Všechny války jsou prkotinou proti tomu, před čím dnes stojíme – buď přežijeme jako nový druh, nebo vyhyneme

SU/MILAN CALÁBEK

Milan Calábek: Díky. Děkuji za pozvání, ale každý z nás je „vrženým jsoucnem“. Ale jestli dovolíš, ještě než přistoupíme k tvé otázce, zkusme si ujasnit základní věc, a sice zda technika je pro nás něco cizího, od nás odděleného, co nás buď ohrožuje, anebo nám obrovsky pomáhá. To jest, jestli jsme techno-pesimisté, nebo techno-optimisté, pro které je technika naší neoddělitelnou součástí. V takovém případě pak ale na nás působí jako Platonův pharmakón: jako jed a lék současně. A pokud jde o tyto dvě stanoviska, tak to první pro mě ztělesňuje právě zmiňovaný Martin Heidegger, zejména pro první polovinu minulého století, zatímco to druhé Bernard Stiegler. Když si pak položíme jeho klíčovou otázku: „Jestli jsme ještě vůbec lidé?“, tak podle toho, jaké hledisko zastáváme, dostaneme zcela odlišnou odpověď.

Martina: Moc ti děkuju za tento úvod. Já nás ještě jenom vrhnu do úplné současnosti, a zajímala by mě jedna věc: Když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, tak já jsem ti navrhovala různá témata, protože ty jsi renesanční člověk. A mě by teď zajímalo – ty jsi předeslal, čemu se budeme věnovat – proč jsi vybral právě téma technologií. Ty, který máš tlačítkový telefon.

Milan Calábek: A ještě ho nepoužívám.

Martina: A ještě ho nepoužíváš. Proč jsi teď postavil technologie na piedestal svého zájmu?

Milan Calábek: Nikoliv teď, já se tím zabývám už hodně dlouho. Transhumanismus je pro mě klíčový a hlavní těžiště mé práce se dnes nachází v této oblasti. Proč? Použiju volně citát z „Hluboké utopie“ Nicka Bostroma, podle něhož v současnosti není nic důležitějšího, než se zabývat právě technologiemi a transhumanismem. Za chvíli si vysvětlíme, o co se jedná. Protože všechny války, které teď probíhají – pokud samozřejmě nejde o atomovou válku, všechny ostatní problémy jsou úplnou prkotinou proti tomu, před čím stojíme teď. Teď, kdy stojíme před vůbec nejvážnější situací lidstva, jestli přežijeme a rozvineme se ve zcela něco nového, ve zcela odlišný druh, anebo jestli vyhyneme. A z tohoto hlediska se snažím k současným problémům přistupovat. Ale abychom mohli nahlédnout dopředu, musíme se vrátit trochu zpátky.

Myslíme v kategoriích 19. století, ale tím dnešní svět těžko uchopíme

Martina: V čase zpět. A mě na tom zaujalo – když jsme si kvůli rozhovoru telefonovali – že jsem se ukázala ve spoustě věcí velmi nechápavá. A já naše posluchače utěšuji, že pokud si budete připadat mimo, tak jste v mém světě, protože já jsem o spoustě věcí, o kterých ty mluvíš, vůbec neslyšela, o spoustě filozofů a teorií jsem prostě nevěděla. Řekni mi, je to proto, že některé pojmy, které v současné době žijeme – transhumanismus, a podobně – je potřeba jistým způsobem redefinovat, protože my máme pořád ještě ze základní školy naučené úplně jiné filozofy, jiné směry a jiné pojmy?

Milan Calábek: Přesně tak. Náš myšlenkový aparát v podstatě odpovídá době Karla Marxe a průmyslové revoluci v 19. století, ale dneska jím zdaleka ne všechno opravdu vyjádříme a uchopíme. Proto se budu snažit tyto nové pojmy podrobně vysvětlovat a stejně tak i současné názory. Lidé by se o ně jistě zajímali, ale drtivá většina, možná devadesát procent z toho, o čem budeme mluvit, není přeloženo do češtiny, a tudíž člověk, který přijde utahaný z práce večer domů, se samozřejmě nebude ještě zabývat něčím náročným ve francouzštině, angličtině, němčině nebo španělštině, ale pustí si televizi, což je docela přirozené. A tady začíná náš problém. Ale mohu se vrátit a odpovědět na Stieglerovu otázku?

Martina: Buď tak hodný.

Milan Calábek: Velice zajímavě na ni odpovídá nikoli technofilozof, ale příslušník pařížské avantgardy Michel Foucault, který říká: „Jsme úplně jiný druh člověka, než který existoval před průmyslovou revolucí“.

Ale vraťme se rovněž k Heideggrovi, kterého Stiegler považuje za jednoho z největších filozofů, a zároveň i největšího filozofa techniky minulého století. V „Bytí a čas“ vychází Heidegger z teze, že jsme vyvrženi z integrity bytí a vrženi do konkrétní doby, do konkrétního místa mezi konkrétní lidi, do konkrétní rodiny, do světa, který jsme si nevybrali a ve kterém se necítíme doma, ale jako cizinci.

Heidegger se s touto „vržeností“ zároveň snaží uchopit intelektuálně neuchopitelné, snaží se vyjádřit nevyjádřitelné, vyslovit nevyslovitelné, a proto se pohybuje na samé hranici srozumitelnosti. Podobně jako zenoví mistři, kteří se pokoušejí vyjádřit nevyjádřitelné paradoxem či koánem, Heidegger volí novotvary a neologizmy, které jsou prakticky nepřeložitelné, aby překročil naše duální myšlení, které vytváří tento svět subjektů a objektů, ve kterém nemůžeme najít pravdu a ani se stát tím, kým jsme: realizovat naši individuaci.

Zen ukazuje cestu z podmíněnosti, Heidegger nás naopak učí ji plně přijmout

Martina: To znamená naše pojmenování v souvislosti ke světu, uvědomění si své úlohy v souvislosti se světem? Já se omlouvám, ty to vysvětluješ, a já do toho stejně budu pořád házet své laické otázky ve vztahu k našemu problému, k otázce techniky, technologie.

Milan Calábek: Ale vraťme se ještě k zenu, protože na rekonstrukci lidskosti, která je jednou z největší obran proti tomu, co nám hrozí, se podílí právě zen. A jak už jsi o tom sama mluvila – u Heideggera najdeme celou řadu analogii se zenem. Hans-Peter Hempel dokonce napsal knížku „Heidegger a zen“.

V případě zenu – když dokážeme dosáhnout kenšó nebo satori, když dosáhneme prozření, pak žijeme ve dvou patrech, na dvou rovinách existence: podmíněné a nepodmíněné. Podmíněné, ve které jsme zrozeni v tomto slzavém údolí sansáry, a nepodmíněné, ve které jsme sjednoceni s Nezrozeným. A tak – kdybych to chtěl zjednodušit, žijeme buď ve světě, kde bojujeme s překážkami, anebo se staneme světem, ve kterém se tento boj odehrává. A zmiňovanou podmíněnost pak můžeme snadno ztotožnit s Heideggerovou vržeností.

Ale je zde zcela základní rozdíl, a ten spočívá v tom, že zen se zabývá transcendencí, překročením podmíněnosti a vstupem do nepodmíněného. Zatímco pro Heideggera je rozhodující imanence, to jest plné přijetí naší podmíněnosti, plné přijetí podmíněnosti se vším všudy i s jejím Sein zum Tode, to znamená – bytím k smrti: s naší konečností.

Ale na druhé straně s tímto názorem můžeme samozřejmě i polemizovat, protože Heidegger velmi často zmiňuje takzvanou „vykloněnost do nicoty“. Jeden z významných členů Kjótské zenové školy, Nišitani Keidži, který byl dva roky Heideggerovým studentem, říká, že je obrovský rozdíl mezi nicotou u Heideggera a mezi zenovou nebo buddhistickou šúnjatou – prázdnotou, která je zároveň plností. Považuje Heideggera za vyvrcholení linie západních nihilistů jako je Schopenhauer a Nietzsche, kteří nám chtěli ukázat nicotu, aby v nás vyvolali otřes, a my se pak vrátili zpátky do tohoto světa smířeni se se svou konečností a snažili se plně žít v tomto světě.

Martina: Má tato Heideggerova filozofie, která se velmi často – jak jsi říkal – opírá a spolupracuje s učením zenu, který je starý pár tisíc let před Heideggerem, má to…

Milan Calábek: Uber, uber trošku. Ale nevadí.

Martina: Kolik mám ubrat?

Milan Calábek: Tak můžeme se vrátit do tchangské doby, řekneme do sedmého, osmého století…

Martina: Dobře.

Milan Calábek: Nic, v pořádku, to je naprosto v pořádku.

Martina: Ne, ne, ne, jen do mě.

Milan Calábek: Ne, ne, to vůbec není podstatné – chronologie.

Heidegger viděl v technice hrozbu, ale Stiegler ukázal, že bez ní bychom vůbec neexistovali

Martina: V každém případě má Heideggerova filozofie, kdy on vidí techniku jako zdroj odcizení člověka, hodnotu sama o sobě, nebo jako protipól jiných filozofů?

Milan Calábek: On nikdy ve vztahu k technice nepoužil slovo „odcizení“. Ještě se vrátím k jednomu základnímu faktoru. Heidegger ve skutečnosti nenavazuje na zen, na zenové mistry, ale navazuje na Edmunda Husserla a jeho fenomenologii. Pro něj je zdrojem veškerého jsoucna transcendentální základ, který představuje Anaximandrovo, Parmenidovo a Hérakleitovo bytí, které se v křesťanství se nazývá Bůh, u Lao-c’ho tao a v zenu „Nezrozené“. Nebo také někdy „mu“ z koánů, kterým se zen pokouší poukázat na to, že prázdnota je intelektuálně nevyjádřitelná a neuchopitelná.

Ale abychom se dostali k technice. Heidegger ve své slavné přednášce, která pak vyšla jako esej, píše, že nechápe techniku jako nástroj, jako „Verzeug“, ale jako něco, co modeluje a formuje naše myšlení, a zároveň redukuje náš přístup ke skutečnosti, k přírodě a k lidem jako ke zdroji užitku – jako k něčemu využitelnému. A v této účelovosti, v tomto zploštění rozsáhlého rozměru bytí právě na využitelnost, vidí největší ohrožení člověka technikou. V tom Heidegger vidí základní problém. A na to samozřejmě navazuje Stiegler, který si Heideggera velice váží, ale říká, že se zastavil v půli cesty.

Stiegler přepadl banku, ve vězení objevil filozofii a napsal dílo, které ho proslavilo

Martina: Promiň. „Zastavil se v půli cesty“, pamatuju si to. Ale ty jsi teď zmínil několikrát Stieglera, Bernarda Stieglera, a nechci vůbec podceňovat naše posluchače, ale vzhledem k tomu, že žádné z jeho děl nebylo přeloženo do češtiny, tak je možné, že toto jméno znají jenom zprostředkovaně nebo neznají vůbec. Takže co bychom měli znát z myšlení Bernarda Stieglera? A proč? A pak to dáme do opozitu s Heideggerem.

Milan Calábek: Nejdřív zkusím říci pár slov o jeho životě, a pak o jeho myšlení, kterým se v našem povídání budeme průběžně zabývat. Pokud jde o jeho život, vstupuje na jeviště dějin v roce šedesát osm – to mu bylo šestnáct let, účastní se pařížských studentských nepokojů, ve kterých studenti demonstrovali za socialismus a proti demokracii, zatímco u nás demonstrovali za demokracii a proti socialismu. V šestnácti vstupuje do komunistické strany, ze které ale vystoupí v roce 1976, a trvale se s ní rozchází. Dělal všechno možné, živil se nejrůznějšími povoláními… naposledy byl majitelem jazzového klubu v Toulouse. Ale protože odmítl spolupráci s policí, dokonce odmítl udávat i ty, co tam prodávali nebo užívali drogy, klub mu zavřeli a Stiegler se dostal do obrovských dluhů, se kterými si nevěděl rady. Tak se pokusil o ozbrojené přepadení banky, zřejmě v duchu Brechtova aforismu: „Vyloupit banku není zločin, zločin je založit banku.“

Martina: Hned je nám tak nějak bližší.

Milan Calábek: Měl dostat 15 let, ale díky výborné mladé obhájkyni mu to snížili na 5 let. Ve vězení pak držel hladovku tak dlouho, dokud ho nedali na samotku, kde mohl začít studovat filozofii: především Heideggra. Podobně jako Václav Havel, který se s Heideggerem také seznámil až ve vězení, o čemž vypovídají i dopisy Olze, které ale nepsal Olze, ta by jim nerozuměla, ale Zdeňkovi Neubauerovi, který mu na ně odpovídal. A Stiegler si tam tak vytvořil základ své budoucí dizertační práce.

Po propuštění se mu splnil sen: začal studovat u Jacquese Derridy, který se stal nejen jeho učitelem, ale později i mentorem a u něj pak i absolvoval. A to prací, která se stala základem jeho prvního klíčového spisu „Technika a čas“, jakéhosi pandánu k Heideggerovu „Bytí a čas“. A zejména jeho první díl „Epimétheova chyba“ ho proslavil. Napsal pak přes třicet knih, a v roce 2020, kdy se za covidu cítil opuštěný (a zřejmě i ze zdravotních důvodů) spáchal sebevraždu.

Tento první díl ze třídílného eposu je klíčový i pro nás jako východisko k jeho filozofii ve vztahu k technice a k životu. Stiegler v něm polemizuje s Heideggerem nejen proto, že se zastavil v půli cesty, ale že přehlédl – podle jeho názoru tu nejdůležitější věc, a sice že technika je naší součástí, že jsme se zrodili současně s technikou, a zároveň i kritizuje Heideggerovo pojetí techné.

Techné řecky znamená techniku, ale 700 let před naším letopočtem u Hésioda a Homéra tento pojem zahrnoval nejen techniku, ale i řemesla a především poezii spolu s uměním. A podle Heideggera toto techné bylo pro nás vrcholně prospěšné, ale po nástupu Sokrata, Platona a Aristotela – jakmile se rozštěpilo na techné a epistémé (vědění), stalo se pro nás techné zhoubou a zkázou. A právě s tím Stiegler rozhodně nesouhlasí a říká, že to je typický antropologický předsudek (jeden z výrazů, který používají technofilozofové) a že žádný přirozený člověk předtím, než jsme začali používat oheň a nástroje, neexistoval. Tento první díl „Techniky a času“, ze kterého pak vychází celá jeho filozofie, je založen na známém mýtu o Prométheovi a jeho méně známém dvojčeti titánovi Epimétheovi. Zeus tyto své bratrance titány, kteří s ním bojovali proti ostatním titánům, pověří po stvoření světa tím, aby vybavili všechny tvory takovými vlastnostmi, které jim umožní přežít. A tak Epimétheus dá zajícům rychlost, ptákům křídla, zvířatům, co žijí na severu, hustou srst, dravcům tesáky a drápy, ale zapomene na člověka. A člověk tam zůstane stát nahý, bosý a bezmocný.

Stiegler ho přirovnává k „Muži bez vlastností“ jeho zamilovaného česko-rakouského autora Roberta Musila. Čemuž odpovídá i to, že do francouzštiny se tento román překládá jako Člověk bez kvalit (sans-qualité) – tedy rovněž bezbranný a ztracený. A v tomto okamžiku vstupuje na scénu kulturní hrdina Prométeus – Epimétheův bratr, aby napravil jeho chybu.

Podle Gelasia Dobnera a Františka Palackého Kosmas překládá Prométhea jako Přemysla: to jest toho, kdo přemýšlí, kdo je prozíravý, a Epiméthea jako Nezamysla. Jakub Deml dokonce z těchto dvou základních módů udělal úhelnou část českých dějin. Podle něj právě po Přemyslovi v Kronice české nastupuje Nezamysl. Zatímco Prométeus Epimétheovu chybu – která je ale podstatou našeho lidství a jeho ontogenezí, napravuje tím, že člověku dává oheň, který ukradne bohům i technický um, který ukradne Héfaistovi a Athéně. A je za to velice přísně potrestán: Zeus ho nechá přikovat ke skále na Kavkaze. A přilétá orel…

Martina: A rve mu játra.

Milan Calábek: Játra, která jsou z antického hlediska centrem našich emocí. A orel je potomek zmije, to znamená dinosaurů a dračí příšery Tychona. A to se děje tak dlouho, než přijde Herakles, který zastřelí orla a osvobodí Prométhea. Ten pak na památku nosí prsten, ve kterém je kamínek z té skály. A vy všichni – i ty, kteří nosíte prstýnky s kamenem, je nosíte na počest Prométhea a vzdáváte mu tak dík za to, že umožnil vznik naší existence.

Umělá inteligence je jako Trojský kůň – může nás zničit, stejně jako nám může pomoci

Martina: To znamená, že Bernard Stiegler doplnil a polemizoval s vývody Heideggera, že technika je pro člověka velkým nebezpečím, které může způsobit jeho odlidštění. Zatímco Stieglerova techno filozofie tvrdí, že se člověk mohl díky technice vyvinout.

Milan Calábek: A vůbec existovat. Zde je náš počátek a podmínka vzniku člověka. A ta není ani špatná, ani dobrá. Je to Derridův pharmakon. Derrida vycházel z Platóna (viz jeho studii „Platónova pharmacie“), kde pharmakon – v tomto případě technika, je zároveň lék i jed. To znamená, že na nás působí stejně tak dobře jako i špatně.

A tady se dostáváme k další klíčové věci, protože Stiegler vychází ještě i z francouzského mytologa Jean-Pierre Vernanta, jehož kniha „Mýty Řeků“ je dokonce přeložena do češtiny. A sice z jeho studie „Prohnanost inteligence. Métis u Řeků“. Métis představuje mýtický prototyp technické inteligence, určité vychytralosti, schopnosti a zručnosti, ale mohli bychom říci i lstivosti. A jejím proponentem je Odysseus, jehož trojský kůň stejně jako jaderná energie – nás může zničit anebo nám může pomáhat. A podobně i umělá inteligence.

Když mluvíme o Métis, tak Métis byla první Diova žena, druhá byla Thémis, třetí Héra. Díky tomu my muži máme každý jako Diův odkaz: tři osudové ženy. Když se na to podíváme třeba z hlediska mých 85 let, tak najednou vidíme, že někdo mohl mít třeba dvě stě žen, někdo jenom dvě, i když měl potenciál tří, ale že ze všech žen, se kterými jsme se setkali, byly jen tři opravdu osudové. Jak je to s vámi? To tě nezajímá?

Martina: Já nad tím přemýšlím, protože vím, že se říká lidové moudro – ale je to trošku něco jiného, než to, co říkáš – že první ženu má člověk od Boha, druhou od lidí, a třetí od ďábla. Tak nad tím jsem se teď zamyslela. Ale osudová žena může znamenat samozřejmě i přítelkyni, ne manželku.

Milan Calábek: Manželku ne vždy, ale ženu, která zasáhla do jeho osudu, která změnila jeho osud. Ale u vás u žen je to jinak.

Martina: Tak pověz, co nám odkázala buď Métis, nebo Héra.

Milan Calábek: Héra. Řekové nebyli feministi – a tak vy máte jen jednoho osudového muže.

Martina: No, abyste se nezbláznili.

Milan Calábek: No, uvidíš. Ještě nemáš uzavřené skóre, ale až se na to podíváš někdy za 20–30 let, tak najednou uvidíš, že v tvém životě byl skutečně jen jeden osudový muž. A ten tě mohl mlátit, mohl být pořád opilý, mohl ti být i nevěrný – ale byl prostě osudový. A ti všichni kolem, to byli jenom takoví – prostě nezasáhli do tvého osudu.

Martina: Dobře, takže když je antika vůči nám tak – řekla bych – trošičku disproporční…

Milan Calábek: Ale vůbec ne.

Martina: Chápu, že ty jsi spokojen jako představitel heterosexuálního muže…

Milan Calábek: Ano, a jako „bílý heterosexuál“ jsem odsouzen k zániku. Ale co naděláš.

Křesťanství vidí člověka jako zkaženého hříšníka, antika jako nedokončeného tvora s potenciálem

Martina: Když už jsme zabrousili do antiky, tak samozřejmě tady máme jakési základní úhelné kameny naší civilizace, to znamená antiku, křesťanství. A i přesto, že jsme dnešní rozhovor zasvětili jakémusi filozofickému průvodci člověka k technice, technologiím, a snaze tomu porozumět, tak mi řekni, jakou roli tedy sehrálo křesťanství a antika?

Milan Calábek: Ano, to je velice důležitá otázka. Protože na nedokonalost člověka, na Epimétheovu chybu, nahlíží křesťanství a antika zcela odlišně. V křesťanství hraje klíčovou roli dědičný hřích, se kterým se ale nesetkáme v judaismu – dědičný hřích Adama a Evy. A tak v křesťanství jdeme ze stavu dokonalosti do stavu nedokonalosti: pád. Ze stavu nepodmíněnosti do stavu podmíněnosti. Křesťanství přitom vidí člověka velice pesimisticky: od základu zkaženého a hříšného, který se nedokáže ze svého hříchu vykoupit sám, a potřebuje vnějšího spasitele. Což ho ale na druhé straně chrání před hybris – pýchou, smrtelným hříchem antiky.

V antice ale Epimétheova chyba tvoří základ člověka, protože díky ní jsme nedokončeným tvorem a můžeme se rozvíjet, což nám dává svobodu a možnost vynalézat a tvořit. Bez této chyby bychom byli jen jedním z živočišných druhů, který by zřejmě byl odsouzen k vyhynutí. Ale díky ní máme jiný úkol: akumulovat lidské zkušenosti, a na jejich základě se potom dál rozvíjet. Antika tak naši situaci vidí velice zajímavě, ale může směřovat k hybris neboli k pýše. A tady se křesťanské a antické myšlení vzájemně vyrovnává. I když směřování a způsob myšlení je zcela odlišný.

A tím už se dostáváme k základním Prométheovým darům. V každé době nám Prométheus dává klíčový dar: opus contra naturam, který transformuje jedince i celou společnost. Už jsme si říkali, že v pravěku to byl oheň, křesadlo a pazourek. Ve starověku je to kov – bronz, železo a psychedelika jako kykeon: starověké LSD z námelu a nilská ayahuasca, která se užívala ve starověkém Egyptě a Izraeli. Byla z akácie nilské, která obsahuje DMT (dimethyltryptamin) a ze syrské routy, díky které v nás MAO nezlikviduje DMT a můžeme je využít. A pokud jde o biblickou smlouvu s Hospodinem, tak i Archa úmluvy podle Hospodinova příkazu musila být uložena ve svatostánku z akácie nilské.

Zatímco ve středověku, kde kromě řemesel to byl obrovsky důležitý knihtisk, bez něhož by nebyla reformace. Pak v modernitě novověku nám dává průmysl a elektrifikaci. Potom přichází postmoderní věk a s ním informatika a digitální systémy. Díky tomu se celá společnost neustále proměňuje a transformuje.

 

Milan Calábek