Země, ve které se pouze nemoc a smrt neřídily státními regulacemi

Louis Baudin byl francouzský ekonom, který se narodil na konci 19. století a napsal dvě knihy o říši Inků. Podle jeho názoru byla Incká říše socialistickou velmocí, která na jedné straně zajišťovala svým obyvatelům všechny základní potřeby, na druhé straně naprosto zlikvidovala jejich individualitu.

Kronika Peru

Louis Baudin ve svých knihách často cituje španělského kronikáře Ciezu de León, který se proslavil obsáhlým dílem „Kronika Peru”. Napsal ji v 16. století, kdy se z rodného Španělska vydal do Nového světa. Jeho kronika má čtyři díly a popisuje nejen historii dobytí říše Inků, ale i detaily každodenního života původních obyvatel. Více o životě Inků zde.

Louis Baudin si klade otázku, zda byli Inkové šťastní, a píše:

Překlad, výběr, zkrácení, mezititulky autor.

Co je to štěstí?

Byli Inkové spokojení? To je těžká otázka, která musí být zodpovězena, má-li být posouzen společenský systém Inků. Víme, že král poskytoval svým poddaným vše, co potřebovali, ale štěstí je výsledkem stavu mysli, a ne hromadění věcí.

Incká říše byla jedinou společností v Novém světě, ve které došlo k pomalému a postupnému pohlcení jedince státem. Jed nebyl Inkům podáván ve velkých dávkách, které by vyvolaly nějakou reakci, ale dostávali jej kapku po kapce až ke ztrátě osobnosti. Člověk žil pro stát, nikoli stát pro člověka. Byl to socialismus v plném smyslu slova a bylo by chybou nepovažovat Peruánskou říši za socialistický stát jen proto, že nebyl motivován altruismem, ale osobními zájmy monarchy.

Strach se změnil v obdiv

Peruánský systém byl často zaváděn za pomoci síly. Ale protože dostal podporu od náboženství a byl zaveden za pomoci důmyslné státní politiky, dosáhli vládnoucí Inkové toho, že transformovali strach v obdiv. Božský charakter jejich vítězných armád, velkolepost jejich paláců a dary, které velkoryse rozdávali mezi své věrné, mír a pořádek, který převládl, to vše dohromady si krůček za krůčkem získalo srdce jejich poddaných.

Inkové nemuseli dělat nic jiného než poslouchat. Nemuseli přemýšlet. Jejich život mírumilovně plynul a byl přerušován pouze pravidelnými svátky a událostmi, jako byla svatba, vojenská služba a povinná práce. Vše se řídilo podle striktních pravidel. Lidé se radovali a měli smutek v pevně stanovených časech. Pouze smrt a nemoc se neřídily vládními regulacemi.

Bez hladu a zimy

Není ovšem malým úspěchem, když společnost dokáže zabránit nejhoršímu fyzickému strádání, tedy hladu a zimě. V Peru je lidé zažili pouze zřídka, zatímco Francii v roce 1694 a znovu v roce 1709 zasáhl velký hladomor.

Peruánská vláda věděla, jak zkrotit destruktivní vášně, které ohrožují sociální smír. Inkové se zbavili dvou zdrojů lidské nespokojenosti, chudoby a nečinnosti, a nechali pouze malý prostor pro ambice a touhu po něčem lepším.

Snadný život

Inkové nemuseli nic dělat sami. Stát jim vše zajistil. Není překvapivé, že velké impérium, které bylo organizováno podle striktních pravidel, vypadalo všude stejně. Cieza de León se omlouvá, že během své cesty po Peru popisuje pořád ty samé věci. Ve většině provincií, píše, kopírují místní sebe sami tak dokonale, že všichni vypadají úplně stejně. Indiáni se, stejně jako děti, od sebe liší více svým vzhledem než svojí osobností. V každé izolované vesnici byl život běžných lidí den za dnem úplně stejný. To byl konečný výsledek, ke kterému směřují všichni velcí socialističtí reformátoři.

Vysušené prameny pokroku

Pod vládou Inků se netečnost projevovala stagnací obchodu, dogmatismem ve vědě a vzácným výskytem i těch nejjednodušších vynálezů. Systém incké vlády vysušil dva prameny pokroku, iniciativu a přemýšlení o budoucnosti. Neexistovala žádná potřeba přemýšlet nad rámec okamžiku. Dnešní indiáni nepřemýšlí nad tím, že si pořídí nové šaty, dokud ty staré nejsou na hadry. Pokud si v těch několika málo případech budují rezervy, utratí je naráz.

Tolik Louis Baudin ve své knize z roku 1961.

Dobytek v ohradě

Její předmluvu napsal Ludwig von Mises:

V této knize se vynořují kontury života v kolektivistické společnosti, ve kterém je lidská bytost zbavena základní lidské vlastnosti, to jest svobody volby a konání. Lidé v Incké říši byli lidmi pouze v biologickém smyslu slova. Ve skutečnosti byli chováni jako dobytek v ohradě. Nemuseli se o nic starat, jejich život nezávisel na tom, co udělají, ale co jim nařídí systém. Z tohoto pohledu mohli být nazýváni šťastnými. Ale byla to zvláštní forma štěstí.

Post scriptum

Pozn. autora:

Jsou dva způsoby, jak dospět k socialismu. Jedna je revoluční, ale ta v současnosti nehrozí. Druhá metoda je salámová. Regulace za regulací, daň za daní, zákon za zákonem jsou individuální svobody omezovány, včetně toho, že člověk už ani nemůže regulovčíky v zoufalém výkřiku poslat do patřičných mezí. To je podle nejnovějších regulací nenávistná řeč. Ta je trestná.

Salámová metoda je nebezpečná, protože připomíná žábu v hrnci s pomalu ohřívanou vodou. Na druhou stranu není tak těžké se jí ubránit. Stačí nemlčet a aktivně hájit své individuální svobody. Prostě vyskočit z hrnce, dokud je čas.