Vlastenec není ten, kdo o tom mluví, ale kdo koná

Kdo je vlastenec?

Podle europoslance Zdechovského jen ten, kdo je ochoten zemřít za vlast. A hned dodává, že voliči ANO, komunistů a SPD vlastenci nejsou. No, pěkné… takže máme novou definici vlastenectví: kdo není připraven skočit do hrobu se státní vlajkou přes rameno, je zrádce.

Jenže mně tahle rétorika připadá hodně laciná. Slova „položit život za vlast“ se lehce vyslovují, ale těžko žijí. Dokud se člověk neocitne ve skutečné situaci, nikdo neví, jak se zachová. Obětovat se za dítě? To si dokážu představit. Za vlast? Možná bych to zvládla, možná bych se zlomila jako stéblo trávy ve větru. To ví jen osud.

A troufnu si pochybovat, že právě pan Zdechovský by byl první, kdo poběží se samopalem do první linie. Možná se mýlím – ráda se nechám překvapit. Jenže když někdo rozdává nálepky vlastenectví a přitom okázale pohrdá celými skupinami obyvatel, působí to spíš dojmem, že má rád hlavně sám sebe.

A ještě drobné připomenutí: kolik komunistů padlo za svou zemi ve druhé světové válce? Kolik lidí se nebálo, byť měli úplně jiné politické přesvědčení než pan poslanec? Historie není černobílá a vlastenectví taky ne.

Slova jsou prázdná, dokud je člověk nenaplní činy. Vlastenec není ten, kdo to o sobě říká, ale ten, kdo pro svou zemi něco udělá – prací, odvahou, poctivostí, pomocí slabším. Život podle toho žít je mnohem těžší než o tom planě mluvit.