Vítr a soláry: Moratorium ve Francii

Kdyby byla sousedem ČR Francie, a ne Německo, snad bychom se mohli lépe inspirovat francouzskou energetickou politikou. Ta díky podpoře jádra a kompromisům v rozvoji solárních a větrných projektů ukazuje i pro Česko racionální cestu.

Ve čtvrtek 19. června nebyla řada francouzských levicových poslanců v práci. To využila konzervativní pravice a nechala v parlamentu odhlasovat moratorium na nové solární a větrné projekty. Jak informoval portál Europeanconservative.com, pozměňovací legislativní návrh předložil republikánský poslanec Jérôme Nury. Zdůraznil, že je třeba okamžitě zastavit výstavbu nových solárních a větrných zařízení „na dobu nezbytnou k provedení objektivní a nezávislé studie, která by určila optimální skladbu zdrojů energie pro Francii z ekonomického i ekologického hlediska“.

Nepochybně v pochybách francouzských zákonodárců byly znát ještě ozvěny totálního blackoutu Španělska a následně i Portugalska (francouzská síť se při nebezpečné oscilaci frekvence z přeshraničního vedení do a ze Španělska automaticky odpojila) z 28. dubna se škodou v přepočtu až 100 miliard korun a několika lidskými oběťmi.

Příliš rychlý růst větrné a solární energie ve Francii – spolu se stagnující poptávkou po elektřině v zemi – stále více vyvolává obavy o stabilitě sítě a možné záporné ceny v budoucnu. To vedlo k výzvám odborníků i politiků k umírnění rozvoje obnovitelných zdrojů energie nebo dokonce k zastavení jejich zavádění.

Dne 24. června ale levicová většina v Národním shromáždění konzervativní pravici přehlasovala a moratorium zamítla. Ovšem současně národní klimaticko-energetická legislativně program do roku 2035 zmírňuje původní ambiciózní plány na rozvoj solárních a větrných zdrojů energie. Plány, které společně tvoří budoucí francouzskou strategii v oblasti energetiky a klimatu – tj. její národní strategii pro nízkouhlíkovou energii (SNBC), program PPE 2024–2035, nový plánovací zákon (LPEC) a plán země pro adaptaci na změnu klimatu (PNACC) – měly být přijaty už v polovině roku 2024. Komisařka EU pro energetiku Kadri Simsonová v únoru 2024 vyzvala Francii, aby do roku 2030 „výrazně zvýšila své ambice v oblasti obnovitelných zdrojů energie na alespoň 44 procent“ z hlediska hrubé konečné spotřeby energie a stanovila jasné cíle ve svém Národním klimaticko-energetickém plánu.

Když se podíváme na právě schválený dokument francouzského parlamentu, mluví se v něm o plánu postavit do roku 2035 nové větrné elektrárny (VTE) na moři s kapacitou 18 GW. Ovšem v původním plánu kabinetu o rozvoji nízkouhlíkových zdrojů energie se měla instalovaná kapacita VTE zvýšit na pevnině ze současných 21 GW jenom na pevnině na 45 GW. U solárů současný parlament zdůraznil nutnost zachování zemědělské půdy při rozvoji fotovoltaické kapacity a zrušil původně stanovený cíl dosáhnout do roku 2030 instalovaného výkonu alespoň 50 gigawattů. Připomeňme, že slunná Francie měla původně ambice zvýšit současnou solární kapacitu 16 GW v roce 2030 na 54–60 GW a na 75–100 GW v roce 2035. Národní shromáždění nyní akcentovalo zjevně daleko umírněnější růst solárních kapacit přednostně na budovách, na stínících konstrukcích, v lomech nebo na umělých površích.

Francie také legislativně potvrzuje obnovení francouzského jaderného programu, včetně opětovného spuštění elektrárny Fessenheim uzavřené v roce 2020 a výstavby 14 nových reaktorů do roku 2030. EdF dokonce loni prohlásila, že její ambicí je postavit každý nový reaktor za 70 měsíců (její poslední zprovozněný reaktor ve Flamanville v prosinci 2024 s výkonem 1,2 GW ovšem stavěla 17 let). Cílem je zvýšit do roku 2050 současný instalovaný výkon 63 GW v 57 jaderných reaktorech o 27 gigawattů v rámci plánu země na dosažení uhlíkové neutrality. Francie je jadernou velmocí Evropy a zároveň největším světovým čistým vývozcem elektřiny. Aby mohla financovat své jaderné plány, EdF uzavřela s vládou dohodu, která jadernému obru umožní prodávat elektřinu z jádra za cenu kolem 70 eur za MWh (v přepočtu 1,75 Kč/kWh) poté, co v roce 2026 vyprší sazba 42 eur/MWh (v přepočtu 1,05 Kč/kWh).

Francie se ale zmítá soupeřením mezi progresivisty a konzervativci v těžké politické nestabilitě, kterou vlastně vyvolal prezident Emmanuel Macron. Ten ze strachu ze sílící pravicově konzervativního Národního sdružení v čele s Marine Le Penovou počátkem července 2024 vyhlásil předčasné parlamentní volby poté, co jeho strana prohrála v evropských volbách 9. června. Parlament však ovládla levice sdružená v alianci Nová lidová fronta, která je stoupencem zelené ideologie.

Ale po volbách se překvapivě stal premiérem 5. září 2024 pravicový politik Michel Barnier. Projaderný zastánce a kritik větrné energie Barnier z konzervativní strany Republikáni (LR) spolu s celou vládou odstoupil o dva měsíce později kvůli sporům o státní rozpočet. Novým premiérem se stal François Bayrou 13. prosince 2024 a za jeho vlády slovo „klima“ případně zmizelo z pojmenování funkce ministryně pro ekologickou transformaci Agnès Pannier-Runacher. Téma energetiky, které bylo v její působnosti, je nyní v kompetenci ministerstva hospodářství a financí. Bayrouův parlamentní projev o prioritách své politiky se tématu ekologie, klimatu a plánování na toto téma podle deníku Le Monde v podstatě úplně vyhnul.

V roce 2022 se Francie překvapivě stala největším čistým dovozcem elektřiny v Evropě. Zavinilo to zanedbání údržby jaderných zařízení v době covidové pandemie, kdy byla odstaveno až 40 % jaderných zdrojů. O rok později – mj. s nasazením 200 svářečů z Kanady – se Francie opět stala největším exportérem elektřiny v EU. S 89 terawatthodinami (TWh) exportu elektřiny v roce 2024 Francie překonala svůj předchozí historický vývozní rekord 77 TWh z roku 2002.

Na celkové výrobě francouzské elektřiny se jaderné reaktory podílejí ze 70 %, což zemi zaručuje ve všech dekarbonizačních statistikách 8 až 10krát nižší průměrné emise CO₂ na vyrobenou kWh než ekologicky a zeleně zavilé Německo. To totiž politicky rozhodlo o odstavení moderních jaderných elektráren (poslední tři zavřeli 15. dubna 2023) a na povětrnosti závislé solární a větrné zdroje (nyní bezmála 180 GW) musejí zálohovat emisní uhelné elektrárny (31 GW) a elektrárny na zemní plyn (36 GW). K tomu se Německo okamžitě stalo trvalým čistým dovozcem elektřiny, kdy v nejkritičtějších situacích tzv. temného bezvětří (Dunkelflaute) v listopadu a prosinci 2024 doslova vysávalo stabilní energetiky sousedních zemí s potřebným dováženým výkonem až 20 GW. S ním ruku v ruce šla samozřejmě exploze ceny spotové elektřiny, které je zase ve slunečných dnech s pracovním klidem v Německu nebezpečný přebytek, když 46 % kapacity solárních elektráren (nyní celkově ve FVE asi 105 GW instalovaného výkonu) není správce sítě schopen vůbec regulovat.

Francouzský postoj k dekarbonizaci asi nejvýrazněji formuloval v březnu 2024 tehdejší nejsilnější muž vlády. V rozhovoru s Bruno Le Mairem, ministrem s portfoliem odpovědnosti za hospodářství, finance, obnovu a digitální suverenitu, který otiskl bruselský list Euractiv, politik rozhodně odmítl slepou sázku na solární a větrnou energii, která má dominovat zelené energetické tranzici EU. „Takovou Evropu tu nechceme,“ zdůraznil a odmítl, že by Francie byla ochotna za tento postup platit nějaké pokuty. Namísto cíle EU v oblasti obnovitelných zdrojů energie vychází Le Maireova elektroenergetická politika z jiného výpočtu. Francouzská vláda chce proto do roku 2030 dosáhnout nejméně 56 % „dekarbonizované energie“, což zahrnuje i jadernou energii. Ministr se proto nechce omezovat na určité zdroje elektřiny. Le Maire tvrdě prohlásil: „Chceme být klimaticky neutrální, a pak si každý může zvolit svůj vlastní energetický mix.“

Teď jde o to, aby jaderná mocnost Francie (o jejíž obranný deštník jaderných zbraní usiluje Německo v kontextu možného oslabení vojenských závazků USA) spolu s Českou republikou v rámci 11členné aliance jaderných zemí EU konečně ve vedení EU prosadily skutečnou rovnoprávnost jádra ve srovnání s dalšími tzv. obnovitelnými zdroji. Aby členské země EU mající teoreticky právo na svůj národní energetický mix, který ale deklasují tvrdé a bezuzdné lobbistické požadavky na zavádění preferovaných mohutně dotovaných solárních a větrných zdrojů, mohly efektivně dekarbonizovat právě moderní jadernou energetikou. Tomu je potřeba se rozhodně postavit, jako učinil 10. června Ústavní soud Polské republiky.

Vždyť i příslušné instituce a úřady dokládají na faktech, že zatímco jaderná energie produkuje 5 gramů CO₂eq/kWh (zdroj: UNECE 2022), větrná 13 g CO₂eq/kWh (zdroj: UNECE 2022), solární elektrárny 30 až 35 g CO₂eq/kWh (zdroj: INCER ACV).

V České republice máme asi 17% podíl OZE, přičemž dle Národního klimaticko-energetického plánu (NKEP) má v něm už v roce 2030 dominovat s 10,1 GW instalovaného výkonu (letos už instalovaná kapacita 4,6 GW) solární energie a zpětinásobení větrného výkonu na 1,5 GW. Z 8,5 GW stabilního výkonu v uhlí už v roce 2030 zřejmě nezůstane nic. A potřeba postavit draze dotované paroplynové elektrárny připravené na využívání zeleného vodíku po roce 2035 dosud nemá ani legislativně schválenou podporu v zatím nepřijatém zákonu „Lex plyn“. A čeští zákonodárci by si měli i po skandálním prvním tunelu OZE, kdy nás lobbisticky prosazená podpora OZE přijde do roku 2030 na bilion korun, z toho solárníci zinkasují 800 miliard korun, vzít za své analýzu nejlepšího světového investorského fondu při Bank of America. Investice do jádra má jedinečnou návratnost, kdežto solární a větrné zdroje budou fungovat jen za podmínky „věčných dotací“.

Když v roce 2020 uvažovala EU o ceně ETS2, hovořilo se o 45 eurech za tunu CO₂. Ovšem, už první signální obchody s budoucími povolenkami ukázaly, že 80 eur by mohl být realistický začátek. Zjednodušeně řečeno, každých 10 eur ceny emisní povolenky znamená až 1 korunu v ceně benzínu a nafty navíc. To by tedy dle posledních burzovních obchodů a povolenkami přineslo zdražení pohonných hmot až o čtvrtinu. Ekonomové i národohospodáři určitě potvrdí, že to bude současně znamenat pro celou ekonomiku návrat dvouciferné inflace. A zelená lobby se ihned nechala slyšet, že nějaké zastropování povolenek není dobrý nápad, protože by nebyly prostředky na ty báječné a instalačně i provozně dotované zelené projekty – a na miliardy vydělané v důsledku většinově prudce zchudlé populace, jíž mají zpětně putovat zelené žebračenky v řádu 200 korun měsíčně na jednoho chudého Čecha.

Při započtení jaderné produkce, dnes již schválené na roveň obnovitelných zdrojů s celoročním 37% podílem na výrobě elektrické energie, tak Česká republika již splňuje, a dokonce přeplňuje své cíle snižování emisí uhlíku. Po podepsání smlouvy na výstavbu dvou nových velkých jaderných bloků s korejskou KHNP má nadcházející vláda ČR povinnost využít opci na podstavení stejného jaderného dvojčete také v Temelíně. Spolu s plánovanou výstavbou malých modulárních reaktorů má Česko šanci přispět nejefektivněji, v dlouhodobém horizontu nejlevněji a nejekologičtěji k cílům péče o životní prostředí při zajištění stabilní, cenově dostupné a čisté energie.