyly jen v tzv. západním světě. I v sovětském Rusku, za Lenina, probíhaly tyto projekty, např. na úrovni národní. Lenin prosadil sovětské republíky pojmenované podle národnosti nějaké skupiny, ale přidal k nim vždy kus ruského území, kvůli správě a politické uvědomělosti. Ale poměrně záhy přišel tlak na „pozitivní diskriminaci“ těch, co se prohlašují za příslušníky národnosti, podle které se republika jmenovala. I pologramotný privilegovaný se tak dostal do pozice, kterou musel opustit kvalifikovaný, leč neprivilegovaný. Ve světle jiných hrůz to nebylo tak alarmující. Zajímavé bylo, že se to v SSSR opakovalo ve vlnách. Pamatuji se na vyprávění pana Žirinovského, který se nenarodil v Rusku, nýbrž v Kazachstánu. A říkal, že se rodina „musela“ vystěhovat prostě proto, že vláda rozhodla, že se bude správa všeho nacionalizovat. Tedy ruští odborníci budou nahrazovaní Kazachy a noví přijímaní nebudou. Pro rodinu Žirinovských to znamenalo de facto postavení druhořadých a rozhodli se odstěhovat do Ruska.

Samozřejmě, soudruzi v Kremlu to považovali za drobné škobrtnutí na cestě dobra, drobný výpadek v kvalitě správy země a průmyslu, který bude zbytkem SSSR kompenzován a do budoucna se vyplatí. Navíc – přece šlo o konání dobra ve prospěch znevýhodněných Kazachů.

Dnešní liberálové proto formálně bojují za přiznání privilegií jakékoliv existující, ale mnohdy i neexistující, skupině. O ženách asi nebudeme váhat, ale např. tzv. „transženy“ nebo „gender č 25“ reálně neexistují a libtardi tedy prosadili koncept tvorby privilegovaných skupin na základě prohlášení. Prostě prohlásíte se za transženu nebo ještěrku a hned jste privilegovaou menšinou, na kterou je potřeba brát dotace a prosazovat vaše práva a privilegia. A samozřejmě – poukaz na všem zjevný fakt, že nic jako tranžena neexistuje, libtardi považují za herezi a zajistili jeho kriminalizaci.

Bez valné pozornosti normálních lidí.

Tedy hlavním prvkem libtardí manipulace je předstírání konání dobra ve prospěch jakési údajně znevýhodnění skupiny – lhostejno, zda skupiny existující nebo virtuální.

Nabízí se proto otázka, zda si libtardi uvědomují absurditu, neexistenci a manipulaci – odpověď samozřejmě závisí na každém kusu, ale lze odpovědět otázkou – uvědomují si to funkcionáři a aktivisti náboženští?

Dostáváme se proto k závěru, že libtardi mají mnoho společného s náboženskými kulty. Je to logické a vlastně i nezbytné. Realita je totiž na běžné úrovní logická, funguje podle pravidel, která člověk nemůže měnit a je zjevná všem.

Jak libtardi naši, tak jejich náboženští kolegové ale pracují v naprosto jiném světě. U náboženství je výhoda v tom, že bůh má přesně ty atributy, které sice odporují realitě, ale pokud slušná theologie nehovoří o realitě, nýbrž jen o esoterice, potom není takový problém si vytvořit poměrně vnitřně nekonfliktní doublethink.

U našich libtardů je to horší, protože boha v tom standardním smyslu nemají, a přesto hlásají zjevně nelogické, realitě odporující věci, navíc s neustále se měnícími pravidly. Aby přinutili slabší kusy se podřídit, zavedli kriminalizaci slova – tedy kategorie, které v náboženství známe jako kacířství, rouhání, neznabožství…. a prošlo jim to.

Kromě neexistujících chimérických menšin pak samozřejmě jejich pozornosti neunikly koncepty, považované za dobro. V našem případě tzv. Demokracie. Původně to znamenalo vládu lidu, pak se to změnilo na právo lidu vybírat představitele, kteří budou rozhodovat jejich jménem, omezeni pravidly a dnes ti vybraní ani už o ničem podstatném nerozhodují. Nicméně pořád se tomu říká „Vláda lidu“, tedy demokracie. Zbyla z toho jen ta procedura volby poslanců, kteří „musejí“ implementovat rozhodnutí EK

A jak je libtardím zvykem, prohlásili se za jediné vykladače, bojovníky a ochránce demokracie. Tedy konatele DOBRA z definice.

Nicméně zůstalo zde pořád to, že lidé volí svobodně své zástupce, ti se nějak dohodnou a pokud mají většinu, sestaví vládu, která pak vládne. Je to pravidlo, součást demokratického procesu, které musí všichni dodržovat. Nebo nemusí?

Pojďme ale zpět do současnosti.

Zvolený president Pavel odmítl jmenovat ministra vlády, ačkoliv byl navržen premiérem a vláda má podporu většina parlamentu. Libtardi bouří na náměstích proti tomu navrženému ministrovi a podporují presidenta v tom, aby jej nejmenoval. Bojují tak za demokracii.

Bylo by to takhle izolovaně k diskusi, zda má president povinnost jmenovat, či nemá. Naštěstí zcela stejná událost již nastala před 4 roky, kdy president Zeman odmítl jmenovat ministra zahraničí. Tehdy libtardi demonstrovali PROTI presidentovi, ZA toho ministra. Tedy přesně opačně, než dnes. Taky bojovali za demokracii.

Nemusíme se tedy hádat o to, zda má či nemá povinnost. V obou případech by se měl soudný člověk chovat stejně.

Pokud má povinnost, platí jak pro Zemana, tak pro Pavla. Pokud nemá, opět platí pro oba….

Tedy z hlediska reality, logiky a pravidel, libtardi jednají rovnou proti Ústavě.

Ale libtardi to vidí jinak – TO NEMŮŽEŠ SROVNÁVAT – je to v podstatě rozpoznávací znak libtarda.