Varování na Kavčí hory: Můžete dopadnout jako Moravec

„Veřejnoprávní média (jako Česká televize a Český rozhlas) bojují proti dezinformacím,“ konstatovala v roce 2024 studie Prague Security Studies Institute. Teze, že veřejnoprávní média jsou hrází proti dezinformacím a nástrojem demokracie se šíří už od počátků boje proti dezinformacím, která začala po prvním volebním úspěchu Donalda Trumpa a úspěšném britském referendu o brexitu v roce 2016.

Představa, že vysílání veřejnoprávních médií je nástrojem demokracie vedla u mnohých k přesvědčení, že „hlasem demokracie“ jsou právě ti redaktoři, kteří v té době dostávali výrazný prostor na veřejnoprávní obrazovce. Řada z nich si tuto image i aktivně budovala, třeba na sociálních sítích účastí na akcích jako byly Týdny mediálního vzdělávání, které pořádala organizace Člověk v tísni, kde prezentovali svou práci jako aktivitu na obranu demokracie.

Část mediálního publika si boj za demokracii skutečně ztotožnila s těmito osobami a jejich prezentovanými pohledy na svět, mediální i politické dění.

Postupně vznikly značky jako „Reportéři ČT“ na poli investigativní žurnalistiky, „168 hodin“ v publicistice nebo „OVM“ mezi formáty politické debaty, jejichž pohledy byly částí publika přebírány zcela nekriticky a jakékoliv jejich zpochybnění bylo interpretováno jako ohrožení demokracie.

Kromě toho získaly specifický statut někteří individuální novináři z ČT, jako moderátoři Jakub Železný či Barbora Kroužková.

Za pandemie se mezi zdroje, o kterých část společnosti odmítala pochybovat, zařadila vědecká redakce ČT v čele s Danielem Stachem, a během ukrajinské války přibyl investigativní novinář Jiří Hynek, věnující se ruskému vlivu na českém území.

Mimořádnou pozici těchto novinářů stvrdila explicitní podpora, kterou jim vyslovily politicky zaměřené neziskovky jako Milion chvilek pro demokracii nebo Štít demokracie, které jednoznačně podpořily jednu část politického spektra (akcí Milionu chvilek se zástupci stran Fialovy koalice přímo účastnili).

Současně se ale spekulovalo o politických vazbách části veřejnoprávních médií, zejména směrem k hnutí STAN, jehož zástupci (poslanec Jan Lacina, senátor David Smoljak) z prostředí veřejnoprávních médií přímo vzešli. Podle někdejší redaktorky ČT Markéty Dobiášové předseda STAN minimálně v jednom případě reportáží o kauze Dozimetr ovlivňoval obsah tvorby telefonátem tehdejšímu generálnímu řediteli Petru Dvořákovi.

Právě tyto pochybnosti, zda se proklamovaný „boj veřejnoprávních médií za demokracii“ neproměnil v aktivní ovlivňování politické soutěže (po několika případech, kdy i zákonné kontrolní mechanismy konstatovaly konkrétní upřednostňování některých politických subjektů na úkor jiných) vedly k růstu poptávky po změnách ve veřejnoprávních médiích, která následně byla reflektována ve volebních programech stran současné vládní koalice a poté i v programovém prohlášení vlády.

Tyto změny byly částí politického spektra a neziskového sektoru interpretovány jako útok na Českou televizi a Český rozhlas coby instituce obrany demokracie, a v podobném duchu se vyjadřovali i někteří redaktoři ČT.

Během několika posledních let došlo v České televizi mezi redaktory, považovanými částí publika za důležité pro obranu demokracie, ke změnám. Řada z nich z České televize odcházela už od roku 2022.

Tehdy Českou televizi opustil Marek Wollner, hlavní tvář Reportérů ČT, poté co část redaktorů vystoupila proti jeho chování v rámci redakce, které mělo nést znaky šikany a bossingu a jehož symbolem se stalo slovo „mňoukání“. Obviněním dalo v posledních týdnech za pravdu i několik soudních rozhodnutí. Wollner pak zakotvil v redakci webu FORUM 24.

V roce 2023 opustil Českou televizi Jakub Železný, po několika incidentech s hosty přímo během rozhovoru, kdy ne zcela kontroloval své chování. Později se na Kavčí hory vrátil jako moderátor pořadu Historie.cs.

Moderátor Jakub Železný házel papíry po poslanci Patriku Nacherovi

V roce 2024 pak z České televize odešli Nora Fridrichová a Jiří Hynek, ten po skandálu s kauzou IKEM, kdy měl jedné ze skupin, bojujících o moc v nemocnici, poskytovat mediální poradenství a současně o kauze reportovat. Jak Fridrichová, tak Hynek si založili vlastní mediální projekty.

Značkou projektu Nory Fridrichové se staly její „brýle“ s kamerou, s nimiž pronásledovala politiky po Poslanecké sněmovně. V letošním roce, poté, co natáčela i v prostorách, kde to není povoleno, však přišla o novinářskou akreditaci.

Vrcholem změn pak byl na počátku roku 2026 odchod Václava Moravce, který předtím už několik týdnů mluvil o tom, že existují politické tlaky na jeho likvidaci. Václav Moravec, současně působící jako pedagog na FSV UK, si rozjel vlastní mediální projekt moravec.tv.

Moderátor avizoval, že chce být „Netflixem pro nezávislou žurnalistiku“, nedávno se však objevily informace o jeho mizerné sledovanosti a ekonomické neudržitelnosti. Zatímco zavedené české politické pořady na Youtube počítají sledovanost ke sto tisícům, Moravcovu první „soukromou“ debatu s Petrem Macinkou sledovalo 55 tisíc lidí, a další díly přinesly výrazný propad.

„Také návštěvnost samotného webu Moravec.cz podle dat Similarwebu ukazuje výrazné ochlazení zájmu po startu projektu. V květnu, kdy platforma začala vysílat, zaznamenal web zhruba 225 tisíc návštěv, v červnu už jen kolem 125 tisíc a v červenci návštěvnost spadla na 30,6 tisíce. Právě přes tuto platformu by mělo přicházet nejvíc předplatitelů, což však nízká čísla nenaznačují. Proti květnovému startu tak jde přibližně o pokles o 86 procent,“ psalo Echo24.cz.

Moravec sám pro Aktuálně.cz uvedl, že on čísla kriticky nevnímá. „Platformu se nám podařilo raketově rozjet na startu, ale podstatné je, že velmi dobré výsledky držíme i teď v létě,“ sdělil.

Přesto se v podstatě všichni shodují, že obhajovat pozici mediální autority bez zázemí veřejnoprávního mediálního domu s rozpočtem převyšujícím sedm miliard, je velmi náročné.

Oddaní a poddaní na Kavčích horách

Podle mediální analytičky Aleny Maršálkové, která má sama zkušenost z České televize, zkrátka ve veřejnoprávních médiích fungují zcela jiná pravidla.

„Na osudu Moravce, Fridrichové a Wollnera se jasně ukazuje několik aspektů. Tzv. autoritou, která má společenský význam, se může stát opravdu kdokoliv,“ říká pro ParlamentníListy.cz.

Redaktoři podle ní musí splnit základní profesní nároky, jako je vzhled, mluva a vystupování. Kromě nich je ale dle Maršálkové hlavní vlastností, která vytváří dojem autority, poněkud paradoxně „oddanost a poddanost“.

„Jasně se ukazuje, že ve veřejnoprávních a mainstreamových médiích o novináře s vlastním názorem nestojí. Takoví tam nemají šanci se uplatnit,“ povšimla si Maršálková.

Mediální mašinerie už pak je schopna z redaktorů vyrábět společenské autority. „Kdyby se neobjevovali na její obrazovce, nikdo by je moc neznal a rozhodně by nebyli vnímání jako „nositelé“ pravdy, autority, které ovlivňují veřejné mínění,“ myslí si.

Bez prostoru ve veřejnoprávním vysílání by si podle ní nikdo z redaktorů nebyl schopen vybudovat renomé „hráze proti Zemanovi a Babišovi“ jako tomu bylo za předminulé vlády. „Nesmíme zapomenout, že to byla ČT, která z nich „vyrobila“ autority a ve veřejném prostoru šířila zpráva o jejich zásadním vlivu,“ dodává.

S touto pozicí podle ní souvisí i to, že redaktorů, kteří se dostanou do pozice autority, se málokdo na něco ptá. Ze „slavných časů“ Marka Wollnera je znám například příběh o reportáži z Lidic, který zásadním způsobem ovlivnil život jedné z posledních obětí německé genocidy obce. Chování televizní hvězdy v této kauze bylo pro mnohé šokem.

„Václavu Moravcovi dovolila ČT vybudovat si kult osobnosti, kult nenahraditelnosti a nedotknutelnosti už jen tím, že byl jediným moderátorem Otázek a vlastně neměl konkurenci. A proto se do myslí diváků podprahově vepsal jako osobnost,“ pokračuje Alena Maršálková. Způsob, jakým Moravec z České televize odešel, podle ní ukazuje, že moderátor, který měl dvacet let vyhrazené programové okno v nedělní poledne, lichotkám o své jedinečnosti patrně i sám uvěřil.

O to větší náraz jej patrně čekal. „V okamžiku, kdy novinář opustí zajeté, celostátní médium s obrovskou sledovaností, návštěvností, nejprve zažije pocit zklamání, protože když sejde z očí, sejde z myslí. Může si rozjet vlastní projekt, ale po prvotní euforii přijde vlna frustrace, protože najednou o něj opadne zájem, a to ne proto, že není skvělý novinář, ale proto, že už nemá to výsostní postavení v médiu s významným vlivem na veřejné mínění,“ říká Alena Maršálková.

„Zmizí z obrazovky a upadá do zapomnění. Nikdo ho nezve na besedy, nedohazuje kšefty. Ne proto, že by nebyl skvělý novinář, ale proto, že ztratil možnost ovlivňovat davy,“ vysvětluje krutý mediální svět. Moderátor může mít skupinu věrných fanoušků, kteří si jej najdou a třeba jsou ochotni si nějakou dobu platit jeho placený obsah. Běžný konzument ale zůstane u dosavadních kanálů a formátů.

Samotná televize podle ní na kult nepostradatelných hvězd není zařízena, pokud moderátor odejde, tak se „oddaných a poddaných“ zájemců o jeho místo vždy najde dostatek.

„Moravec, Fridrichová a Wollner teď sklízí to, co sami zaseli. Když byli tváří ČT, neuznávali a kde mohli „plivali“ na alternativní či soukromá média. Označovali je za dezinformační, proruská a teď se ocitli na jejich straně,“ poznamenává Maršálková.

Veřejnoprávní média těmto projektům nemohou dělat reklamu z principu, proto je vždy budou muset prezentovat jako „alternativní“. Václav Moravec se tak z jejich pohledu ocitl na úrovni XTV nebo podobného „antisystému“.

Tuto zkušenost, kterou učinily nedávné televizní hvězdy, by podle některých měly pozorně sledovat i ty „hvězdy“, které na Kavčích horách ještě působí. Není totiž důvod předpokládat, že by v jejich případě mělo být něco jinak.

Novinářka Angelika Bazalová, někdejší členka Rady České tiskové konceláře, kterou její investigativy v časech pandemie posunuly do sféry „dezinformátorů“ či „antivaxerů“, doporučuje sledování Moravcova osudu zejména Danielu Stachovi.

Autorka investigativních sérií jako „Wuhan story“ vyčítá Stachovi nekritický přístup k respondentům ze světa vědy.

Je však přesvědčena, že právě on, pokud naplní svá nedávná varování, že v České televizi placené ze státního rozpočtu působit nebude, nějakou „únikovou strategii“ bude mít připravenu.

„Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že Dan Stach, pokud to s odchodem z ČT myslí vážně, spíš přijme pozici někde v Akademii věd či na ÚOCHB. Ani trochu nečekám, že by zkusil cestu Václava Moravce,“ soudí.

V oblasti vědy by podle ní bylo velmi složité uživit se, s nadsázkou, „papouškováním tiskových zpráv vědeckých institucí. „ Ony ty vědecké instituce už si do éteru umí dostat svoje témata samy,“ říká Angelika Bazalová.

Uspět pouze s penězi od předplatitelů, bez grantů, dotací nebo sponzorů, je složité i podle ní.

Za největší slabinu, jak v případě Moravce, tak i Stacha, považuje to, co oni sami považují za svou největší hodnotu. „Ta jejich takzvaná „serióznost“, rozuměj samolibé samožerství vypěstované dlouhým pobytem v korporátu, který je ujišťoval o jejich výjimečnosti,  je jejich největší koule na noze,“ říká pro ParlamentníListy.cz.

Vytvořit alternativní platformu, aby tam byly komunikovány oficiální narativy, to je podle ní naprostý nesmysl. „ Takovou platformu nikdo platit nebude, protože konzumenti oficiálních narativů jsou plně saturováni oficiálními kanály. Možná vyberou něco na začátku od lidí, kteří je ostentativně budou chtít podpořit, ale udržitelný projekt musí přicházet s něčím novým,“ říká novinářka.

Jediným smysluplným soukromým mediálním projektem podle ní může být investigace. „Ať už ve smyslu pátrání po různých korupčních aférách mocných, ale i – a to je dnes potřebný směr víc než kdy dřív – zdravá skepse k oficiálním pravdám,“ myslí si Bazalová.

Diváky si může najít právě tvůrce, který nabídne jiný pohled, než ten který je tlačený mainstramem.

A pak je tady samozřejmě obrovské pole pro bulvár. Paradoxně i některá důležitá témata lze zpracovávat použitím metod, které patří spíše do bulváru, ale k tomu ani Václav ani Dan nemají sebemenší talent,“ uzavírá Angelika Bazalová.