Žijeme na dluh. Ale ne kvůli Babišovi

Koalice se shodla, že schodek rozpočtu pro rok 2027 bude nakonec o 20 miliard menší a že schodek pro následující rok má být nižší o 60 miliard. To je asi dobře. Ale upřímně řečeno, každoroční hádky o rozpočet jsou asi nejméně zajímavou součástí české politiky. A to jak za Fialy, tak za Babiše. Jsou totiž naprosto předvídatelné.

Nepochybně vylezou různí Kalouskové s připomínkami, jak tento dluh budou platit naše děti, po nich to bude opakovat opozice, té přiletí na hlavu, že jim schodky taky nevycházely a Stanjurův rozpočet byl podle schválených pravidel nelegální. Pak přijde připomínka, že si půjčujeme čím dál dráž, že Babiš byl jediný, kdo měl někdy rozpočet v plusu, že je to nezodpovědné… A samozřejmě se ozve, že takové schodky jsou dlouhodobě neudržitelné.

To nepochybně jsou. Nejenom pro nás. Jen tak pro srovnání, Francie má dluh vztažený k HDP v hodnotě 117,6 %. Španělsko po šesti letech spadlo pod 100 % dluhu k HDP. Německo je na 63,5 % HDP, ale poslední zprávy z Německa nevěští ohledně jeho ekonomiky nic dobrého. Řecko, jehož obřími dluhy odstartovala eurokrize, je stále na 143 % HDP. A pak jsou tu Spojené státy, které mají dluh vůči HDP 123 % a hlavně, nedávno prolomily hranici 40 bilionů dolarů dluhu. Pokud jsou miliardy nepředstavitelné, biliony tuplem. Přičemž 20 bilionů tohoto dluhu nasekali Biden a Trump od roku 2017, tj. dluh se zdvojnásobil za ani ne dekádu.

Pokud jde o vyhlídky, jak nám opozice tak ráda připomíná, jsme v zástupném konfliktu s Ruskem. Spojené státy v ostrém konfliktu s Íránem. Zbrojí se, zhuntované armády se obnovují, platí se kdejakému vydřiduchovi, který slíbí, že dodá zbraně, které nakonec buď pozdě, pozdě nebo ještě hůř vůbec. Nevypadá to, že by se v dohledné době veřejné rozpočty mohly ozdravovat z hojnosti. Spíš budeme rádi, pokud nebude válka.

Jak se může na pumpě každý přesvědčit, máme velice provázaný svět. S Íránem neválčíme, přesto nás tato válka ovlivňuje. A stejně tak, pokud pokud by se Spojené státy nebo Francie dostaly do nějaké formy platební neschopnosti, můžete si být jisti, že to dopadne i na nás, a to pořádně. Cynický člověk by dokonce řekl, že čím zodpovědnější budeme, tím větší je pravděpodobnost, že se po nás bude chtít, abychom byli zodpovědní i za někoho jiného, jako se to stalo Němcům.

Žádný technologický zázrak, který by magicky zvedl naši produktivitu, nás nečeká. Kdo by chtěl situaci řešit, narazí na to, že jakákoliv skutečná řešení jsou přes demokratický systém neprůchodná, protože na současné problémy bylo zaděláno před desítkami let. Jednoho dne se prostě dospěje k závěru, že dluhy není potřeba platit. Nikdo to samozřejmě neřekne takto napřímo. Bude se tomu říkat nějak hezky, rozpočtová restrukturalizace, závazková úleva. Rozhodně neuslyšíte takové ošklivé slovo jako „bankrot“.

Až k tomu dojde, čekají nás zajímavé časy v tom nejhorším slova smyslu. Bankroty a krize nejsou hezká záležitost. Ale pokud nebudeme úplně hloupí, což se bohužel může stát, tak bychom se k nějakému tomu oddlužení mohli přidat také.

A tak nezbývá než čekat, která kostka domina spadne první. Ta naše to s největší pravděpodobností nebude. Ale až začnou kostky padat, ta naše padne s nimi. Pak nás nikdo za odpovědnost nepochválí. Co hůř, nikdo nám za ni nic nedá. A nikdo, opravdu nikdo, se nebude starat o to, jestli jsme snížili deficit o 20 miliard.