Zapomenuté otázky dnešní doby

Otázky, na které by bylo možná zajímavé slyšet odpovědi od těch, kteří peníze občanů rozesílají na všechny možné strany.

O pomoci Africe

Základní ekonomický axiom říká, že životní úroveň společnosti je určena množstvím potřebných věcí a služeb, které je schopna vyprodukovat a poskytnout. Její blahobyt není dán množstvím peněz, které dokáže natisknout, ani počtem regulací na tvorbu blahobytu, jež vydá.

Druhá ekonomická poučka říká, že bohaté státy se staly bohatými, protože dokázaly zvýšit svoji produktivitu natolik, že jsou schopny vyrobit dostatek žádaných věcí pro všechny členy společnosti.

Pokud budou bohaté státy posílat peníze chudším státům v Africe, je pouze několik možností, co se s penězi stane:

• Členové strany, která je zrovna u moci, si za zaslané peníze koupí vily, bavoráky a otevřou konta ve Švýcarsku.

• Členové vládnoucí strany pošlou v nějaké podobě peníze lidem, kteří si za ně koupí toyoty a lepší mobilní telefony.

• Členové vládnoucí strany peníze investují do vládních projektů na základě nejlepší barevné prezentace, to pouze v lepším případě, v tom horším podle naditosti igelitové tašky.

• Vládnoucí strana investuje peníze do budování institucí, které chrání soukromý majetek a podporují podnikání, přestože dosud zastávala názor, že neregulované soukromé vlastnictví vytváří ve společnosti nespravedlivou nerovnost a vznik silné a nezávislé podnikatelské sféry oslabuje vládnoucí elity, které rozvojovou pomoc spravedlivě rozdělují.

Otázka:

• Která z uvedených možností je nejpravděpodobnější? Která z možností vede ke zvýšení produktivity soukromého kapitálu, jež představuje jediný způsob, jak zvýšit blahobyt společnosti?

Neplatí náhodou rčení, že rozvojová pomoc většinou znamená, že „chudí lidé z bohatých států posílají peníze bohatým lidem z chudých států”?

O měřítku úspěchu

Pro většinu rodičů je známkou dobré výchovy schopnost dětí se o sebe postarat a „mít se dobře”. Výraz „mít se dobře” většinou neznamená, že potomek sedí doma a čeká, až mu stát pošle ze soucitu peníze.

Pro měření úspěchu státní politiky platí překvapivě opak. Čím více lidí je závislých na státu a čím méně dobře se mají kvůli své pozici čekatele na dávky nebo dotace, tím je stát úspěšnější. Údajně proto, že více pomáhá.

Přestože již čínský učenec Konfucius před tisíci lety říkal, že „v dobře řízené zemí je chudoba něco, za co by se měl člověk stydět”.

Jeho rčení má ještě druhou část: „Ve špatně řízené zemi je bohatství něco, za co je třeba se stydět.”

Otázka:

• Proč není měřítkem úspěchu státní politiky procento lidí, kteří od státu žádnou pomoc nepotřebují, protože jim stát vytvořil dostatečně příhodné podmínky, aby se mohli postarat sami o sebe? Třeba tím, že k otevření živnosti nepotřebují tisíce papírů a nemusí se starat o GDPR? Nebo tím, že je pro firmy jednoduché dávat lidem práci? Klidně i z domova bez zákonné buzerace, protože platí to, na čem se dva svéprávní lidé dohodli bez nutnosti číst tucet paragrafů?

O matení pojmů

Progresivní sociální politika je systém, ve kterém ten, jenž má něčeho méně, žádá po tom, který toho má více, aby mu část svého majetku nebo příjmu dal. Využívá k tomu třetí skupinu, která je zrovna u moci, a proto má dostatečné silové nástroje, aby to zařídila.

Otázka:

• Proč se touha po tom, aby člověku někdo jiný něco dal, nazývá potřebou, a ne touhou přivlastnit si cizí majetek nebo snahou nechat se živit?

• Proč se neochota odevzdat část poctivě nabytého majetku nazývá chamtivostí, a ne snahou chránit vlastní majetek?

• Proč se ochota osob jedné skupině lidí majetek vzít a druhé ho dát, a to jen proto, že v daném okamžiku mají tu moc, nazývá sociální politikou, když osoby, které rozhodují o tom, co kdo dostane, nerozdávají majetek svůj, ale cizí? Proč se to prostě nenazývá pochopitelnějším názvem „kupování hlasů”, případně obětováním národa na zelený oltář zkázy?

To není kritika sociálních dávek obecně, to je kritika sociálních dávek, které pobírá tak vysoké procento společnosti, že to z definice nemůže být sociální dávka, ale křížové okrádání většiny společnosti. A kritika systému, který vyzývá lidi, aby se nestyděli přihlásit se o dávky, místo toho, aby je vyzýval nestydět se za práci, ať je jakákoli, pokud prospívá druhým. Taková práce totiž dává pocit svobody a vlastní důstojnosti.