Zákaz spalovacích aut není nic jiného než státem podporovaná šikana

PETR MILER

I ti, kteří by si ještě před pár léty nedovolili tyto snahy ani nepodporovat, se dnes otevřeně staví proti nim. A argumentace Mika Rutherforda je tak přesná, že si ji prostě nemůžeme nechat pro sebe.

Celá diskuze okolo možného zákazu spalovacích aut, už její samotná existence, jen ukazuje, jak moc málo skutečných problémů „západní” společnost začala mít. Nelze to svádět jen na odtržení politiků či manažerů automobilových firem od každodenní životní reality, je to samotná životní realita spousty z nás, která k tomu dala prostor.

Za jiných okolností by snad nikoho ani nenapadlo takové téma nastolovat. A kdyby se to přece jen stalo, nikoho dalšího by nenapadlo se jím seriózně zabývat. Ale žádný z těchto přirozených korektivů nezafungoval. A dostali jsme se nejen do fáze, kdy o takové věci se vší vážností diskutujeme, ale kdy dokonce byla na řadě míst světa – země EU nevyjímaje – reálně naplánovaná. A nyní se řeší jen to, jak ji zase zrušit.

Vím, že část lidí má a tu věc jiný názor, ale než – jako vždy – zlomíte hůl a půjdete si odplivnout, nechcete se zkusit chytit za nos, odhodit předsudky a nálepky a s nejlepší snahou se zamyslet, jaký smysl to vůbec má mít? Však proč proboha na tomto poli cokoli zakazovat? Zakázal snad někdo koně, aby vznikla auta a rozšířila se? Nedává to od prvního dne absolutně žádný smysl, každý pokus řídit jinak přirozený vývoj skončí vždy katastrofou skrze nevyhnutelnou neefektivitu, kterou zatíží celou společnost. Přesně toho jsme už v zárodku svědky, ani to ale mnohým nestačí.

Pozitivní je, že kormidlo se už nějakou chvíli zase otáčí. Je svým způsobem smutné, že iniciativa musela přijít nikoli od „těch moudrých”, „těch nahoře”, kteří mnohdy dodnes jedou svou, ale od obyčejných lidí, kteří nařizované zboží ani do budoucna nehodlají kupovat. A tomu se musí automobilky i politici přizpůsobit, pokud chtějí zůstat u vesel libovolné bárky, kterou zrovna sedlají. A musí – či mohou – se tomu přizpůsobit i novináři, kteří roky za stejný nesmysl horovali.

Zejména na západ od našich hranic, tedy konče východním pobřežím Atlantiku, bylo po léta prakticky nemyslitelné proti elektromobilům a snaze je nařizovat jakkoli vystupovat. Byl to recept na to, jak se nechat zostudit a vyhodit, šik bylo říkat nesmysly jako „budoucnost je elektrická”, i kdyby měla přijít 50 let po vaší smrti. I tohle se ale nyní mění a je fascinující vidět, jak najednou i v jinak elektromobilům velmi nakloněné a ke snaze je nařizovat ještě vstřícnější zemi může vyjít článek, který bychom lépe nenapsali.

Postaral se o něj Mike Rutherford, jeden ze zakladatelů Auto Expressu, který ve svém sloupku konečně nazývá věci pravými jmény. Ve stati nazvané „Zákaz nových benzinových a naftových aut není nic jiného než státem podporovaná šikana” trhá dosavadní přístup na cucky s tím, že v roce 2026 očekává další obrat poté, co Velká Británie nejprve vystoupila z EU, aby si spalovací auta zakázala od roku 2030, pak vše posunula o 5 let a nakonec zase vrátila do momentu vzdáleného pouhé čtyři roky. To ale není to nejzajímavější, co Mike říká, v některých ohledech jako by nám četl myšlenky.

„Je ta nejkontroverznější, nejdiskriminačnější a nejnedosažitelnější ‚politika‘ týkající se motorismu v živé paměti,” uvádí skutečně slova, která v jiné podobě na našem webu zazněla nesčetněkrát. Ještě nikdo se nepokusil tak absurdním a od začátku k neúspěchu odsouzeným způsobem omezovat tak významný obor lidské činnosti. A to z mnoha úhlů pohledu – automobilismus či obecně motorismus je zásadní jako průmyslové odvětví i jako podpora tisíce a jedné lidské činnosti. Proč někdo vůbec riskuje, že takovou věc přizabije?

To nechápe ani kolega Rutherford a podivuje se tomu, jak daleko jsou ochotni politici zajít ve snahách, kterým zcela zřetelně odporuje naprostá většina veřejnosti. Je to skutečně jako šikana, která se opakuje každý boží den, i když neděláte nic proto, aby si na vás někdo zasedl. „To, o čem mluvíme, je jeden z vrcholných příkladů státem podporované, antispotřebitelské šikany ze strany režimu, který se úplně zbytečně pouští do boje s velkou skupinou slušných lidí – v tomto případě desítkami milionů motoristů,” uvádí dál.

Přesně to se tu děje a každý soudný člověk musí vidět, jak neudržitelné to je. Především se ale musí ptát, proč se to vůbec děje. Připomíná to – a vážně nechci být příliš politický – předchozí českou vládu, která navzdory tomu, že zpackala skoro vše, co mohla, dosáhla ve volbách solidního výsledku. Kdyby aspoň v jedné jediné významné věci očividně jdoucí proti zájmům naprosté většiny voličů ustoupila, mohla klidně i vyhrát. Ale neudělala to, ne reálně, a raději se pouštěla do podobných půtek s obrovskými skupinami skutečně slušných, normálních lidí, kteří prostě chtějí jen slušně žít a nemít pocit, že jim politika akorát komplikuje život. A prohrála.

Proto možná nesdílíme Mikův optimismus, když uvádí, že zatímco „jedním z posledních kroků vlády v roce 2025 bylo zrušení daňového útoku na farmářské rodiny, jedním z prvních kroků v roce 2026 bude muset být sdělení motoristům, že si budou moci kupovat nové, nejmodernější benzínové a naftové vozy až do 30. let 21. století”. Ale jednou se to stane. A čím později stane, tím víc politických, obchodník, ale v přeneseném smyslu slova i lidských obětí u toho bude.

Tak se zas jednou, asi po stopadesáté za uplynulých 10 let, ptáme: Nechcete se na to konečně vykašlat? A počkat si zas jednou pěkně po staru na to, až bude elektrický pohon komplexně lepším řešením než ten spalovací, stejně jako si na to vaši předchůdci počkali v případě koňských spřežení a prvních aut? Ochota podporovat opak se zjevně rozplývá a moment, kdy půjde ještě včas opustit Titanic, nebude trvat věčně…

 

Petr Miler