Všechny vymoženosti západní civilizace jsou dílem svobodných lidí

V roce 1960 vydal nositel Nobelovy ceny a nejvýznamnější myslitel rakouské ekonomické školy, Friedrich Hayek, dílo, které nese název „The Constitution of Liberty”. Jeho nástupce Ludwig von Mises napsal v tom samém roce recenzi, kde kritizoval část, která se týkala sociálního státu:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Koncept svobody dává smysl pouze v souvislosti s podmínkami spolupráce mezi lidmi. Sociální interakce jako základ civilizované společnosti může fungovat dvěma rozdílnými způsoby. Může to být spolupráce založená na dobrovolné koordinaci mezi jednotlivci na bázi smlouvy, nebo to může být spolupráce na základě příkazů vůdce a povinného podřízení se jeho příkazům. Druhý systém je autoritářský. Ve svobodném systému je každý jedinec osobou s vlastní morálkou, to jest může si vybrat, jak se bude chovat, a je odpovědný za své chování.

Individuální morálka

Když je autoritářský systém plně zaveden, jako tomu bylo například v říši Inků v předkolumbovské Americe, jsou poddaní lidmi pouze v popisném smyslu. Je jim odebrána jakákoli možnost rozhodovat se a konat, ani nejsou odpovědní za svoje činy. V souladu s konceptem neexistence individuální morálky odmítali nacističtí zločinci jakoukoli odpovědnost, neboť upozorňovali na to, že pouze vykonávali příkazy nadřízených.

Západní civilizace je postavena na svobodném principu a všechny její vymoženosti jsou výsledkem činů svobodných lidí. Pouze ve svobodné společnosti má jedinec možnost vybrat si mezi morálně chvályhodným a morálně odsouzeníhodným jednáním. Člověk není dokonalý. Podmínky ve svobodné společnosti jsou v mnoha ohledech neuspokojivé. Existuje velký prostor pro všechny, jejichž cílem je bojovat se zlem.

Sociální stát vs. svoboda

Profesor Hayek se snaží ve své knize rozlišit socialismus a sociální stát. Socialismus je na ústupu, nahrazuje jej sociální stát. Domnívá se, že za určitých podmínek je sociální stát slučitelný se svobodou.

Ve skutečnosti je sociální stát jenom metodou, jak krok za krokem transformovat tržní ekonomiku na socialismus. Původní plán přechodu k socialismu, který připravil Karel Marx v roce 1848 v komunistickém Manifestu, předpokládal postupné zavedení socialismu za pomoci série vládních opatření.

Později Marx opustil taktiku postupného přechodu k všemocnému státu a propagoval místo toho násilné svržení „buržoazního systému”, revoluci, která by jedním úderem zlikvidovala vykořisťovatele a zavedla vládu proletariátu. To je to, co udělal Lenin v Rusku v roce 1917.

Cíl je stejný

To, co odlišuje socialisty od zastánců sociálního státu, není konečný výsledek jejich snažení, ale způsob, jakým se chtějí dostat k cíli, který je jim společný. Rozdíl v jejich názorech je stejný, jako byl rozdíl mezi Marxem z roku 1848 a Marxem v roce 1867, kdy poprvé vyšla jeho kniha „Das Kapital”.

Politika sociálního státu nevyhnutelně vždy selže. Státní opatření nikdy nedosáhnou svých údajně blahodárných cílů, které byly plánovány, ale dovedou společnost do stavu, jenž je méně uspokojivý než ten, který měl být vylepšen. Pokud vláda nezruší svoje první opatření, je donucena doplnit je dalšími intervencemi.

Regulace za regulací

Protože nové intervence opět selžou, uchýlí se stát k dalšímu zasahování do soukromého podnikání, dokud nejsou ekonomické svobody prakticky eliminovány. Vynoří se systém kompletního plánování, tedy socialismus podobný tomu, který chtěl zavést německý kancléř Hindenburg během první světové války a který později zavedl Hitler po nástupu k moci nebo britský koaliční kabinet během druhé světové války.

Hlavní chybou, která brání mnoha současným autorům v pochopení důležitosti trendu regulačních politik, je jejich neschopnost rozeznat, že kromě přímého znárodňování existuje ještě druhý způsob zavedení socialismu. Podle tohoto systému zůstávají různé podniky zdánlivě oddělenými jednotkami, ale stávají se kompletně a bezpodmínečně podřízenými centrální regulační autoritě.

Pokud socialismus v některých zemích uspěje, bude to postupný socialismus regulačního typu, a ne jeho znárodňovací varianta. Nicméně „regulační metoda” je stejně nebezpečná jako ta „znárodňovací”, neboť obě vedou k totalitnímu státu.

Napsal Ludwig von Mises v roce 1960.