Zdá se, že pouze výjimečná konstelace hvězd dá lidstvu svobodu slova

Příběh o tom, jak je snadné zapomenout na vznešené ideály, když se člověk dostane k moci. Historická fakta zde uvedená jsou z knihy „Indispensable Right” amerického právníka Jonathana Turleyho.

Thomas Jefferson je jedním z nejvýznamnějších otců zakladatelů USA. Ve vládě prvního prezidenta George Washingtona zastával funkci ministra zahraničí a následně se stal třetím prezidentem nově vzniklé země.

Bohem daná práva

Text Deklarace nezávislosti, ve které americké kolonie odmítly britskou nadvládu, je z velké části právě dílem Thomase Jeffersona. Je to text, který obsahuje kategorické prohlášení, že každý člověk má od Boha dána nezcizitelná práva, mimo jiné právo na svobodu projevu. Jsou od Boha, a proto jsou nezcizitelná. Kdyby je udělovala vláda, stačilo by pro jejich „zcizení”, aby s k moci dostal někdo jiný, kdo o tom není tak úplně přesvědčen. Žádná světská moc se jich prostě nesmí ani dotknout.

Thomas Jefferson je také mužem, který napsal: „Lidé jsou jedinými cenzory své vlády a i jejich chybná kritika může posloužit k tomu, aby vláda dodržovala správné principy své instituce. Kdyby vláda přísně trestala své kritiky, znamenalo by to ohrožení jediné garance svobody občanů.”

Poté, co se Thomas Jefferson stal prezidentem, existovaly v Americe dva politické tábory. Na jedné straně to byli takzvaní federalisté, proti nimž stáli, aby to navždy mátlo studenty historie, demokratičtí republikáni neboli členové „Democratic-Republican Party”. Protože jejich představitelem byl právě Thomas Jefferson, říkalo se jim také Jeffersonovi demokraté.

Vosa proti Včele

Harry Croswell stál na opačné straně politického spektra. Byl to vysoce vzdělaný muž s nadáním pro břitkou satiru a politické komentáře. Protože Jeffersonovi demokrati publikovali týdeník „Včela”, založil Harry Croswell konkurenční „Vosu”.

V jednom z vydání Vosy napsal Harry Croswell, že prezident Jefferson měl údajně zaplatit jinému vydavateli, aby šířil pomluvy o předchozích prezidentech Georgi Washingtonovi a Johnu Adamsovi. To neměl dělat. Byl zažalován podle zákona o pobuřování.

Text obvinění byl napsán stylem, ze kterého nebylo vůbec poznat, že v Americe proběhla nějaká revoluce a v Bílém domě sedí muž, který napsal Deklaraci nezávislosti. Státní zástupce napsal:

„Obžalovaný je zákeřnou a buřičskou osobou, jeho mysl je zkažená a jeho charakter hříšný a ďábelský. Snaží se podvodně a zákeřně naznačit, že prezident je nehodný důvěry a respektu. Chce dosáhnout toho, aby lidé přestali prezidenta poslouchat, a chce pobuřujícím způsobem narušit klid a pořádek občanů New Yorku a USA.”

Pravda horší lži

V té době platil v New Yorku zákon, který vycházel z britských tradic a procesu „De Libellis Famosis”, podle kterého není pravda polehčující okolností. Pobuřující řeči byly trestné, i kdyby řečník říkal pravdu. Dokonce podle britské právní tradice byl pravdivý proslov nebezpečnější než lži, protože měl větší pravděpodobnost, že mu lidé uvěří.

Obhajoby Harry Croswella se chopil další ze zakladatelů USA Alexander Hamilton. Přestože jeho závěrečná řeč trvala šest hodin, nepodařilo se mu odvolací soud přesvědčit o zproštění obžaloby. Jeden ze soudců sice obhajoval právo na svobodu projevu, ale zaujal „technický” postoj a definoval jej jako právo „publikovat beztrestně pravdu s dobrými úmysly a s ospravedlnitelnými cíli”.

Soudní proces prošel zajímavým vývojem, protože předseda soudu v jednom okamžiku jednání přerušil, vzal si dva váhající soudce stranou a po jejich návratu jeden ze soudců změnil názor a zabránil osvobozujícímu rozsudku. Jednoho ze dvou váhajících soudců poté Thomas Jefferson jmenoval soudcem Nejvyššího soudu.

Harry Croswell nebyl nikdy odsouzen. Jeho proces měl ale jeden velmi konkrétní výsledek. Stát New York upravil zákon o pobuřování tak, že soud při posuzování viny musel přihlížet k tomu, zda obžalovaný říká pravdu, nebo ne.

Thomas Jefferson nebyl jediným, který se na svobodu slova díval z jiného úhlu pohledu v prezidentské funkci. Jeho předchůdce John Adams nechal dokonce schválit zákon o pobuřování, s jehož pomocí trestal své kritiky. Zákon byl jedním z důvodů, proč další volby prohrál.

Post scriptum

Pozn. autora:

Jaké může být historické ponaučení?

První je asi poznání, že politika v minulosti nebyla vznešeným zápasem urozených mužů, kteří pečlivě vážili svá slova. Co když vypadala úplně stejně jako dnes? Politický zápas vedený všemi možnými způsoby, kde drsné ataky nejsou výjimkou. Je to pravděpodobnější než představa romantické idylky.

Svoboda slova je možná výsledkem náhlého pohnutí mysli několika osvícených jedinců v okamžiku, kdy se hvězdy na obloze seřadí ve správné konstelaci. Zakladatelé USA, pobouřeni útlakem od Britské koruny, se rozhodli, že navždy skoncují s praxí, kdy stát může šikanovat své kritiky. V momentálním rozpoložení schválili v prvním dodatku ústavy právo na svobodu slova, aby na vznešené úmysly zapomněli krátce poté, co se dostali k moci. Prostým občanům naštěstí zůstal ten první dodatek a důmyslná dělba státní moci, která činí jejich šikanu za různá prohlášení obtížnou. Ale ne nemožnou, jak dokazují procesy po první světové válce.

Pokud se něco takového mohlo stát Johnu Adamsovi nebo Thomasu Jeffersonovi, stane se to s vysokou pravděpodobností každému, kdo ochutná moc. Z tohoto pohledu je aktuální tvrzení evropských špiček, že „dezinformace” ohrožují demokracii, výsměchem všem občanům, kteří se nad problémem zamysleli na více než dvě minuty. To, co říkají občané, je maximálně hrozbou pro jejich způsob vlády.

Svoboda slova má chránit občany před vládou, a ne obráceně. Tak prosté to je!