Výzva k rozpočtové obezřetnosti

Píšu tento text jako někdo, kdo byl prvním ministrem financí naší republiky po pádu komunismu, a jako někdo, kdo věří ve význam poselství, které všem následujícím generacím navěky zanechal první československý ministr financí Alois Rašín. Ten se stal zcela přirozeným vzorem pro každého kandidáta na toto mimořádně významné místo ve vládě. Já jsem si jeho příkladu byl vědom. Nejen jeho ekonomických názorů, ale i jeho zcela unikátních občanských postojů.

Fialova vláda po sobě zanechala velký rozpočtový problém. Vidím však nejasnosti a tápání i nové vládní koalice – nejen jak naložit se zděděným státním rozpočtem na rok 2026, ale i v problematice veřejných financí v dlouhodobějším pohledu vůbec. Mám strach, že bez nového pohledu žádnou jednotlivost není možné vyřešit. Říkám to s plným vědomím toho, že těch komplikovaných jednotlivostí se v připraveném rozpočtu skrývá velké množství.

Jednotlivosti není možné vážně a seriózně diskutovat bez patřičného celostního pohledu na otázky, které jsou navýsost politické, ale současně i ekonomické a finanční. Právě v paralelnosti těchto tří úhlů pohledu je obtížnost řešení. Východiskem je nalezení obecné politické pozice, nikoli ladění finančně-účetnických detailů, či nalezení někde schovaných nebo, naopak, uspoření pár miliard korun.

Dnes jde samozřejmě hlavně, o to, jak naložit s rozpočtem připraveným velmi nezodpovědnou minulou vládou, ale nové vládní koalici musí jít i o to, že nová vláda bude tímto rozpočtem veřejnosti, svým voličům, jasně prezentovat své postoje a své ekonomické názory. Jde tedy sice o rozpočet na rok 2026, ale nejen o něj. Nové vládní koalici musí jít i o vykolíkování svého hřiště na celé čtyřleté období, které má před sebou.

Hovořím dnes a denně s lidmi, kteří se tématem státního rozpočtu zabývají, já už asi šedesát let, s lidmi, které špatné rozpočty opravdu trápí. Jestli nás něco skutečně rozzlobilo a urazilo, pak to byl pondělní výrok Petra Fialy, že dnes vznikající vládní koalice rozpoutáváním diskusí o státním rozpočtu chce „odklonit“ pozornost veřejnosti od tzv. střetu zájmů Andreje Babiše. Pan Fiala význam nejvýznamnějšího dokumentu vlády v ekonomické oblasti asi opravdu nechápe, což je smutné.

Teď však nesmí jít jen o souboj s odcházející vládou, ale i o hledání elementárního konsensu o této věci uvnitř vítězné koalice říjnových voleb. V této chvíli nelze vyřešit náš dlouhodobý problém veřejných financí, náš chronický sklon k rozpočtovým deficitům. Jde o hledání co nejlepšího mezikroku. Ten je třeba udělat rychle.

Povinností nové vlády je zajistit, aby státní rozpočet na rok 2026 nepřispíval k zesilování ekonomické nerovnováhy, k inflaci, která stále latentně hrozí, a aby bylo přerušeno vytváření obřího zadlužení našeho státu. To vyžaduje rozpočtovou obezřetnost. My, tradicionalisté, bychom chtěli státní rozpočty vyrovnané (tedy bez deficitu), naše politická a ekonomická realita vybízí ke smířlivosti, v mých očích špatné, s mírnými rozpočtovými deficity. Ale budiž.

Rozpočtový deficit, který ve výši 286 miliard korun navrhla pro rok 2026 Fialova vláda, není mírným deficitem. To by mělo být východiskem veškerého uvažování. Je samozřejmě možné přijmout návrh Fialova rozpočtu a říci „už naposled“. Nebo je možné vyhlásit rozpočtové provizorium a snažit se omezit obrovskou vatu v navržených rozpočtových výdajích. Mnozí příjemci vládních peněz budou křičet, že tam vata není, ale ona tam je. Pro novou vládu není i politicky možné akceptovat všechny minulou vládou přislíbené rozpočtové výdaje, nebo dokonce pomocí děr Fialova rozpočtu argumentovat, že je výdaje a deficit třeba zvýšit.

Není pravda, že není co škrtat nebo že škrty nejsou možné. Jsou sice věci přislíbené, ale ty jsou přislíbené ve volbách odmítnutou vládou. Z toho je třeba vycházet. Jsou rozestavěné stavby, které je možné zabrzdit. Jsou fantasmagorické projekty „čínských“ rychlovlaků, které jsou však pro jinou, větší zemi. U nás by se takový vlak ani nerozjel. V historii se škrty provedly už mnohokrát. Jsou v našem případě nejen možné, ale i nutné. Neudělat je by znamenalo pokračovat v politice Fialovy a Stanjurovy vlády. Takový omyl by si nová vláda neměla dovolit.

Svým prvním státním rozpočtem má nová vládní koalice možnost ukázat na tragédii Fialova vládnutí. Neudělat to, by bylo velkou chybou.