Znáte svého prezidenta?

Neboť řádně jmenovaný ministr zahraničí Petr Macinka dle vyjádření prezidenta Petra Pavla se prostřednictvím krátkých textových zpráv, přenášených mezi mobilními telefony, pokusil jej vydírat. Načež se ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích strhla mela. Kdy podle diskutérů jde na jedné straně o vydírání, spojené s nebezpečným vyhrožováním, na straně druhé pak o ve světě běžnou formu politického vyjednávání.

Kdy v diskuzích přetřásané události se chopili i nejrůnější právníci a Policie České republiky je dokonce nucena se kvůli nevhodné komunikaci vicepremiéra Macinky zabývat podáním, které bylo dle věcné příslušnosti postoupeno k prošetření Národní centrále proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (NCOZ). „Jde o běžný postup v případech, kdy se podezření na protiprávní jednání týká ústavního činitele, přičemž tento postup bez ohledu na konkrétní skutkový děj či jeho závažnost pramení z našich vnitřních předpisů,“ sdělila k tomu policie. Což řada politků a nejrůznějších komentátorů Kanceláři prezidenta republiky vyčítá, neboť na Hrad zaslané SMS, přes nedůstojný nátlak, do zákonem definovaného „nebezpečného vyhrožování“, které řeší Trestní zákoník, evidentně nespadají.

Rozdílné názory k demokracii patří. Nakonec se přece u nás říká, že sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Jenže do slušné diskuze nepatří nadávky a hrubé výrazy, tak jako osočování někoho z nekalých úmyslů, pro které nejenže chybí důkazy, ale ze své podstaty jsou to nesmysly. Což v některých případech vyplývá i z mylného výkladu formulace, dle které je prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil. To sice značí ústavní a reprezentační roli, ale praktické řízení armády vykonává vláda a Ministerstvo obrany, kdy zásadní rozhodnutí prezidenta v této oblasti vyžaduje kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeným ministrem. A tak konspirační scénou kolující představa, že prezident Pavel svým rozkazem, jako vrchní velitel ozbrojených sil, pošle naše chlapy do ukrajinských zákopů, není jen pitomá, ale i zcela absurdní.

Na snímku z roku 2017 generál Petr Pavel na můstku letadlové lodi hovoří s kapitánem Willem Penningtonem, velícím důstojníkem lodi USS George H.W. Bush. Zdroj: Wikimedia Commons, dílo federální vlády USA, určené pro volné sdílení.

Ale aby toho nebylo málo, všude tam, kde se diskutérům nedostává pádných argumentů, znovu vytahují z rukávů obehranou kartu antikomunismusu, kterým při posledních prezidentských volbách v diskuzích dehonestovali pro ně nepřijatelné kandidáty. Tedy jak Andreje Babiše (v roce 1980 vstoupil do KSČ, což veřejně přiznal a označil za chybu), tak Petra Pavla (členem KSČ se stal v únoru 1985, za což se veřejně omluvil). Laciný antikomunismus je narativ, kterým je možné odvádět pozornost v podstatě od čehokoliv. Narativ je příběh, vyprávění nebo interpretace událostí, která dává informacím či zkušenostem určitý význam, smysl a souvislosti, přičemž jde o subjektivně zabarvený úhel pohledu, který se snaží ovlivnit vnímání reality. Je pravda, že narativy jako takové tvoří základ kultury, politiky i masmédií, kdy lidem pomáhají pochopit složitý svět. Jenže jaký význam pro náš současný a budoucí blahobyt mají vzpomínky na časy, které velká část našich spoluobčanů na vlastní kůži nezažila a na které si mnozí už ani nepamatují? Tož bude třeba si něco o tom povědět, i když si nevystačíme s několika řádky. Tohle téma si žádá, na rozdíl od krátkých zpráv z bulváru, poněkud delší pojednání.

Začnu tím, jak jsem se ještě minulý týden domníval, že minulost našeho prezidenta je veřejnosti známa a není třeba se tomuto tématu věnovat. Ale změnil jsem názor po přečtení článku Proč si myslím, že je Petr Pavel dobrý prezident? A proč občas zbytečně jitří společnost? Filipa Vracovského, který píše o tom, jak by se mu líbilo, kdyby Petr Pavel natočil televizní dokument a se schopným režisérem by „detailně ukázal a rozpitval jak se dobrý člověk stane nástrojem zla.“ Což by nám údajně „prospělo mnohem víc, než morality, kterým stejně minimálně polovina národa (včetně řady jeho voličů jako jsem já) neuvěří.“ Přičemž ale také píše: „Petr Pavel by zcela nezpochybnitelně v listopadu 89 a ve chvíli kdy by se režim rozhodl bránit silou, stál v jeho represivních složkách a bojoval za totalitu a komunisty.“

Ovšem zde si „zcela nezpochybnitelně“ při spekulacích o listopadu 89 autor plete vojenské zpravodajce s represivními složkami jako třeba Lidovými milicemi (LM), což byly (1948–1989) v Československu ozbrojené jednotky, působící jako samostatná armáda KSČ k udržení totalitní moci. Nebo s tehdejší soldateskou Státní bezpečnosti (zkratka StB), politické policie a kontrarozvědky, která vznikala v červnu roku 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB) pod kontrolou komunistů. Pokud jde pak o sled událostí po 17. listopadu, k rozpuštění Lidových milicí v celém Československu došlo 21. prosince 1989 a StB zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990, kdy některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.

V případě armády, jejíž uniformu nosil i náš prezident Petr Pavel, až do listopadu 1989 považovanou za jednu z hlavních opor komunistického režimu, je obecně známo, že zůstala během tzv. sametové revoluce jako celek stranou probíhajících společenských změn. Své postřehy a bádání v archivech shrnul v knize s názvem Československá armáda v čase Sametové revoluce vojenský historik Prokop Tomek, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá. Zde vůbec poprvé uceleně sestavil kroky velení tehdejší armády bezprostředně po 17. listopadu 1989, ale i během období pomalých změn v armádě v letech následujících. Jedním z pamětníků poměrů v armádě kolem 17. listopadu je i vojenský historik Eduard Stehlík, který s armádou uzavřel pracovní poměr 1. září 1989 : https://www.idnes.cz/zpravy/nato/listopad-sametova-revoluce-vaclavik-stehlik-tomek-sedivy-tanky-armada-lidova.A191123_104918_zpr_nato_inc

Ale je třeba se vrátit k posledním volbám prezidenta. Termín prezidentských voleb 2023 vyhlásil předseda Senátu Miloš Vystrčil 27. června 2022, přičemž první kolo stanovil na 13. a 14. ledna 2023. Ministerstvo vnitra následně po prověření petic a kandidátních listin rozhodlo o registraci kandidátů, přičemž konečný seznam potvrzených kandidátů byl zveřejněn v listopadu 2022. Komunistická minulost generála Petra Pavla, zahrnující členství v KSČ a studium na zpravodajce v 80. letech, pak byla ústředním tématem následné prezidentské kampaně. Zatímco kritici zde viděli bezpečnostní riziko a morální selhání, zastánci zdůrazňovali jeho následnou třicetiletou kariéru v armádě a omluvu za členství. A právě o tom už v řínu 2022 v pořadu Pro a proti na webu Českého rozhlasu diskutovali historik Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů a vojenský historik a bývalý voják Eduard Stehlík. Zde zvídavý čtenář najde záznam celé diskuze: https://www.youtube.com/watch?v=YkuHO9l0Ois

V této souvislosti je třeba zmínit našimi sdělovacími prostředky zhusta opomíjený fakt, že v době, kdy Petr Pavel, příslušník Československé lidové armády (ČSLA), do zpravodajské služby Generálního štábu nastoupil jako posluchač kurzu, náš současný ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD) se do kurzu chystal a velmi o to stál. Materiály zpravodajského odboru generálního štábu byly nejdříve vedeny jako přísně tajné, poté jako důvěrné, ale nyní jsou již odtajněny. Ze „záznamu o vyhledání kandidáta do zpravodajského kurzu“ vyplývá, že kariéra Jaromíra Zůny jako komunistického rozvědčíka (zpravodajského důstojníka) se začala rodit na jaře a v létě roku 1988. A pokud jde o jeho politickou angažovanost, jak o tom deník Aktuálně.cz informoval, byl Jaromír Zůna politicky velmi aktivní už jako středoškolák na vojenském gymnáziu v Opavě. I tuto etapu připomínají zápisy armádní zpravodajské služby z roku 1988, uložené v Archivu bezpečnostních složek. Více o tom třeba zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/svet-tehdy-fungoval-jinak-ministr-zuna-se-chystal-na-praci-v-totalitni-rozvedce/r~aaa2912496e09cb24a5ebf3905769863/

I když to Filip Vracovský ve svém článku na blogu iDNES myslel dobře, měl v profesní minulosti prezidenta Pavla trochu hokej. Přesněji řečeno, Petr Pavel v roce 1988 „nastoupil“ do zpravodajské služby Generálního štábu (GŠ) Československé lidové armády jako posluchač utajovaného kurzu pro vojenské zpravodajce (Zpravodajský institut Zpravodajské správy Generálního štábu), který organizovala vojenská rozvědka. Tříleté studium pod 26. oddělením ZS GŠ zahájil v září 1988, kdy šlo o specializované postgraduální studium pro samostatnou činnost, začleněné do zpravodajské služby GŠ. Pod 26. oddělením ZS GŠ se rozumělo oddělení zahraniční (agenturní) vojenské rozvědky, určené zejména k řízení agenturní sítě v zahraničí, nasazování a řízení zpravodajských důstojníků pod krytím pro získávání vojensko-politických, vojensko-technických a strategických informací o armádách států NATO. Na rozdíl od laických představ tedy nešlo o bojový útvar, ale o centrální řídicí orgán zpravodajské činnosti v rámci Generálního štábu.

Po ukončení tohoto československého zpravodajského kurzu pak Petr Pavel v roce 1992 absolvoval v USA kurz strategického zpravodajství (Strategic Intelligence Course) na Defense Intelligence College, Bethesda, Maryland. Po jeho absolvování pokračoval v dalších zahraničních studiích v Británii (např. Staff College v Camberley v letech 1995–1996) a později postgraduálně ještě získal titul Master of Arts z King’s College London v letech 2005–2006. Co je však důležité, podle dostupných pramenů před sametovou revolucí neplnil Petr Pavel zpravodajské úkoly, tedy nesloužil jako aktivně vysílaný agent za hranicemi, ani jinak. Pavel byl pouze „frekventantem kurzu zpravodajské školy“ a teprve po ukončení studia v období depolitizace armády byl v plné službě (!) u vojenského zpravodajství. Stručně řečeno, Petr Pavel skutečně před rokem 1989 studoval a byl zainteresován ve službách vojenského zpravodajství, ale nic nenasvědčuje tomu, že před sametovou revolucí mohl provádět operativní činnost. Natož aby mohl běhat po Národní třídě s pendrekem v ruce a rozhánět studenty, jak mu to zastánci konspiračních teorií připisují.

Naše armáda prošla po roce 1989 zásadní a hlubokou transformací, srovnatelnou (a v některých ohledech ještě náročnější) než proměny politické scény. Přičemž transformace armády po roce 1989 nebyla jen technická, ale též hodnotová (od ideologie k demokracii), institucionální (civilní kontrola, nové velení), strategická (od Varšavské smlouvy k NATO) a personální (profesionalizace). Nejdříve to byla depolitizace a konec ideologické kontroly (1989–1991), v roce 1991 pak zanikla Varšavská smlouva, což znamenalo ztrátu původní strategie ČSLA. Po rozpadu Československa vznikla Armáda ČR, kde probíhala organizační i personální přestavba, často chaotická a podfinancovaná, kdy řada důstojníků z armády odešla, jiní se museli rekvalifikovat. Po změně doktríny, výcviku, velení i interoperabilních standardů, byl důraz kladen na menší, mobilní a profesionálnější síly. Vyvrcholením byl vstup ČR do NATO (v roce 1999) a plná profesionalizace armády (2004). Změna strategie od obrany hranic k zahraničním operacím (Balkán, Afghánistán, Mali) pak vedla ke spolupráci v rámci aliančních struktur.

Je tedy pochopitelné, že i když absolvoval specializované postgraduální studium začleněné do zpravodajské služby GŠ ČSLA, mohl Petr Pavel sám nakonec působit jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky (NGŠ AČR) v letech 2012–2015. Během tohoto období se zaměřoval na modernizaci armády, aktivní zálohy a plnění spojeneckých závazků v rámci NATO. Díky svým vojenským zkušenostem a reputaci, přičemž ovládá angličtinu, francouzštinu a ruštinu, byl následně zvolen předsedou Vojenského výboru NATO (Chairman of the NATO Military Committee), kteroužto funkci vykonával v letech 2015–2018. Petr Pavel byl tak prvním zástupcem zemí bývalé Varšavské smlouvy, který nastoupil do nejvyšší vojenské funkce Severoatlantické aliance, apolitického charakteru: vojenský personál působí apoliticky v tom smyslu, že neprosazuje stranickou politiku, ale prosazuje politicko-strategické cíle dohodnuté členskými státy NATO. V kontextu transformace naší armády po roce 1989 je zvolení generála Pavla často uváděno jako symbol úspěšné integrace Armády ČR do struktur NATO.

Vojenská kariéra Petra Pavla je však i příběhem odvahy, odpovědnosti a osobního rizika. Jako důstojník vojenského zpravodajství Generálního štábu Československé armády v lednu 1993 při mírové misi OSN UNPROFOR vedl v tehdejší Srbské Krajině záchrannou misi 28 československých vojáků, kdy v bojové zóně, pod zdejší minometnou i dělostřeleckou palbou, našli a zachránili 53 obklíčených francouzských vojáků, dokonce odtud přivezli i ostatky dvou dříve zde v obklíčení padlých Francouzů. I když celá operace probíhala bez zajištěné vzdušné podpory v terénu kontrolovaném místními nepravidelnými jednotkami, podařilo se při této záchranné misi dokončit evakuaci bez ztrát na životech.

Kromě toho, že Petr Pavel za záchranu francouzských vojáků obdržel Medaili Za hrdinství od prezidenta Václava Havla v roce 1995 a byl v roce 2012 oceněn prestižním francouzským Řádem čestné legie (Ordre national de la Légion d’honneur) za záchranu francouzských vojáků z válečné zóny v rámci mise OSN UNPROFOR, obdržel také nejvyšší vojenské vyznamenání od Spojených států amerických, jaké může cizinec dostat. Legie za zásluhy (Legion of Merit) je vysoké vyznamenání ozbrojených sil Spojených států zavedené v roce 1942, udělované za mimořádně záslužné chování při výkonu vynikajících služeb a úspěchů. Toto vyznamenání primárně bývá udělováno americkému vojenskému personálu a je jedinečným prvkem amerického vyznamenání pro cizí státní příslušníky.

Generál námořní pěchoty Joseph F. Dunford ml., předseda Sboru náčelníků štábů, 8. března 2018 vyznamenává generála Petra Pavla. Tento soubor je pod licencí Creative Commons Attribution 2.0 Generic, volné sdílení.

Od března 2023 je Petr Pavel, armádní generál ve výslužbě, čtvrtým prezidentem České republiky. Každému nemusí být sympatický pro jeho názory, nebo jeho minulost. Ta však není temná, jak nás o tom přesvědčuje vicepremiér Petr Macinka, když v médiích i debatách ve Sněmovně prohlašuje, že prezident Pavel „bojuje s temnou stránkou své osobnosti a traumatem z minulosti“. Což o to, jako má prezident právo na vlastní názor, má stejné právo i dvojitý ministr Macinka a nelze mu vyčítat, že hájí zájmy své strany spojené s názorem, že prezident při jmenování ministrů by měl vykonávat pouze servis pro předsedu vlády. Jen ta jeho kultura verbálního projevu, v porovnání s tím, co přichází z Hradu, mu vše jaksi kazí.

Ale tak to už ve straně Motoristé sobě, kde vyznávají podivně černý humor jejich lídra, prostě chodí. Inu, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.

POST SCRIPTUM

Zde ještě něco pro chlapy, co byli v období 60. až 80. let na vojně.

Tedy jako občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, jste přísahal před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Že pro obranu socialismu jste vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadíte i svůj život k dosažení vítězství, jste musel přísahat i jako obyčejný záklaďák.

Jak zněla přísaha vojáka základní služby v Československé lidové armádě do 80. let nám říká Zákon č. 40/1974 Sb., branný zákon, účinný od 1. 7. 1974, jenž nahradil předchozí zákon č. 92/1949 Sb, kdy znění vojenské přísahy bylo uvedeno přímo v příloze tohoto zákona. Přečíst její znění si může každý na webu csla.cz : http://www.csla.cz/vojenskasluzba/vzs/prisaha.htm