Vládní práva z roku 1834: Děsivé důsledky sociálních dávek na morálku

V roce 1834 schválil anglický parlament zákon, který dostal přezdívku „Nový zákon o chudobě“ neboli „New Poor Law“. Zcela nahradil více než dvě stě let starý zákon z roku 1601, podle kterého se do té doby řídila v Anglii státní pomoc chudým a jehož vznik byl částečně důsledkem jedné milostné aféry.

Teoretickým odůvodněním zákona byla doktrína významného filozofa té doby, Jeremy Benthama, který tvrdil, že lidé mají tendenci dělat to, co je jim příjemné, a proto budou spíše žádat o dávky než pracovat. Nový zákon o chudobě měl snížit náklady na pomoc chudým a eliminovat zneužívání dávek.

Královská komise

Před schválením zákona ustavil anglický parlament královskou komisi, jejímž úkolem bylo analyzovat dosavadní fungování sociálního systému. Komise připravila oficiální zprávu, která měla zhruba 350 stran. Popisovala zjištění komise v „terénu“ a přinášela doporučení na úpravy. Zpráva byla představena v britském parlamentu v roce 1834.

O efektech tehdejšího systému „sociálního zabezpečení“ autoři zprávy píší:

„Domníval jsem se, že největším problémem praktického fungování zákonů na podporu chudých je částka, kterou je nutné každý rok zajistit od poplatníků, a její progresivní zvyšování. Zkušenosti z prvních několika týdnů mě přesvědčily, že toto zlo, jakkoli je velké, stává se nepodstatným v porovnání s děsivými důsledky, které má systém na morálku a štěstí lidí z chudých poměrů. Je těžké přenést do mysli čtenáře pravdivý a věrný obrázek síly a zhoubnosti tohoto zla.“

Morální úpadek

Zpráva uvádí řadu příkladů:

„Člověk musí hovořit s chudými, aby si mohl vytvořit reálný obrázek morálního úpadku, který je výsledkem současného systému. Musí slyšet chudého člověka, jak vyhrožuje, že opustí svoji ženu a rodinu, pokud nedostane více peněz. Nebo musí vidět dalšího, který přinese svoji matku upoutanou na lůžko ke dveřím farnosti a hrozí, že ji zanechá napospas osudu, pokud mu nedají peníze za to, že jí zajistí obydlí.“

Nebo autoři popisují, jaký je rozdíl mezi lidmi s dávkami a bez nich:

„V obydlí pracujícího člověk, který nedostává od farnosti žádné dávky, najdete i v těch nejchudších rodinách zdání komfortu. Kusy nábytku, i když je jich málo a jsou skromné, jsou uspořádány, aby dělaly dojem pořádku a viditelná je jejich nejzachovalejší strana. Děti se zdají býti pod rodičovským dohledem, chodí do školy a jejich šaty jsou udržované a záplatované.“

„Nedávno jsem zkoumal případy chudých lidí, kteří dostávají farní dávky. V jejich domech naleznete zvláštní ukázku bídy a ubohosti. Kusy nábytku, které mohou vypadat zachovale, jsou obráceny, snad úmyslně, nejubožejší stranou do místnosti. Děti jsou špinavé, v devíti z deseti případů otrhané a zřídka jsem viděl záplatu na jejich šatech.“

Drzí chudáci

Jeden z autorů zprávy hovoří relativně emocionálně o změně, kterou způsobují sociální dávky:

„Charakter a zvyky pracujících byly systémem kompletně změněny. Schopnosti se ztrácejí, morálka je poničena a ten chudý muž, který si před dvaceti lety snažil vydělat nějaké peníze a byl za ně vděčný, se nyní transformoval v drzého, nespokojeného a hrubého chudáka, který hovoří o právu na příjem.“

Takhle to viděli autoři zprávy, kterou si nechal vypracovat britský parlament v roce 1834.

Post scriptum

Pozn. autora:

Neexistuje „správné” nastavení sociálního systému, neboť jde vždy o kompromis mezi přísností, která někde zachází příliš daleko, a benevolencí, jejímž důsledkem je zneužívání systému.

Progresivní pojetí společnosti ale došlo do takového extrému, že stát platí reklamu v televizi, ve které vyzývá občany, aby se nestyděli o dávky přihlásit. 

Albert Einstein definoval šílenství tak, že lidé dělají stejné věci znovu a znovu a očekávají, že dosáhnou jiného výsledku. Boj s chudobou splňuje podmínky Einsteinovy definice. Důvodem, proč se nikdo neptá, zda by společnost neměla dělat něco jinak, jsou, ostatně jako vždy, peníze. 

Boj s chudobou je průmyslové odvětví. Má politické zastoupení ve stranách, které získávají státní příspěvky za hlasy ve volbách, protože slibují nějaké dávky téměř všem. Svoje tvrzení opírají o takzvané „studie”, které argumentují, že „zdroje jsou” a že to musí fungovat. Připravují je odborníci za státní peníze, kteří, taktéž za státní peníze, učí další a další generace lidí, že odpovědnost za vlastní osud je přežitek minulosti. 

Největšími „firmami” v průmyslovém odvětví boje s chudobou jsou organizace, které pomoc rozdělují. Každý rok žádají o více peněz, aby mohly s chudobou bojovat ještě lépe, aniž by se někdo zeptal, jakého měřitelného výsledku za uplynulých dvacet let dosáhly.

Nikdo se neptá, protože cílem není chudobu vyřešit. Celý průmyslový obor by zanikl.

Přitom kdy jindy než nyní by se lidé měli ptát? V Argentině dokázali během jednoho roku vytáhnout nad hranici chudoby miliony lidí. Je-li cílem zbavit lidi chudoby, nestálo by za to se v Argentině inspirovat?  Nebo se poučit z negativních zkušeností USA a Švédska?

Zatím je odpověď ne. Argentina se vydala cestou rušení regulací a omezování státních zásahů, což je v přímém konfliktu se zájmy všech aktérů průmyslového oboru boje s chudobou. Poselství pro mladé generace z roku 1850 také bohužel není doporučenou četbou.