Vyhrála Amerika válku proti terorismu?

ARTHUR HERMAN

Vyhrála Amerika válku proti terorismu? Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváte.

Každý, komu je přes 40 let, si pamatuje globální válku proti terorismu. Jak oznámil prezident George W. Bush, šlo o komplexní úsilí na pěti kontinentech zaměřené na zničení sítí, které inspirovaly a podporovaly útoky z 11. září 2001, a také proti džihádistickému muslimskému extremistickému hnutí, které toho dne zavraždilo nejen téměř 3 000 lidí, ale v průběhu pěti desetiletí i tisíce dalších po celém světě, včetně Evropy a Izraele.

Podle jednoho (přiznejme, že zaujatého) odhadu, vypočítaného 20 let po útocích, stála válka proti terorismu 8 bilionů dolarů, včetně stovek miliard vynaložených na prosazení změny režimu v Iráku a Afghánistánu, kde přišlo o život přes 7 000 amerických vojáků a 52 143 bylo zmrzačeno a zraněno.

Válka proti terorismu také vedla k radikální restrukturalizaci americké vlády v rámci zákona Patriot Act, který umožnil bezprecedentní spolupráci mezi federálními zpravodajskými agenturami a rozšířil federální pravomoci v oblasti elektronického sledování za účelem odhalení teroristických sítí a jejich příznivců. Ministerstvu financí poskytl nový globální dosah k vyhledávání a likvidaci finančních sítí, které financovaly terorismus.

Nyní, o 25 let později, by však někteří mohli namítnout, že místo toho, abychom podporu islamistického terorismu eliminovali, vidíme jeho sympatizanty zakořeněné v naší politice.

Skeptici by poukazovali nejen na naše selhání při dvou „nekonečných válkách“, kdy se nám nepodařilo dosáhnout demokratické změny režimu, jak bylo slíbeno v Iráku a Afghánistánu, ale také na šíření džihádistických nálad v ulicích amerických měst – a dokonce i v kampusech našich nejprestižnějších univerzit. Poukazovali by na populárního komentátora (Hasana Pikera), který prohlásil, že Amerika si „zasloužila 11. září“, a přesto se objevuje na předvolebních akcích některých demokratických politiků.

V důsledku událostí z 11. září byl profesor Univerzity v Coloradu v Boulderu Ward Churchill propuštěn za to, že pronesl něco podobného (označil oběti za „malé Eichmanny“). Dnes by byl předsedou svého katedry nebo by kandidoval do Kongresu.

Skeptik může najít i další do očí bijící důkazy o tom, že ti, kteří nám 11. září přáli zlo, našli zde ve Spojených státech přívětivé útočiště. Vezměme si například slábnoucí podporu Izraele, jehož snahy o obranu proti nepřátelům usilujícím o jeho zničení jsou v těch samých elitních kruzích, které vyjadřují sympatie k Hamásu a dalším teroristickým skupinám, jejichž cíle jsou výslovně genocidní, běžně označovány za „genocidu“.

Byli jsme svědky útoků na židovské studenty na předních univerzitních kampusech i v ulicích velkoměst, kde transparenty na podporu Hamásu a palestinské vlajky již nikoho nešokují. A byli jsme svědky zvolení starosty ve městě s největší židovskou populací v zemi, který se opakovaně vyhýbal jasné odpovědi, když byl tázán na Hamás a protiizraelský extremismus.

Ještě horší je, že politika otevřených hranic Bidenovy administrativy vedla k přílivu osob z teroristických seznamů, které buší na naše brány. Podle údajů americké Celní a pohraniční ochrany narazili úředníci v období mezi roky 2021 a 2024 na nejméně 382 osob z federálního seznamu teroristů, které se pokoušely nelegálně překročit jihozápadní hranici. Kolik dalších proklouzlo nepozorovaně, je jen předmětem dohadů, ale nejméně 99 z nich bylo po zadržení propuštěno – přičemž nejméně 50 z nich je stále nezvěstných.

Počet muslimů v USA se více než zdvojnásobil, z přibližně 2 milionů v roce 2001 na více než 4 miliony dnes. Bylo by pobuřující tvrdit, že více než malá menšina amerických muslimů jsou teroristé nebo sympatizanti teroristů. Nelze však popřít, že některé komunity s vysokým podílem muslimů  se staly ohnisky obav z islamistické radikalizace.

V Evropě se zdá, že teroristé získali převahu. Ve velkých městech, od Londýna a Paříže po Brusel, Madrid a Milán, pravidelně zaplavují ulice maskovaní a v černém odění islamisté, kteří protestují a vyvolávají nepokoje, zatímco politici se krčí před sociální a kulturní krizí, k jejímuž vzniku sami přispěli.

Je pravda, že Amerika nezažila další útok tak katastrofický jako 11. září, ačkoli to nebylo proto, že by se o to teroristé nepokoušeli. Místo toho jsme zažili sérii útoků „osamělých vlků“, od střelby ve Fort Hoodu (2009) a bombového útoku na bostonský maraton (2013) až po útoky na synagogy a židovské občany. To, co by se před 11. zářím jevilo jako monstrózní, se stalo běžnou součástí amerického života.

Stála globální válka proti teroru za to? Vezmeme-li v úvahu, že radikální islamistické hnutí, které bylo kdysi řízeno na dálku z Blízkého východu či ze Somálska, je nyní zde u nás v řadách Demokratické strany omlouváno nebo dokonce otevřeně oslavováno, mohl by rozumný člověk odpovědět: Ne.

Přesto je zvláštní, že právě na Blízkém východě je nyní teroristické hnutí tak slabé.

Během posledních dvou desetiletí jsme byli svědky toho, jak se al-Káida zmenšila na pouhý stín své dřívější podoby, a totéž platí i pro její ještě brutálnější a apokalyptičtější nástupce, ISIS. Ačkoli Taliban i po stažení amerických vojsk v roce 2021 pevně ovládá Afghánistán a v Pákistánu prudce vzrostlo násilí radikálních islamistických skupin, možnosti džihádistů šířit teror za hranice svých zemí se zmenšily.

Během posledních dvou let Izrael v podstatě zničil Hamás jako konvenční bojovou sílu a postupně oslabil Hizballáh ze strategické hrozby na hrozbu zanedbatelnou, a to téměř bez odporu ze strany arabských sousedů.

Írán dlouho zaujímal ústřední místo v globální teroristické síti – jeho moc a vliv však nyní dosáhly historického minima. Když Donald Trump podruhé nastoupil do Bílého domu, byl Írán dominantní silou v Sýrii, Libanonu, Iráku a Gaze a prostřednictvím svých houthijských zástupců také významnou silou v Jemenu. Teherán byl rovněž pravidelně obletován Tureckem a Katarem a vybudoval si impozantní spojenectví jak s Ruskem, tak s Čínou.

Nyní byl Írán z velké části vytlačen ze Sýrie, Iráku a Gazy. Jeho spojenci ustupují jak v Libanonu, tak na Arabském poloostrově, zatímco Turecko se přiklání k nové významné geopolitické síle v regionu: k izraelsko-arabské alianci se státy Perského zálivu, kterou Trump podporoval. Pokud jde o Rusko a Čínu, jejich vliv na Blízkém východě se zmenšil z hlavních rolí na pouhé epizodní vystoupení.

Největší změna ze všech nastala v Saúdské Arábii. Pod vedením korunního prince Mohameda bin Salmana se země, z níž vzešla většina teroristů z 11. září, pomalu, ale rozhodně přesunula do tábora USA a Izraele – dalo by se dokonce říci do tábora Západu.

Co se týče samotného Izraele – který je nyní, stejně jako vždy, hlavním terčem levicového a džihádistického hnutí – židovský stát nikdy nebyl v regionu silnější ani pevněji zakotven jako spojenec USA.

Pokud takto vypadá prohra ve válce proti terorismu na Blízkém východě, je těžké si představit, jak by mohla vypadat výhra.

Proč tedy ten nesoulad s tím, co se děje u nás doma v Americe?

Nelze se vyhnout závěru, že úspěch amerických džihádistů na domácí půdě souvisí méně s jejich vnitřní silou a více s námi samotnými – konkrétně s nedostatkem důvěry v naše vlastní hodnoty a civilizaci, zejména v židovsko-křesťanské hodnoty, na nichž je naše civilizace postavena.

To platí zejména pro dnešní elitu s vysokoškolským vzděláním, ale kořeny tohoto jevu sahají až do dnů a měsíců bezprostředně po 11. září. Poprvé jsme to viděli na rychlém obratu levice, pokud jde o postoj k boji proti terorismu po masakru Američanů v ten den. Po počátečním nadšení z toho, že se pustíme do boje s nepřítelem tím, že zničíme Al-Káidu v Afghánistánu a poté zabavíme zbraně hromadného ničení v Iráku, stačilo málo – několik fotografií z nelidského vězení v Abú Ghraibu –, aby se levice přesvědčila, že rázné reakce na islamistický terorismus „neodpovídají tomu, kým jsme“. Levice brzy dospěla k závěru, že úsilí USA pouze vytváří více teroristů, než kolik jich zajmeme nebo zabijeme – nebo že podněcuje islamofobii. Nejlepší způsob, jak porazit terorismus, jak se zdálo, spočíval v přiznání, že jsme se mýlili, a to přinejmenším od roku 1948.

Proto není správné obviňovat pouze Bushovu administrativu za sérii politických neúspěchů v Iráku, Afghánistánu či kdekoli jinde. Levice byla od samého začátku předurčena k porážce, což dokládá rozhodnutí Obamovy administrativy navazovat užší vztahy s Íránem a zároveň se distancovat od Izraele.

Americká podpora Izraele, či její nedostatek, byla vždy barometrem toho, jak se cítíme sami se sebou. Během šestidenní války v roce 1967 se Američané nikdy necítili silnější a podpora Izraele přesahovala celé politické spektrum. Dnes jsou elity skleslé z Ameriky i ze svých vlastních budoucích vyhlídek. Podpora Izraele za to zaplatila cenu.

Sebereflexe ohledně války proti teroru má svou dřívější obdobu v otázkách, které přetrvávaly po skončení studené války v roce 1989. O dvě desetiletí později se někteří z nás ptali: „Kdo vyhrál studenou válku?“ Ptali jsme se, protože jsme viděli, jak se levicoví akademici, okouzlení komunismem a socialismem, pevněji než kdykoli předtím zakořenili na našich vysokých školách. Nyní jsou jejich studenti venku ve světě se svými hluboce zkreslenými názory na USA a Západ. Tento pohled se zase odráží v dnešní politice a formuje stejně zkreslený pohled na Blízký východ, Izrael a globální odpovědnost Ameriky.

Objektivně vzato, Amerika jako vůdčí síla Západu byla málokdy silnější. Je jedinou supervelmocí; tvůrcem velkolepé aliance mezi Izraelem a arabským Blízkým východem; největším světovým producentem ropy a plynu; lídrem v oblasti výpočetní techniky a inovací v oblasti umělé inteligence, což je rozhodující brána do budoucnosti. Spojené státy dominují světu. A přesto.

Málokdy byly politické vnímání tak v rozporu s empirickou realitou. Po masakru z 11. září jsme pomstili naše krajany a porazili zlo tam, kde skutečně sídlilo. Co jsme tehdy nevěděli, bylo, že ho budeme muset porazit i tady.

 

Arthur Herman je americký populární historik, spisovatel a politický analytik. Esej byl publikován v magazínu CITY JOURNAL, vydávaném Manhattan Institute for Policy Research (MI).