Velká Británie je zhroucený stát

PETR VLK

Přiznávám, že  mne  v poslední  době  přímo fascinuje  množství, intenzita  a  stávající  naléhavost  toho,  jak  renomovaný  britský/francouzský/ německý  tisk  popisují  naprosto  neutěšenou  společenskou, ekonomickou,  ba  strukturální situaci  v  jednotlivých  vůdčích  zemích   evropského Západu.   Osobně ,  když  to znovu a znovu na  mne  vyskakuje,  na těch nejprestižnějších  západních informačních  adresách,  z  toho na  mne  jde až  tíseň.  Kam  kráčí Evropa, když  její  čelné  národy a  státy  prožívají   zjevný  úpadek?  Ba  co horšího  – elity  těchto  zemí  naprosto a  to  už  dlouhou  řadu let  tápají  v  hledání nějakých  smysluplných receptů  a  řešení. Změny  vlád  nevedou k ničemu.  Nanejvýš  ke konzervaci trendu.  Ostatně  článek  z   britského  New  Statemana,  tedy tradičního periodika,  vycházejícího  od roku  1913 mluví  sám  za  sebe:

Great Britain’s failed state

podle překladače

Velká Británie je zhroucený stát

Nepochybujte o tom, že degradovaná britská veřejná sféra dláždí cestu  vládě Reformistů. Drtivý pocit národní malátnosti tomuto nárůstu napomáhá, ale stejně tak i prostá optika, skrze kterou Farage pomáhá veřejnosti pochopit tento systém. Zřídka se zmiňují věci jako nedostatek zdrojů a státní aparát roztříštěný Blairovskou érou PFI a krátkodobého přístupu a kamerunskou fantazií o „velké společnosti“, která byla pouze rétorickým pláštěm pro méně ochranitelskou vládu. Nikdy neuznávají dvojí příčinu naší současné setrvačnosti: ultraliberalismus, který bez skutečného smyslu pro národní poslání koexistuje s ekonomickou stagnací. Místo aby označili moderní Británii za záměrné selhání, trvají na tom, že systém byl zkorumpován lživými lidmi.

Minimalizující se mzdy, nekontrolovatelná neschopnost a policie, která je nejvýraznější při reakci na zlé tweety – není divu, že si všichni, bez ohledu na politické názory, myslí, že země selhává. Ať už jde o zdánlivou neschopnost bezpečnostních složek ochránit židovské věřící před teroristickým útokem, údajnou přítomnost odhadovaných 20 000 čínských agentů v našich ulicích nebo údajné narušení datových center Whitehallu cizí mocností, zdá se, že se všechno rozpadá. Stát se začal hádat sám se sebou, premiér veřejně kárá policii za pokus o bezpečnou regulaci fotbalového zápasu. Prožíváme období národního ponížení.

Ne že by levice měla v této patové situace zjevné řešení. Stejně jako Reformní hnutí je i levice z velké části poháněna nostalgickou touhou po minulosti. Británie už v minulosti dokázala velké věci, jak se  nám připomíná, zrodila jak průmyslovou revoluci, tak první dělnické hnutí na světě. Později přišly demokratické reformy, které posílily dělnickou třídu, porážka nacismu a následně sociálnědemokratické uspořádání. Stručně řečeno, Reformní hnutí si přeje zvrátit změny, které přišly od roku 1997; levice pak od thatcherovské revoluce po roce 1979.

A přesto, kam se podíváte, všude chybí jakýkoli základ pro tyto historické činy. Je jistě pravda, že Británie po roce 1945, v době, kdy byl veřejný dluh vyšší než dnes, vybudovala mimořádný systém sociálního zabezpečení. To se ale stalo v době, kdy byla britská libra největším měnovým blokem na světě a pokrývala 500 milionů lidí. Schopnost stavět rekordní počet domů mezitím nelze oddělit od tehdejšího statusu země jakožto přední průmyslové mocnosti. Zkrátka ekonomické a sociální faktory, které umožnily úspěchy země v minulém století, jsou pryč. Pokud jde o pravici, politický projekt thatcherismu byl postaven na ropě ze Severního moře, privatizaci a demografických výkyvech. Ani z toho se nedá nic opakovat.

Británie nevyrábí mnoho oceli; přesto někteří, včetně mě, chtějí dekarbonizovat energetické systémy a budovat veřejnou dopravu ve velkém měřítku. Jiní požadují, aby se země rychle znovu vyzbrojila. Přitom neuznávají, že tyto ostrovy již nemají průmyslovou základnu, která by to mohla udělat (a že ji zničila ekonomická ortodoxie, které si nejvíce váží).

Jádrem těchto debat není jen ideologie, ale i materiální možnosti. Vize toho, čím by Británie mohla být, se střetávají s rozhodnutími, která jsme učinili za poslední půlstoletí. Rozsah trosek je tak těžké přijmout, že se většina lidí uchyluje k sentimentalitě a snadným řešením. Stačí zvrátit imigraci a země bude vzkvétat; stačí zvýšit daně pro ultrabohaté a chudoba zmizí.

Vezměte si například „krizi malých lodí“. Ať už je váš názor na nelegální migraci jakýkoli, hlavním důvodem, proč jsou uprchlíci ubytováni v hotelech po celé zemi, je dysfunkce státu. V současné době ve Spojeném království žádá o azyl více než 120 000 lidí, což odpovídá počtu obyvatel Exeteru. V mnoha případech čekají na přezkoumání svého případu několik let, což je absurdní důsledek nedostatečných investic do sociálních pracovníků a zbytečné byrokracie ministerstva vnitra. Ať už si myslíte, že Británie by měla mít štědrou azylovou politiku, nebo ne, všichni se shodují, že samotný proces by měl být rychlý. Je všechno, jen ne rychlý.

Stejné je to s věznicemi. Před několika měsíci si tisíce vězňů užívaly předčasného propuštění kvůli přeplněnosti vězeňského komplexu v zemi – jehož zařízení fungovala na více než 99 procent kapacity po dobu 18 měsíců . Krátce poté, co byl tento plán oznámen, Mark Rowley, nejvyšší britský policejní důstojník, varoval, že takový krok by pouze zvýšil tlak na přetížené policejní složky. Dlouho zanedbávaný vězeňský komplex, který se prolíná se znevýhodněnými  služebními složkami, které jsou téměř dvě desetiletí vystaveny škrtům. Spíše než konsenzus ohledně nedostatečných investic, jak by se dalo očekávat, se celostátní debata brzy stočila k tomu, že Keir Starmer je buď příliš liberální, nebo nedostatečně liberální. Pravice z toho profituje, viz nejnovější  video Roberta Jenricka,  jež  se zaměřuje na poskytování Xboxů a cukrovinek vězňům. Strukturální problémy, které vytvořily po sobě jdoucí vlády, včetně těch, v nichž působil, zůstávají nezmíněny.

Stejný vzorec lze nalézt v příbězích každodenní notorické pozornosti. Nejzajímavějším detailem ohledně Axela Rudakubany, vraha ze Southportu, nebyla jeho etnická příslušnost ani náboženství, ale fakt, že jeho ohavné činy byly tak předvídatelné. Rudakubana byl nejdříve vyloučen ze školy za držení nože, který si vzal s sebou více než desetkrát. V roce 2022 byl zatčen, když měl v autobuse nůž. Policisté ho však místo zadržení doprovodili domů a dali jeho matce „ radu “. O tři roky dříve, v roce 2019, ve věku pouhých 13 let, kontaktoval Rudakubana linku Childline s dotazem, co má dělat, když chce někoho zabít. Několikrát byl doporučen k programu PREVENT. Přesto se mu podařilo zavraždit tři malé dívky.

Taková státní neschopnost by měla opět sjednotit levici i pravici. Místo toho se ale setkáváme s téměř choreograficky zrežírovanými scénáři, jak by měla každá strana reagovat: je, nebo není rasistické si to myslet, je nepřijatelné říkat tamto. Místo toho, abychom se zaměřovali na fakta o selhání státu, se důsledky nějakým způsobem vždycky stáčí k hranicím povoleného projevu. Stává se to téměř pokaždé.

Politická reakce na akci Palestine Action a její útok na základnu RAF Brize Norton byla víceméně podobná. To, co se stalo začátkem tohoto roku, již bylo ošetřeno zákonem. Vláda se však místo toho, aby jednoduše něco vynutila podle  sbírky zákonů, rozhodla akci Palestine Action úplně zakázat – pravděpodobně z rozpaků, že se elektrický skútr dokázal  infiltroval do vojenského zařízení. To, že bylo něco tak bizarního vůbec možné, si zjevně nezasloužilo diskusi, a to i přesto, že za aspekty bezpečnosti na základně v západním Oxfordshire je zodpovědná společnost Serco. Mezitím konkrétní poškozená letadla, dva letouny „Voyager“, pronajímá RAF soukromý provozovatel. Britský stát je nyní tak vyčerpaný, že i kritická vojenská infrastruktura je závislá na outsourcingu a soukromé finanční pomoci.

Tato selhání odrážejí nejen posun Británie směrem k tomu, aby se stala pseudo-státem, ale také absenci závazného souboru národních hodnot nebo obecně sdíleného národního projektu. Levice by se neměla bát prosazovat ani jedno, ani druhé. Po většinu 20. století byly tyto věci základem socialistické politiky, od komunistické Číny – kde socialistický rozvoj a národní obnova šly ruku v ruce – až po Evu Morales a „plurinárodní“ socialismus Bolívie. Neexistuje žádný rozpor mezi silným státem a robustními občanskými svobodami. Mezi vězeňským komplexem, který není neustále na pokraji kolapsu, a zárukou nezcizitelných svobod. Pokud tuto vizi neprosadí stát, který ji chrání – bez ohledu na vyznání, barvu pleti nebo třídu – budoucnost Británie jako multináboženské společnosti nebude jen ohrožena.

Bude konec.

***

Za mne osobně  jde  o  rozpad státu  ve  své  nejryzejší  podobě.   Tak velké,  jak si zatím  v  současném Česku a  dokonce  ani v  tom Fialově a  jeho  Obludária  nedokážeme  představit.  Ale  když si  vzpomenete  na  incident  na  vojenském letišti Čáslav,  řekl  bych,  že  už  jsme  na  správné trajektorii!

Srdce New  Statesmana  evidentně  bije pro pro britskou Labour  Party a  varuje  před  Reform UK  Nigela  Farage. Jestli je  můj odhad  správný,  pak  v jeho redakci  jen  napsali  další  článek,  kdy  správná  analýza  problému neznamená  se  alespoň přiblížit  k  ke  správnému  řešení.  A  co  že je  tím správným  řešením?  To,  aby  se  Evropa  vrátila  co nejrychleji ke  svým kořenům.  Ke  všemu, co ji kdysi udělalo  velkou. Tedy  soustředění  se  na  technický a ekonomický  pokrok a,  nedá se jinak,  ořezání  příliš  zdivočelých práv  a  svobod,  které  už  nepodléhají  limitu  stejně  důležitých  povinností. Mince,  ne jejímž  jedné straně je  svoboda, nese  na  svém  rubu  – povinnost.  A  svoboda je  navíc  ohraničena  ještě  ekonomickými  možnostmi.  A  také  nutností pro ty  úspěšnější,  se  o svůj  úspěch  v nějaké  rozumné  míře podělit  s těmi  úspěšnými méně.  Takhle  se  zrodil  onen  sociální stát  z trosek  II.  ww.  Takhle,   jen takhle  se  Evropa  obrodí  z trosek  progresivisticko liberálního  experimentu. Ale  jen za předpokladu,  že  všichni projeví ochotu se všestranně  uskrovnit a  především tvrdě  pracovat….

Vnuk  se  mi právě  posmívá  za zády,  že  zrovna  tak  mohu  stejně  dobře  chtít,  aby  kapr  létal… Zjevně  je  chytřejší  než já.

KOSA NOSTRA

(17 votes, average: 4,71 out of 5)

Loading...