MISCHEL JULIET
Když se zaměříme na moderní kultovní směry, nesmíme zapomenout na nejnovější hit mezi rodiči – volná výchova. Tato krásná doktrína, ve které se tváříme, že dvouleté dítě je plně kompetentní bytost, schopná sebeřízení, introspekce a morálního uvědomění. Ano, přesně to dítě, které dokáže během pěti minut sníst písek, vyčůrat se do boty a pak se ptát, proč se ta bota rozmočila.
Nové náboženství volné výchovy má své svaté texty, své proroky, své rituály a hlavně své tabu. Největší z nich? Nesmíš dítě usměrňovat! To bys přece zasahovala do jeho „přirozeného vývoje“. Musíš trpělivě vyčkávat, až samo pochopí, že kopat lidi není úplně ideální komunikační strategie. Tradiční věta „tohle nedělej“ + vysvětlení, byla vyhlášena za přežitek. Dnešní rodič má třístupňový manuál – jemně popsat emoci dítěte, poděkovat, že se „vyjadřuje“ a doufat, že jednou mu dojde, že řvát v obchodě není posvátný rituál.
Ano, dítě má prý na chybu přijít samo. Přirozeně. Vlastním prožitkem. Ideálně tak ve třinácti, když už mezitím stihne zničit nervové systémy všech dospělých v okolí. Realita je jednoduchá, dítě, které nemá hranice, vyroste v člověka, který odmítá jakékoliv hranice. Vůbec nejde o zdravé sebevědomí, jak si obhájci volné výchovy rádi namlouvají.
Naopak! Vzniká tím křehké, nafouknuté ego, které se tváří silně, ale přitom je extrémně zranitelné. Zdravé sebevědomí vychází z toho, že dítě něco zvládne, překoná překážku, zkrotí vlastní impulzy, zvládne frustraci a díky tomu zažije skutečný pocit kompetence. Jenže dítě bez hranic nezažívá nic z toho. Neučí se čekat, nepřekonává odpor, nepozná, že svět nereaguje na lusknutí prstu. A tak místo sebevědomí vzniká iluze výjimečnosti, která se rozpadá při prvním tlaku. Takové dítě věří, že může všechno, ale jen do chvíle, než narazí na situaci, kde opravdu nemůže. A pak přichází kolaps, protože nemá vybudovanou žádnou vnitřní oporu, která by náraz unesla.
Zdravé sebevědomí říká – zvládnu to, protože jsem to už dokázal.
Nafouknuté ego bez hranic říká – měl bych to dostat, protože já chci. A ten rozdíl je propastný.
Volná výchova v praxi pak znamená, že dvouleté dítě organizuje domácnost, čtyřleté rozhoduje o pravidlech, šestileté určuje, jestli dnešní den bude „emocionálně vhodný“ na návštěvu školy a desetileté má větší slovo než rodič, jen ten rodič si toho ještě nevšiml. A výsledkem je osobnost, která nezná autoritu, nerozumí slovu ne, neví, co je to pokora a žije v přesvědčení, že svět se musí sklánět, protože „já to tak cítím“. Dospělý jako kamarád, rodič jako nepřítomná funkce. Moderní rodič se totiž bojí jediné věci – být rodičem. Chce být parťák, kámoš. Hlavně ne ten zlý, který nastavuje hranice a pravidla. A tak vzniká generace dětí, které vyrůstají bez brzd, zato s pocitem osobního božství.
Volná výchova je ve skutečnosti lenost v balení duchovna. Rodiče, kteří nedokážou říct stop, si z toho udělali filozofii, aby nemuseli přiznat, že se bojí vlastního dítěte. A pak se svět diví, proč dnešní dvacetiletí kolabují při prvním „ne“, proč berou kritiku jako útok na existenci, proč nevydrží autoritu v práci ani deset minut. Možná proto, že první autoritou v jejich životě byla…NIKDO.
A přesně z těchto dětí, dětí bez hranic, bez korekce, bez reality, vyrůstá generace sněhových vloček, kterou už dnes vidíme všude kolem sebe. Generace mladých, kteří se sesypou při prvním konfliktu, kteří berou neutrální větu jako útok a požadují, aby jejich okolí chodilo po špičkách, protože jinak je to stresuje. Není divu, že dětští a dorostoví psychologové i psychiatři mají čekací lhůty půl roku a více. Počet kolapsů, panických atak a emočních zhroucení roste geometrickou řadou. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde je všechno přizpůsobeno jeho emoční pohodě, realita ho pak logicky totálně rozebere, protože realita se, na rozdíl od rodičů, neptá „Jak se u toho cítíš?“ A jaká je realita, o tom si tady píšeme denně! Avšak dle nových moderních teorií jsou sněhové vločky děti zítřka, které mají změnit svět. Jaká ta změna bude?
FB
(61 votes, average: 4,97 out of 5)
Loading... 
„Volná výchova“ = NEVÝCHOVA
Nic než nezodpovědnost, lenost nebo i neschopnost rodičů.
Není to jen nevýchova v rodině, i ve škole se neustále snižují nároky, aby se náhodou děťátka něčím nestresovala. Domácí úkoly už jsou někde pokládány za div ne zločin, známky jsou zlo, děti se hlavně nesmí přetěžovat, aby se cítily dobře. Protože ale netrénovaný mozek se moc nerozvíjí, děti jsou přetěžovány stále, protože co bylo pro jejich rodiče jednoduché, pro tyhle už je těžký problém. (Dnešní středoškoláci už neznají pořádně ani hodiny, což jsme my znali už v první třídě ZDŠ.) Děti nemají ani šanci poznat úspěch a radovat s z něj, protože se po nich vlastně ani nic moc nechce. Neznají radost z překonání překážky, všechno je jen nekončící nuda, kterou zahánějí sledováním sociálních sítí – místo, aby prožívaly vlastní život, pozorují umělý na internetu… A na počátku dospělosti se přestali i pářit, protože i ten případný stres z odmítnutí je nad jejich síly, a tak si radši pomáhají pomocí virtuálního světa.
Osobně znám „sněhové vločky“ kterým je už 40 roků.
Velkou vinu na tom všem mají krom rodičů hlavně ŠKOLY.
Vzdyť takový VŠ prožije ve školní izolované bublině skoro 20 roků, a teprve potom začne „poznávat svět“.
Podle mě je to fenomén doby. Bourat vše staré vyzkoušené a nahrazovat novým, abychom mohli vykázat pokrok za každou cenu. A když to spojíme s masivním úbytkem dělnických profesí a pracovních míst, vznikne tu obrovská masa neschopných, která nemá žádnou životní náplň a hledá jí ve vymýšlení novot.
To vše je umožněno tím, že je stále dostatečný blahobyt (zvláště pro někoho), který společnost považuje za cosi samozřejmého, nárokovatelného a co bude bez jakéhokoliv úsilí existovat navždy.
Asi něco takového jako když se děti narodí velmi bohatým rodičům, a v dospělosti lehkomyslně zničí to, co jejich dřívější generace vytvořili.