VÁCLAV KLAUS
Několik dní před 36. výročím revolučního okamžiku 17. listopadu 1989 jsem mluvil na velkém mezinárodním kongresu ve švýcarském Luganu o dnešní Evropě, resp. Evropské unii. Jak bylo ode mne očekáváno, a asi hlavně proto, jsem tam byl spolu s bývalým šéfem Evropské komise Romano Prodim pozván jako jeden ze dvou hlavních řečníků, mé vystoupení bylo vůči dnešní EU vysoce kritické. Přesto byla významná část mého projevu otištěna v hlavním regionálním deníku Corriere del Ticino.Ve svém vystoupení jsem kritizoval hvězdu podobných evropských kongresů, bývalého šéfa Evropské centrální banky (a krátce i předsedu italské úřednické vlády), Maria Draghiho a označil ho za „Gorbačova Evropské unie paní Ursuly von der Leyenové“. Považuji ho totiž svou podstatou za prototyp člověka „perestrojkovské éry“, který – jako kdysi Gorbačov – chce zlepšit fungování evropského systému bez změny jeho základních charakteristik. Gorbačov to tehdy chtěl v Sovětském svazu, Draghi to dnes chce v Evropské unii.
Po tomto jen zdánlivém odbočení se vracím k našemu 17. listopadu. Na kongresu jsem zmínil, že si u nás budeme během necelého týdne toto výročí připomínat. Řekl jsem, že jsme už tehdy dobře věděli, že „nechceme žádnou perestrojku komunismu, protože chceme kapitalismus.“ Sál kupodivu zatleskal. Uvědomil jsem si, že bych to měl říkat spíše v Praze než v Luganu, kde to bylo jen formou zesílení mého ataku na Draghiho. Domácí publikum je klíčové. Mám pocit (a nejen pocit, ale i spoustu důkazů), že je u nás na tyto elementární myšlenky ne-li zapomenuto, tak je na ně stále více zapomínáno. Už jsme se systémově výrazně vrátili zpátky, ale mnozí lidé si to u nás nechtějí přiznat. Stále si myslím, že máme i dnes trh a politickou svobodu.
Tehdy u nás – v týdnech a měsících po 17. listopadu 1989 (teď nediskutuji příčiny toho, proč a jak došlo k samotnému 17. listopadu) – zvítězil názor radikální skupiny ekonomů a politiků, kteří věděli, že nesmí jít o oprášení Šikovy ekonomické reformy a nesmělých politických pokusů 60. let vylepšovat komunismus demokratizací komunistické strany, udělat ho s více „lidskou tváří“, ale že musí nastat zásadní systémová – jak politická, tak ekonomická – změna.
V našich tehdejších polistopadových sporech naštěstí zvítězil názor, že nemůže jít jen o zdokonalování plánování, ale že musí začít fungovat trh (jak já vždy dodával „bez adjektiv“, která ono klíčové substantivum trh zcela vyprazdňují) a že musí vzniknout politická pluralita prostřednictvím parlamentního systému politických stran (tedy nikoli občanská společnost, založená na – v dnešní terminologii – tzv. neziskovkách). Patřilo k tomu i to, že je Občanské fórum nikoli cílovým řešením, ale mezistupňem ke skutečné politické pluralitě. Zhruba toto byl ve zkratce – v anglické terminologii – blueprint (nástin strategie) našich tehdejších politických a ekonomických radikálních reforem.
Je třeba, abychom se k těmto základním systémovým myšlenkám vrátili. A aby je pochopily a domyslely současné generace, které většinou už komunismus a atmosféru 90. let nezažily. Komu bylo v roce 1989 alespoň 18, je dnes už nejméně 54, a těch, kterým je dnes 54 a méně, je už u nás drtivá většina. Proto je nezbytné dělat všechno pro to, aby nezvítězili naši Mariové Draghiové všech politických zabarvení, všech roztodivných názvů dnes existujících politických seskupení. A když už jsem použil slovo zbarvení, to u mne automaticky evokovalo ono slavné spojení dvou slov – ochranné a zbarvení – které dalo název úžasného filmu polského režiséra Krzysztofa Zanussiho z roku 1976.
Nejrůznější ochranná zbarvení v názvech našich dnešních politických stran (a nebudu provokovat výčtem názvů, která považuji za nejabsurdnější) zakrývají jejich skutečnou myšlenkovou podstatu, kterou je nová nesvoboda v dnešní vysoce reglementované společnosti, která vzývá řadu známých ismů současného světa. Z nich všechny dávají individuální svobodu až daleko za dnes módní evropské (či západní) tzv. hodnoty, které jsou všechny kolektivistického typu. Ať už jde o multikulturalismus, genderismus, environmentalismus, globalism, všechny patří do široce pojatého, ale špatně definovaného a vymezeného progresivismu. Na první pohled v tomto mém výčtu chybí komunismus a fašismus, vůči kterým je vymezování se nejen povoleno, ale je i velmi kladně hodnoceno, ač už jsou dávno mrtvé.
To všechno je třeba říkat, a stále opakovat, velmi hlasitě, protože jinak to kakofonií dnešního mediálního (včetně nových médií) hluku téměř k nikomu nepronikne. Dnes už se naštěstí není na co a na koho vymlouvat. Není elementární formální nesvoboda, prostor k projevení našeho nesouhlasu a jiného než většinového názoru existuje. Ať už se nikdo na svou pasivitu, neodvahu a pohodlnost nevymlouvá. Dnešní prostor k politickému diskursu je daleko větší, než tomu bylo v 80. letech minulého století, kdy se k našemu 17. listopadu postupně stále více schylovalo.
Využijme letošní 36. výročí naší tzv. sametové revoluce k pozitivní aktivitě. K tomu, abychom se vrátili k myšlenkám 17. listopadu, což znamená, abychom – vzhledem k dnes dominujícímu způsobu myšlení – začali přemýšlet nově a kriticky. Dnešní „ochranně zbarvené“ ideologie způsobily ztrátu jasných kontur myšlení. Je naší povinností původní jasné kontury do veřejné diskuse zase vrátit.
Václav Klaus, Echo, IVK
(37 votes, average: 4,89 out of 5)
Loading... 
Kur va, jaká byla základní myšlenka listopadu 89 ? Jakou základní myšlenku může mít stádo, když se zboří ohrada ? Jediná hmatatelná , základní myšlenka byla, jak to stádo dostat zase do ohrady, aby se dalo řádně dojit. A ta myšlenka byla nejvíce historicky usazena v německých hlavách a celých , více než třicet let, důsledně realizována, jak se o tom můžeme denodenně přesvědčovat.
Naši Gorbačovové, to jsou Motoristé. Zůstat v EU a přitom si zachovat normální auta (a snad i kousek normality v jiných oblastech), to se vzájemně vylučuje. Nebo si snad signatář Lisabonské smlouvy a sběratel tužek myslí o svých údajných oblíbencích něco jiného?
Myšlenky 17. listopadu nebyly žádné. Většina lidí to sledovala jako diváci. Samet byl výsledek shody zájmů předávajících a přebírajících. Později se hlavním heslem stalo „patříme na Západ“. Znamenalo to obnovení svobod, které komunisté potlačovali. Naději na svobodu a prosperitu, jaká byla v té době na Západě.
Heslo zůstalo, ale jeho obsah se plíživě změnil. Svobody jsou ukrajovány jedna za druhou. Někdy i ty, které tehdy byly, jako pálení listí na vlastní zahradě. Znovu se trestá za nepohodlé názory. S prosperitou to není valné, stát před sebou valí dluhy a dostupnost vlastního bydlení je mnohem horší než za komunistů. A ještě se nestydí vybírat za bydlení daň z nemovitostí. Bilakovské poklonkování Sovětskému Svazu bylo nahrazeno psovskou poslušností Evropskému Svazu. Nepřestalo ani vyhazování našich peněz na cizí velmocenské cíle, ze kterých nikdy nic nebylo a nebude. Je třeba to připomínat, aby alespoň někteří z voličů eurokolaborantských stran prohlédli.
Z cesty na západ se ve skutečnosti stala cesta na starý východ, zamořený ideologií a nesvobodou. Potřebujeme czexit.