Větrné elektrárny: Ideologický kult na úkor zdravého rozumu a krajiny |

Sdílet článek:

MARTIN CIKÁN

V posledních měsících jsme svědky nebývale agresivní kampaně na podporu masivní výstavby větrných elektráren. Politici i některé lobbistické skupiny se snaží veřejnosti vnutit iluzi, že právě větrná energie je jediným klíčem k dekarbonizaci české ekonomiky. Výsledkem je tlak na tzv. akcelerační zóny, které mají zcela obejít standardní ochranu krajiny, veřejné projednání i odborné posouzení dopadů.

Na první pohled se to tváří jako logická reakce na potřebu zbavit se závislosti na fosilních palivech a plnit závazky zelené transformace. Jenže při podrobnějším pohledu je jasné, že jde spíše o politické gesto a dobře zorganizovaný lobbistický projekt než o promyšlené řešení energetické bezpečnosti. Větrné elektrárny jsou technologicky zastaralé, extrémně závislé na počasí a ekonomicky neudržitelné bez trvalých dotací. Podle veřejně dostupných dat ze sousedního Německa je více než polovina větrných parků dlouhodobě ztrátová a přežívá jen díky masivní finanční podpoře. Teď máme stejné schéma dobrovolně přenést k nám – bez jakékoliv garance návratnosti, stability dodávek a respektu k přírodním hodnotám.

Ničitelé krajiny a zdraví

Je přitom zarážející, s jakou lehkostí jsou přehlíženy prokazatelné negativní dopady větrných elektráren na krajinu i zdraví obyvatel. Tyto stavby zásadním způsobem mění panoramata historických krajinných dominant a nevratně devastují kulturní hodnotu území. V místech, kde po staletí vynikala harmonie přírodních horizontů a lidských sídel, by mohly už jen pouhé desítky nadrozměrných stožárů s rotory svou přítomností rozkládat charakter krajiny na dlouhé generace.

Stejně problematické jsou zdravotní a environmentální aspekty. Hlukové emise větrných elektráren, které vznikají při provozu turbín, prokazatelně zhoršují kvalitu života a narušují spánek obyvatel v širokém okolí. Tento chronický hluk se stává skrytým, ale velmi reálným problémem. Dalším opomíjeným rizikem je fakt, že v průběhu provozu se z povrchu obrovských rotorů neustále uvolňují mikroplasty, které končí v půdě a ovzduší a postupně kontaminují životní prostředí. Celý tento ekologický účet je přitom teprve na začátku: po dožití turbín zbývá rozsáhlá ekologická past v podobě stovek tun nerecyklovatelných kompozitních materiálů a betonu, jejichž likvidace zatíží budoucí generace nejen finančně, ale i environmentálně.

Přesto všechno se dnes vláda chystá větrným elektrárnám bezprecedentně usnadnit povolování, často s minimální možností veřejnosti smysluplně se k záměrům vyjádřit. Je to ukázkový příklad politické krátkozrakosti, která obětuje krajinu, zdraví a veřejné prostředky na oltář laciné zelené rétoriky.

Větrné elektrárny nejsou řešení, ale problém

Stoupenci větrné lobby tvrdí, že tyto zdroje pomohou stabilizovat distribuční soustavu a nahradí fosilní energetiku. Realita je přesně opačná. Výkon větrníků je nahodilý – výroba může v řádu hodin klesnout na zlomek kapacity, což vyžaduje záložní zdroje nebo rozsáhlou akumulaci. Přitom Česká republika ani zdaleka nedisponuje skladovacími kapacitami, které by dokázaly takové výpadky pokrýt.

Rovněž nelze přehlížet podezření, že právě hektická snaha o rozšíření větrné energetiky včetně budování akceleračních oblastí je ve skutečnosti zastíracím manévrem, který má nahradit výstavbu tzv. mařičů energie, tedy zařízení určených k umělému spotřebovávání (nad)výkonu obnovitelných zdrojů. Je totiž možné, že i za bezvětří tento systém udržuje otáčky rotoru na úrovni nominálního výkonu, aniž by vyráběl jedinou kilowatthodinu.

V praxi by to znamenalo, že například větrná elektrárna s výkonem 2,2 MWp by za bezvětří spotřebovávala 2,2 MW a plnila tak funkci mařiče energie, jejichž výstavbu jsme si v rámci balíčku lex OZE III jednoznačně zakázali (sněmovní tisk 656). Již vybudované mařiče energie přitom mohou běžet dál a nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné době skončily. Naopak, celý tento model se může nadále rozvíjet, protože distributor má přirozený ekonomický zájem na ochraně stability sítě a bude – v období přebytků vzniklých v důsledku toho, že zrovna „slunce hodně svítí a vítr hodně fouká“ – nabízet negativní spotové ceny energie, čímž se de facto tvoří poptávka po jejím (umělém) pohlcení.

Vzniká tak absurdní a zároveň varovný paradox: stát přísně reguluje a legislativně zakazuje mařiče energie jako nežádoucí nástroj manipulace s přebytky, ale v praxi vytváří prostředí, v němž tutéž funkci mohou de facto suplovat větrné elektrárny. Tato politická hra je v příkrém rozporu se zásadou transparentní, předvídatelné a férové energetické politiky.

Stabilita a skladování: cesta, kterou politici ignorují

Ironií je, že samotné nařízení Rady EU č. 2022/2577 v článku 6 jasně konstatuje, že členské státy mají vedle urychlení povolování obnovitelných zdrojů energie také primárně podporovat rozvoj kapacit k akumulaci elektřiny a úpravy distribuční sítě. Tato povinnost je klíčová – bez stabilního základu se přebytková výroba z větru stává jen problémem, nikoli řešením.

Namísto toho, aby stát vytvořil akcelerační zóny pro přečerpávací vodní elektrárny, gravitační věže a hybridní systémy s malými vodními elektrárnami, preferuje laciné politické gesto – větrníky. Přitom malé vodní elektrárny jsou nejen stabilní, ale dokážou energii přímo akumulovat, přispívat k zadržování vody v krajině a fungovat desítky let s minimální ekologickou stopou.

Je trestuhodné, že právě tyto ideálně ekologické skladovací technologie zůstávají nadále v administrativní pasti: investor MVE se musí prokousávat zdlouhavým vodoprávním řízením, posouzením vlivů na životní prostředí, stavebním povolením a získáváním licence, zatímco větrné parky dostanou zrychlené povolení prakticky na lusknutí prstu.

Závěr: Článek 6 musí být naplněn jinak než větrnými molochy

Pokud má být článek 6 nařízení EU č. 2022/2577 naplněn smysluplně a odpovědně, nemůžeme se spokojit s tím, že se jeho výklad zúží jen na masivní podporu větrných molochů. Rozvoj energetiky se nesmí zvrhnout v ideologický experiment, který ignoruje kontext našeho prostředí, limity distribuční soustavy i dlouhodobé dopady na krajinu.

Rozumné řešení musí stát na prioritní podpoře stabilních a ekologických akumulačních kapacit. Místo větrných parků by proto měly dostat prostor přečerpávací vodní elektrárny menšího rozsahu, které dokáží efektivně ukládat přebytky elektřiny a stabilizovat síť v období bez větru či slunce. Stejně tak by měla být podporována výstavba gravitačních věží a hybridních systémů s malými vodními elektrárnami, jejichž provoz je predikovatelný a spolehlivý. Klíčovou součástí takové koncepce by měla být také bateriová úložiště s ekologickým chlazením vodou, díky nimž je možné efektivně omezit riziko přehřívání a prodloužit životnost technologie.

Všechny tyto technologie představují moderní, ideálně ekologická řešení, která mají pro stabilitu sítě daleko vyšší přínos než nahodilá výroba větrných turbín. Pokud stát neprojeví odvahu k jejich systematické podpoře a místo toho setrvá na krátkozrakém preferování větrné lobby, zapíše se tato kapitola energetické politiky do dějin jako jeden z nejzřetelnějších příkladů selhání odpovědného rozhodování, obdobným způsobem jako tvz. „Semaforová koalice“ v sousedním spolkovém Německu. Větrné elektrárny nejsou záchranou – jsou symbolem slepé ideologie, která se tváří zeleně, ale ve skutečnosti je hnědá z betonu a skelných vláken.