Vzdělávání a propaganda




Sdílet článek:

Škola Sudbury Valley je založena na jednom z obrovského množství různých vzdělávacích modelů; existují však i takové, které jakoukoliv školu (ať už by byla sebesvobodnější) zcela odmítají (takzvaný unschooling) a často v sobě obsahují úplnou dobrovolnost vzdělávaného jedince coby nutnou podmínku, aby vůbec mohly fungovat, což pochopitelně vylučuje jejich legální aplikaci v libovolném státu s legislativně ukotvenou povinnou školní docházkou či povinným vzděláváním (tedy de facto všude). Ač netvrdím, že každý vzdělávací model je vhodný pro všechny, nevidím důvod, proč by některé (či vlastně většina z nich) měly stát mimo zákon.

Kupříkladu v České republice je téměř jediným legálním modelem vzdělávání takzvaná „pruská kadetka“ (a její modifikace), tedy školy s učiteli, vyučovacími hodinami, třídami, známkami, disciplínou, věkovou segregací, poslušností a povinnou docházkou; proč se mu někdy říká „pruská kadetka“? Inu, kdysi dávno si pruská generalita stěžovala, že školy připravují pro jejich potřeby špatné vojáky, kteří příliš přemýšlejí a málo bezmyšlenkovitě plní rozkazy; došlo tedy k reformě, jejímž cílem bylo změnit školství tak, aby produkovalo ideální poslušné stroje na zabíjení – a právě v tomto modelu (po provedení některých ne moc zásadních úprav) se i dnes vzdělávají naše děti. V souvislosti s tím působí úsměvně, když učitelé mluví o rozvoji kritického myšlení studentů, samostatnosti a podobně, přičemž se toho všeho snaží docílit v rámci systému, jenž byl zkonstruován k pravému opaku; je to asi jako chtít absolutní ticho, jít jej hledat na hudební festival a divit se, že úpravami parametrů špuntů do uší nezískáme kýžený výsledek.

Nedílnou součást dnešního školství představují učitelé, které si typicky studenti nevybrali, ale přesto je musejí poslouchat a často jim dokonce projevovat jakousi úctu (jeden příklad za všechny může být třeba vstávání ve chvíli, kdy vyučující přijde do třídy); tímto způsobem se již v malých dětech vyvolává pocit, že je žádoucí a správné podrobit se vnější autoritě, kterou si samy nevybraly. Nejdříve je to učitel, jehož po čase vystřídá vláda, politik, policajt, úředník, prostě libovolný utlačitel, kterého si stát vymyslí. Někdo může namítnout, že podobná příprava je vhodná pro budoucí zaměstnání, neboť většina lidí má v práci nějakého šéfa; jenomže takové místo si člověk vybírá a je tam dobrovolně (ne že by se mu tam muselo nutně líbit, ale nikdo jej násilím nenutí tam být).

Aby bylo jasno, vůbec nic nenamítám proti přirozené autoritě, kterou si člověk z vlastní vůle zvolí a uznává ji právě do takové míry, do jaké mu to připadá vhodné; považuji za zdravé a přirozené někoho respektovat, vážit si jej a učit se od něj. Klíčové však jest, aby si každý vybral sám, kdo je pro něj následováníhodný; vnucování autority naopak vede ke ztrátě důvěry v sebe sama a zbytečné konformitě jen proto, že je očekávána a naučena zcela automaticky. Právě násilné vnucení autority a její dobrovolné přijetí totiž tvoří hranici mezi „zahazovat sebeúctu a učit se hrbit hřbet před kýmkoliv, kdo je nám určen“ a „přijímat druhého člověka, respektovat jej, vážit si jej i s jeho chybami a chtít se od něj učit“. Přeji si, aby mé děti měly zdravé sebevědomí a nadhled, díky nimž si mohou samy svobodně rozhodnout, kdo si zaslouží jejich úctu, ale rezolutně odmítám, aby ji byly nuceny prokazovat tomu, koho jim někdo určí. A co vy? Chcete, aby z vašich potomků byli především poslušní občané, nebo dobří lidé? Chcete, aby dělali to, co jim někdo řekne, nebo to, co považují za správné?

Snaha vynucovat konformitu silou tam, kde chybí přirozená autorita, není jediný a bohužel ani největší problém státního školství; za minimálně stejně zákeřnou považuji indoktrinaci těch nejmladších státní propagandou. Jak by se vám líbilo, kdyby například nějaká soukromá firma prosadila do povinné výuky propagaci svých produktů, která by navíc nebyla označena jako reklama, nýbrž podávána jako objektivní pravda? Připadá vám to naprosto nepřijatelné? Pokud ano, nevadí vám, že stát dělá přesně totéž? Bez jakékoliv diskuse předkládá sám sebe jako jediné řešení tam, kde údajně dochází k „selhávání trhu“; jistě, ne všichni se shodnou na tom, zda trh selhává nebo ne, ale i v takovém případě jde o otevřenou otázku, nikoliv danost, jak jsou tato údajná „tržní selhání“ podávána. V důsledku toho jsou zvěrstva státu (omezování našich svobod a užívání útočného násilí) omlouvána coby nutnost; a leckdy mezi prostředky takového jednání patří i zcela evidentní lži.

Myslíte si, že přeháním? Mohu demonstrovat své tvrzení třeba na příkladu svobody slova; ve školách se učíme, že před rokem 1989 jsme ji neměli, zatímco nyní už ano. Zkuste si ale veřejně propagovat nacismus či rasismus, případně schvalovat některé trestné činy; budete-li v tom důslední, nakonec vás seberou a zavřou. Takže ne, rozhodně nemáme svobodu projevu, jen se změnily věci, které veřejně nesmíme říkat; pravdou je, že nyní jsme omezeni méně, ale svoboda to stále není. A vůbec nejde o to, zda s podobnými zákony souhlasíme nebo ne – poukazuji pouze na to, že deklarovaná svoboda projevu není nic než lež; i kdyby zákony zakazující některé projevy byly v pořádku, nestane se kvůli tomu pravdou, že zakázány nejsou, což je však v rozporu s deklarovanou svobodou. Nesvobodu slova prostě nelze ve svobodu změnit tak, že přestaneme umlčovat lidi vzdělané a moudré, ale místo nich umlčíme třeba rasisty a neonacisty; svoboda je, když může promluvit každý – včetně těch, jejichž názory nám připadají zvrácené, nesmyslné, ohavné či hloupé.

Za nejvíce nechutné praktiky současného vzdělávacího systému pak považuji zbožšťování státu a jeho symbolů; proč jsou naše děti v rámci povinné výuky vedeny například k úctě k vlajce, hymně a dalším státním symbolům? Vždyť to není nic než modlářství! Rozhodne-li se svobodný člověk na základě své životní zkušenosti ctít nějakou vlajku či skladbu, je to samozřejmě jeho věc a já jsem ten poslední, kdo by mu v tom chtěl bránit; to se však diametrálně liší od toho, když násilím donutíme malé dítě sedět někde, kde je k něčemu takovému manipulováno. Jak se pak mají lidé, již tímto vzdělávacím systémem prošli, na stát dívat nezaujatě a kriticky, musejí-li ho již od malička uctívat jako modlu? To mimochodem platí i o demokracii, jež je nekriticky předkládána coby dobro podobným způsobem; povšimněme si, jak často se slovo „nedemokratický“ používá jako synonymum ke slovu „špatný“ (i v procesech zcela demokratických).

Není možné, aby tak silná propaganda v tom nejcitlivějším věku nezanechávala na lidech následky; všichni potom „vědí“, že společnost bez státu nemůže fungovat, aniž se nad tím kdy pořádně zamysleli. Když někomu poprvé představíte ideu bezstátní společnosti, v drtivé většině případů se odmítavá reakce dostaví do několika vteřin. Nemohu se ubránit otázce, jak může někdo k tak komplexní problematice, na jejíž skutečné promyšlení jsou zapotřebí desítky či stovky hodin, zaujmout stanovisko během okamžiku; odpověď bohužel zní, že to lze jediným způsobem – dotyčný to musel „vědět“ již předem, aniž došlo k nějakému skutečnému podrobení kritickému myšlení a vypořádání se s argumenty. Bohužel ve chvílích, kdy něco „víme“, aniž jsme k tomu „vědění“ došli nějakou rozumnou cestou, logické argumenty prostě nepřijímáme; slyšíme je, ale automaticky považujeme za mylné a ani si nepřipouštíme, že by to vůbec mohla být pravda.

To se bohužel netýká jen diskusí o státu, ale i mnoha dalších témat; a nikdo z nás toho není ušetřen. Jediný způsob, jak s tím bojovat, je trvalá celoživotní snaha o uvědomování si, kde všude přijímáme nejrůznější dogmata bez kritického zhodnocení. Když jsem sám na sobě několik takových případů objevil, nejprve mě potěšilo, že už jsem se jich „konečně zbavil“; po letech mi však došlo, že tato snaha pravděpodobně nemá konce a neustále budu objevovat nové a nové. Jak na to? Prvním krokem je upřímnost k sobě samému; když s někým diskutuji, beru vůbec jako reálnou alternativu, že se mohu mýlit a dotyčný může mít pravdu? Ne v nějaké hypotetické rovině typu „všichni jsme omylní“, ale připouštím to i v dané diskusi? Další poměrně jasný signál dogmatismu spočívá v tom, že o závěru jsme přesvědčeni více než o důvodech, jež k němu vedou; jak často se setkáváme s tím, že někdo obhajuje svou tezi určitým argumentem, ale po jeho vyvrácení nedojde k zamyšlení a případnému přehodnocení, nýbrž k okamžitému zběsilému hledání čehokoliv jiného, čím onu tezi podpořit?

Na podobných principech zajišťuje povinná školní docházka velmi účinnou plošnou indoktrinaci etatismem; děti musejí být povinně ze zákona dlouhodobě a opakovaně vystavovány státní propagandě. Na rodiče, kteří se tomu vzepřou, stát pošle sociálku; a budou-li si trvat na svém, děti jim mohou být odebrány (a nakonec stejně indoktrinovány). Kdyby takto jednal jakýkoliv jiný subjekt, zcela po právu to shledáme absolutně nepřijatelným, nicméně právě v důsledku indoktrinace, jíž jsme prošli, přijímáme dokonce i to, když nám stát říká, jak máme vzdělávat své děti a – pokud tak neučiníme – vyhrožuje jejich únosem; ano, únosem – přesně o to se totiž fakticky jedná (ač samozřejmě zákony – zákony psané únoscem – tvrdí, že nikoliv).

Státní školství považuji za nejmocnější nástroj pro vytváření a upevňování moci státu; zatímco silové složky ji vykonávají, vzdělávací systém zasévá do myslí nás všech nejrůznější výjimky z obecných morálních pravidel, kterými se jinak řídíme. Brát někomu jeho zdroje pod hrozbou násilí je špatně; když to však dělá stát, nějak si to omluvíme, neboť nám bylo řečeno, že jinak to nejde. Nutit někoho vštěpovat svým dětem určité hodnoty pod hrozbou jejich únosu není jen špatně, to považujeme za vrcholně odsouzeníhodné; jenomže stačí, aby přesně totéž udělal stát – a nejen, že to pak chápeme, ale dokonce typicky i schvalujeme. No bodejť, když všichni již odmalička posloucháme, že je to pro naše dobro a jinak by to ani nešlo; co jiného si pak může myslet ten, kdo nechce nad tímto tématem přemýšlet dlouhé hodiny? Podobné – možná ještě populárnější – mýty se bohužel šíří také o státním sociálním systému; jejich rozborem a bořením se budeme zabývat hned v příští kapitole.

URZA

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 hodnocení, průměr: 4,29 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*