Venezuela … co bude dál?

DAVID MARTÍNEK

𝗩𝗲𝗻𝗲𝘇𝘂𝗲𝗹𝗮

Rok 2026 začíná v mimořádně napjaté atmosféře.

V noci na 3. ledna otřásla venezuelským hlavním městem Caracasem série explozí, doprovázená výpadky elektřiny a svědectvími o nízko letících letounech. Venezuelská vláda události označila za americký vojenský útok a prezident Nicolás Maduro v reakci vyhlásil výjimečný stav.
Prezident Donald Trump prostřednictvím svých vyjádření oznámil, že šlo o cílený zásah proti venezuelskému režimu, který Washington dlouhodobě označuje za narkoteroristický. Součástí operace bylo i zadržení prezidenta Madura a jeho manželky, což Caracas označuje za únos hlavy suverénního státu.
Je zřejmé, že Spojené státy provedly na území Venezuely ozbrojenou akci, kterou tamní vláda i část mezinárodního společenství považují za flagrantní porušení mezinárodního práva. Událost zároveň potvrzuje, že Venezuela přestala být regionálním problémem a stala se jedním z uzlových bodů globálního geopolitického soupeření.

𝗣𝗼𝘇𝗮𝗱𝗶́ 𝘂𝗱𝗮́𝗹𝗼𝘀𝘁𝗶

K útoku došlo, přestože venezuelský prezident Maduro den před svým zadržením vyjádřil ochotu a připravenost jednat s USA o boji proti drogám.
Spouštěčem akce a důvodem pro načasování úderu mohlo být nejspíše rozhodnutí zabránit doplutí čínským tankerům, směřujícím k venezuelským přístavům. Pokud by se čínské tankery pokusily prolomit venezuelskou blokádu, nařízenou Trumpem, dostaly by se Spojené státy do přímé kolize s Čínou. Rozhodnutí provést akci dříve, než by bylo nutné tankery zastavit, obtěžovat, či napadnout umožnilo obejít potenciální riziko přímého konfliktu a eskalační scénář. Čínsko-americká krize by podobně, jako rusko-ukrajinská krize zasáhla dění na celé planetě.
Trump se rozhodl udeřit první a dříve, než k samotné eskalaci mohlo dojít.

𝗖̌𝗶́𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗽𝗼𝗸𝗼𝗿̌𝗲𝗻𝗶́

Podstatné také je, že Maduro, na jehož zatčení byla v srpnu 2025 Trumpem vypsána odměna 50 mil. dolarů byl zatčen zhruba hodinu poté, co jej opustila čínská delegace.
Věc má velmi silný symbolický význam. Maduro po celé roky prezentoval Čínu jako silného spojence, který jeho režimu umožňuje strategické partnerství „za jakéhokoliv počasí“.
Chirurgicky přesná operace amerických Delta Force, vyzvednutí venezuelského prezidenta a jeho odvlečení na půdu Spojených států staví Čínu, coby strategického garanta geopolitické pozice, do postavení mocnosti, která svým spojencům není schopna garantovat bezpečnostní záruky.
Jeden z Trumpových statusů to vysvětluje slovy:
„Udeřte první. Odstraňte režim. Ukončete problém dříve, než se Peking může začít vměšovat do hry.“
Odvlečeného prezidenta Madura a jeho manželku Cilii Floresovou obvinily úřady v New Yorku z organizátorů pašování drog do Spojených států a označily jej za jednoho z vůdců Kartelu sluncí, který americké úřady označily v roce 2025 za teroristickou organizaci.
Pojďme se na věc mrknout v detailu.

𝗞𝗮𝗿𝘁𝗲𝗹 𝘀𝗹𝘂𝗻𝗰𝗶́

Z hlediska historie je „Kartel sluncí“ spíše novinářským termínem.
V roce 1993 došlo k politickému skandálu s venezuelskými vojenskými představiteli, kteří byli zapleteni do spiknutí CIA s cílem infiltrovat kolumbijské kartely, pašující kokain do Spojených států. Bylo odhaleno, že vysocí důstojníci venezuelské armády se podílí na přepravě kolumbijských drog přes venezuelské území.
Kartel sluncí se tak stal součástí amerického i venezuelského mediálního a politického diskurzu. Sloužil jako symbol rozsáhlé a dlouhodobé korupce uvnitř venezuelských ozbrojených sil a státních institucí.
Kartel operoval prostřednictvím složek ozbrojených sil Venezuely, včetně venezuelské armády, námořnictva, letectva a venezuelské národní gardy. Nešlo ale o tradiční drogový kartel. Ekonom Robert E. Looney popisuje Kartel sluncí jako volné shromáždění vysoce postavených vojáků, často ve výslužbě. Tito nevyráběli drogy, nestanovovali cenu ani nevedli obvyklé konkurenční boje mezi drogovými narkobarony. Jejich působnost se omezila na přepravu zásilek přes Venezuelu do klíčových uzlů v Hondurasu, Dominikánské republice, Surinamu a Evropy přes Afriku. Připomeňme, že přes Venezuelu putuje ročně přes 400 tun kokainu, z něhož většina směřuje do Evropy. V Kolumbii se ročně vyrobí přibližně 2660 tun kokainu.
Termín „Kartel sluncí“ byl znovu oživen v roce 2004 v souvislosti s obviněními ze systémové korupce venezuelské vlády a armády. Novinář Mauro Marcano krátce před svým zavražděním upozornil na zapojení nejvyšších bezpečnostních představitelů do obchodu s drogami. Podle investigativních zdrojů za vlády Huga Cháveze armáda spravovala milionové částky určené na sociální programy i boj proti drogám. Prostředky byly defraudovány a část bezpečnostního aparátu měla za finanční profit naopak tolerovat či zajišťovat tranzit drog přes Venezuelu, včetně spolupráce s FARC.

𝗭𝗮́𝗺𝗶𝗻𝗸𝗮

Označení Kartelu sluncí za zahraniční teroristickou organizaci americkou administrativou, stejně jako označení Madura za hlavu této organizované sítě je neadekvátní.
Více než potenciální právní důvod pro invazi a změnu režimu ve Venezuele jde jen o záminku k vojenské akci.
Vojenská operace i postupné navyšování vojenské přítomnosti USA v regionu má jiný důvod.
Je jím ropa a také geopolitická strategie vytlačování ruských, čínských či iránských aktivit z teritoria jižní a střední Ameriky.

𝗥𝘆𝗰𝗵𝗹𝗲́ 𝘂́𝗱𝗲𝗿𝗻𝗲́ 𝗮𝗸𝗰𝗲 𝗗𝗼𝗻𝗮𝗹𝗱𝗮 𝗧𝗿𝘂𝗺𝗽𝗮

Po operaci v Iránu a Nigérii je další ozbrojená akce amerického administrativy Donalda Trumpa ve Venezuele dalším krokem ve sledu akcí, které prostřednictvím preemptivních akcí oslabují potenciál „problematických“ zemí v krizových zónách světa.
Problematických z pohledu Ameriky.
Ve skutečnosti jde spíše o soupeření na úrovni velmocí. Trump útočí na ekonomicky oslabené režimy. Na geopolitické šachovnici vyřazuje ze hry jednoho potenciálního spojence konkurenčních velmocí za druhým. Irán, Nigérie i Venezuela mají společný jmenovatel.
Je jím Čína a Rusko.

𝗖̌𝗶́𝗻𝗮 se postupně stala strategickým partnerem Venezuely. Od roku 2007 investovala do Venezuely přes 100 miliard dolarů. Více než 40 procent celkových čínských půjček celé Latinské Americe šlo na podporu Madurova režimu. Půjčky kryté ropou, infrastrukturními dohodami za politické krytí a diplomatickou podporu.
Venezuela oficiálně požádala Čínu i o rozšíření vojenské spolupráce, zejména o urychlení výroby a dodávek radarových detekčních systémů a dalších sledovacích technologií, které by posílily venezuelské schopnosti průzkumu a monitoringu.

𝗥𝘂𝘀𝗸𝗼 dodalo do Venezuely vojenský materiál.

V říjnu 2025 Maduro oznámil, že Venezuela disponuje odhadem 5 000 ruskými raketami Igla-S umístěnými na klíčových pozicích protivzdušné obrany. Koncem října 2025 byly do Caracasu ruskými transportními letouny Il-76 údajně doručeny nové systémy Pantsir-S1 a Buk-M2E.
Venezuela v roce 2025 požádala Rusko o pomoc s renovací svých stíhaček Suchoj a o dodávku 14 nových raketových systémů. Ruský zákonodárce Alexej Žuravljov v listopadu 2025 naznačil i možnost dodání hypersonických raket Orešnik nebo střel Kalibr v reakci na americkou vojenskou přítomnost v Karibiku.
Venezuela navíc Rusku schválila 15leté prodloužení ropných joint venture, významnou investici v hodnotě stovek milionů dolarů do těžby ropy s ruskou technickou a kapitálovou účastí.

𝗜́𝗿𝗮́𝗻 jednal s Venezuelou o vojenském vybavení, zejména v oblasti dodávek bezpilotních systémů. Podle dostupných zdrojů by dodávky íránských dronů s rozsahem až kolem 1 000 km mohly sloužit jak průzkumu, tak potenciálně ofenzivním operacím.
Vojenská operace a zavlečení Madura do Spojených států dělá výrazný škrt přes čínské i ruské plány.
I když není zřejmé, jakým způsobem chce Trump docílit změny politického systému, může se situace vyvinout podobným způsobem, jako je tomu nyní v Iránu.
Postupnou erozí venezuelského režimu.

𝗜𝗿𝗮́𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗱𝗼𝘇𝘃𝘂𝗸𝘆 𝗶𝘇𝗿𝗮𝗹𝗲𝗹𝘀𝗸𝗼-𝗶𝗿𝗮́𝗻𝘀𝗸𝗲́𝗵𝗼 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗹𝗶𝗸𝘁𝘂

Po půl roce od konfliktu mezi Izraelem a Íránem z června 2025, který začal izraelskými útoky na klíčová vojenská zařízení v Íránu a skončil uzavřením příměří můžeme sledovat, jak se vyvíjí dynamika iránské politiky.
Ukazuje se, že otřesy, vyvolané bombardováním vojenských zařízení a zabitím hlavních opor režimu oslabily vnitřní politickou strukturu Iránu.
V praxi prohraná válka otřásla autoritativním, teokratickým režimem. Irán nyní zažívá silné protesty, navzdory represím Revolučních gard a vlády. Reakce režimu na protesty je tvrdá. Těžkooděnci v ulicích, střelba do davu ostrou municí. Ale ani to neodrazuje Iránce od masívních protestů. Ti shazují sochy, zapalují vládní budovy a poprvé po letech se odvažují napadat představitele režimu.
Na stranu protestujících se po dlouhé době začínají stavět i dosavadní opory režimu – obchodníci, tzv. bazáristé, ropní dělníci, kteří se přidávají k tradičně liberálně naladěné opozici. Důvodem je pochopitelně neutěšená hospodářská situace země. Irán, jedna z potenciálně nejbohatších zemí na světě s největšími zásobami zemního plynu a významnými ložisky ropy se začíná přibližovat vážným ekonomickým problémům. Výpadky proudu, stávky obchodníků, další znehodnocení měny a inflace, která vystoupala nad 40%. Rostoucí ceny základních potravin, spolu s vysokou nezaměstnaností mladých vytváří značné politické napětí. Mladí v zemi dál nehodlají snášet politický útlak a dopady sankcí. Režim bude nucen ustupovat. Neformální uvolnění pravidel pro nošení hidžábu, po protestech spojených se smrtí Mahsy Amini tentokrát už nebudou patrně stačit.

𝗞𝗿𝗮́𝘁𝗸𝗲́ 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝘆

Trumpova strategie útoku na iránské jaderné centrifugy rozbila neotřesitelný majestát teokratické vlády. Trhlinami v monolitu moci začínají pronikat reformní proudy a odpor. Odpor a vnitřní boj bude možné využít k dalšímu oslabení pozic iránské teokracie.
Preemptivní zásah v Iránu nepřinesl okamžitou změnu režimu, ale nastartoval pozvolnou erozi íránského politického systému – oslabení jeho legitimity, zvýšení vnitřních sporů a růst ekonomických i bezpečnostních nákladů jeho udržení. Právě tento typ tlaku, nikoli invaze či okupace, se zdá být novou preferovanou metodou americké moci.
Cílem není nákladné a nejisté prosazení změny politického systému. Změna se realizuje prostřednictvím krátkého iniciačního eventu a k politickým změnám uvnitř země dochází už prostřednictvím domácích aktérů. K čemuž je jak v případě Iránu a nyní Venezuely nakročeno.
Metodu lakonicky okomentoval jeden z amerických komentátorů, Vince Langman:
„George W. Bush potřeboval 170 000 vojáků, což vedlo k více než 4 400 obětem americké armády a 8leté válce, aby mohl zajmout Saddáma Husajna.
Prezident Trump zajal Nicoláse Madura bez obětí, zatímco jsme přes noc spali.“
Druhým, základním cílem této americké strategie je napadat strategická území na šachovnici rodícího se multipolárního světa.
A takto konkurovat a omezovat vliv Číny a Ruska.

𝗖𝗼 𝗯𝘂𝗱𝗲 𝗱𝗮́𝗹

Vakuum po odvlečeném Madurovi brzy zaplní další hráči. Diosdado Cabello, ministr vnitra a spravedlnosti, silnější a podstatně nebezpečnější protivník, než je samotný Maduro. Dalším adeptem na převzetí moci je Vladimir Padrino López, dlouholetý velitel ozbrojených sil země, disponující jak obrovskou mocí, tak podporou armády.
Trump, odhaduji, si nemůže dovolit pozemní invazi. Důvodem je velmi složitý terén Venezuely. Neprostupné pralesy umožňují velmi účinnou obranu proti invazním jednotkám. Invaze na pevninu by se v prostředí venezuelských pralesů mohla stát klidně novým americkým Vietnamem. Problémem jsou také samotné kartely, ovládající významnou část území. Ty jsou vyzbrojeny často mnohem lépe, než venezuelská armáda. Madurově vládě kartely poskytovaly uznání, není divu. A nejinak by tomu bylo i v případě invaze. Invazní americké jednotky by čelily jak pravidelné armádě, tak partyzánským operacím kartelů. Tak i postupnému zapojení dodávek zbraní po moři i vzduchem ze vzdálených destinací, což by válku změnilo ve vleklý konflikt, podobný situaci na Ukrajině.
Představa, že María Corina Machado, laureátka Nobelovy ceny za mír, mladá atraktivní politička, která je nejvýznamnějším představitelem opozice dosáhne na pozici prezidentky Venezuely je v tuto chvíli spíše zbožným přáním, než možnou realitou.
I když samotní Venezuelané pád Madurova režimu, předpokládám, spíše přivítají, v naději, že se tato na suroviny velmi bohatá země odlepí ode dna, opozice je v situaci, kdy nemá peníze, nemá armádu, nemá přístup k ropným zásobám, médiím natož mezinárodním institucím.
V zemi navíc operují mnohačetné zájmy, nejen Ruska, Číny nebo Iránu. Ale také Kuby, Nikaraguy a dalších kooperujících vlád regionu. Které spojuje tradiční odpor k Americe. Jako globálnímu hegemonu, tradičně uzurpující Latinskou a střední Ameriku vlastními mocenskými zájmy.
Trump sice ohlašuje vojenské aktivity, nasměrované na režimy na Kubě nebo v Nikaragui. Ve snaze vyvolat dominový pád vzájemně se podporujících protiamerických vlád a zemí v latinskoamerickém teritoriu.
Jde však cestou, kdy vojenské intervence pouze prohloubí frustraci. A kdy hrozí, že s každou další sázkou poroste riziko neúspěchu. Ne každá operace dopadne takto přesvědčivou demonstrací síly, jako je tomu v případě odvlečení Madura.
Skutečný problém je samozřejmě v něčem jiném.
Zatímco Amerika koncentruje veškerou moc na západní polokouli, představuje civilizační i technologický předstih a její postavení dominantní geopolitické velmoci ji předurčuje k soupeření na úrovni největších hráčů, životy lidí od Mexika, přes Salvador, Kostariku, Venezuelu po Chile se odvíjí jiným způsobem. Jednotlivé státy, s výjimkou Chile, Uruguaye nebo Guyany, která zaznamenala dramatický nárůst bohatství díky obrovským ropným nalezištím se potýkají se strukturální chudobou.
Problém Latinské Ameriky neřeší invaze či mediálně efektní únosy místních pravicových nebo levicových diktátorů.
Podobně jako ve většině světa je potřeba investovat do infrastruktury, vzdělání, pracovních míst.
A to jaksi z principu dělá ve Venezuele právě Čína.
Nad tím bychom měli možná přemýšlet.

Píše na svém facebooku David Martínek

(6 votes, average: 4,33 out of 5)

Loading...