Vyhodit někoho z kapely za jiný politický názor? Nic než trapná slabost

FM/PETR KOLMAN

Tahle glosa bude trochu více osobní, jelikož skupinu J.A.R. poslouchám rád více než 30 let. A je mi tuze líto, co se tam stalo. Ota Klempíř, spoluautor nespočtu textů, které provázely generace, byl po 35 letech „nedobrovolně odejit“ z kapely J.A.R. Důvod? „Neslučitelné hodnoty.“ To zní jako z učebnice normalizační mluvy. V překladu to znamená: má jiný (politický) názor, kandiduje za někoho, koho nemáme rádi, a už nám do kapely nezapadá. Tak ho vyškrtneme. Hotovo dvacet – eskalace dobra. A je to. Oto, kamarádství skončilo. Písničky zůstaly. A pachuť taky. Provozní problémy – zda a jak bude kapela nadále používat „Klempovu“ tvorbu, nezapomínejme, je autorem většiny textů. Zda „Jaři“ budou hrát bez textů, nebo jim někdo složí jiné, necháme nyní stranou. Tady jde filozoficky o více.

Konec otevřené společnosti

Je normální někoho po více než třech dekádách společné práce – nota bene v kultuře, která si zakládá na volnomyšlenkářství, otevřenosti a toleranci – vyšoupnout jen proto, že si dovolil mít jiný politický postoj? Ať si o Motoristech myslíme cokoli, nejsme náhodou v zemi, kde se svobodné volby ještě pořád konají? Nebo už ne? Jsou snad Motoristé zakázanou politickou stranou? Jsou mafie či gang (à la Dozimetr crew) rozkrádající veřejné zakázky?

Mnoho lidí říká: „No jo, ale když někdo kandiduje za takové divné hnutí, tak ať se nediví.“ Jenže to je přesně ten okamžik, kdy přestáváme být otevřenou společností a začínáme být kroužkem vyvolených, kde platí jediná pravda. A kdo se odchýlí, letí. A je jedno, že jste pro ně roky pracovali, psali jim texty, zpívali do ochraptění, jezdili koncerty po všech čertech, byli u zrodu všeho. Přátelství? Loajalita? Důvěra? Zapomeňte.

Putin v nás

Lidi, my už na toho Putina vlastně nemusíme čekat. My už ho dávno máme v sobě. V tom, jak se bojíme říct, co si myslíme. V tom, jak se preventivně auto-cenzurujeme, aby nás nevyšplouchnuli z práce, ze zakázky či z kapely.

Stáváme se velmistry v tom, jak šmahem odsuzujeme druhé, protože nám nesedí jejich názory, místo abychom se s nimi pokusili vést debatu. Co bylo dřív chloubou svobodné společnosti – pluralita, pestrost, různorodost – se najednou stává hrozbou.

A není to přirozeně jen zmíněná kapela J.A.R. (Jednotka Akademického Rapu). Stejný princip začíná plíživě fungovat stále více i jinde. Z práce můžete letět, když lajkujete „špatnou“ stránku. Z rodinné skupiny na WhatsAppu vás vymažou, když řeknete, že vláda není tak skvělá, jak tvrdí ČT24 a Forum24. Z hospody či kavárny vás vyhodí, když si dovolíte zmínit, že nemáte nic proti Babišovi/Fialovi/Trumpovi (nehodící se škrtněte), nebo že (ne)podporujete očkování.

A co na to říkáme? Mlčíme. Anebo tleskáme. Protože nás se to (zatím) netýká. Ale co až se to týkat bude? Až ten „jiný názor“ budete mít vy? Až si dovolíte vybočit z řady? Kdo se vás pak zastane? Autor sebekriticky uznává, že zde zahrál trošku moc na patetickou strunu.

Křehká tolerance

Vyhodit pana Otu Klempíře (62) z kapely po 35 letech kvůli politickému názoru není ani hrdinství, ani zásadovost. Je to slabost. Nedemokratická, ubohá a trapná slabost. A co je na tom nejsmutnější? Že tihle lidé, co ho poslali k šípku, se ještě budou plácat po zádech, jak prý zachovali a ochránili „hodnoty“.

Nezachovali nic. Jen ukázali, jak křehká je tolerance, když narazí na skutečnou odlišnost.

Ať si každý myslí o panu Klempířovi, co chce. Ale to, co se mu stalo, by se dít nemělo nikomu (motoristům ani cyklistům). Jinak už to není skutečná havlovská svoboda. Je to diktát. Jen tentokrát v hezčím obalu.

Pro Lidovky napsal pan Petr Kolman, právní pedagog a publicista. Nenapsal bych tu obžalobu lépe. Smekám. FM