Podobně jako Češi s Německem musí i Ukrajina navázat s Ruskem normální, produktivní vztahy

SU/JIŘÍ WEIGL

Martina: Vy jste tady vzpomínal na atmosféru doby před první světovou válkou, a máte pravdu, že tehdy mnoho lidí propadlo tomu, co se děje i nyní, tedy že není potřeba hledat mírová řešení, a že je naopak potřeba dozbrojovat a s nadšením odjíždět na válečné fronty bojovat za zvláštní ideály. Ale přesto tady byla skupinka lidí – skupina možná velká – kteří odjížděli na frontu s popěvkem, který známe: „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“. Problém této doby je asi v tom, že možná stejný pocit mají lidé, občané u nás i v Evropě, ale stále to vypadá, že je to mlčící menšina. Nebo většina? Já to vlastně nedokážu odhadnout. Vy ano?

Jiří Weigl: Já myslím, že velká většina lidí to stále nebere vážně, stále tuto situaci podceňují. Válka v Evropě nebyla 80 let, čili je to několik generací, které vlastně vůbec nikdy s takovýmto nebezpečím nebyly konfrontovány. Takže lidé mají své běžné denní starosti, a o tomto si myslí, že je politický humbuk, který se jich netýká. A na druhou stranu si myslím, že i naši politici mluví o něčem, co si vůbec nedokážou představit. Oni vůbec nejsou schopni odprezentovat, jak vlastně chtějí zabezpečovat naši ochranu, co chtějí dělat s armádou, na co chtějí peníze. Oni se dneska baví jenom o tom, jak utratit peníze, jak další stovky miliard přidat na hromadu a ty nějak utrácet. Ale nikdo nehovoří o tom, jak tedy chceme naši bezpečnost zajišťovat.

V rámci NATO? Čili chceme pokračovat se Spojenými státy, nebo nechceme pokračovat se Spojenými státy? Když nechceme pokračovat se Spojenými státy, tak co to znamená? Nějaké NATO bez Spojených států? Nebo předpokládáme, že Spojené státy z NATO odejdou? Nebo vytvoříme nějakou evropskou armádu? Jakou evropskou armádu? Jejím základem bude bundeswehr nebo francouzská armáda? Je to absolutně černá tma, nikdo o ničem takovém nemá sebemenší tušení. Všichni jenom prý dávají na stůl peníze a zbraně. A kdo ty zbraně bude obsluhovat? Kde se vezmou noví vojáci, profesionální vojáci? Ty tisíce, desetitisíce profesionálních vojáků? Nikdo netuší. Všichni se tváří, že je to jasné, a kdo vznese dotaz, tak je minimálně občansky nespolehlivý. To je všechno nějaká podivná hra, která, myslím, trochu i ze strany našich politiků, není brána úplně vážně, protože se nám tady něco snaží podsouvat, ale absolutně netuší, o čem sami mluví. A veřejnost to také bere na lehkou váhu.

Mechanismy, které vtáhly země do první světové války během týdnů, dnes fungují během minut a sekund

Ale neměli by. Protože tak, jako za první světové války, různé dohody a garance vytvořily automat, který automaticky dostal země do války – a už to pak nešlo zastavit. Němci měli představu, že se musí vyhnout válce na dvou frontách, čili nejdřív porazit Francii, než Rusko zmobilizuje, ale ve chvíli, kdy Rusko začalo mobilizovat, tak museli napadnout Francii. Takovéto mechanismy tenkrát existovaly, jenže generálové měli na rozhodnutí týdny. Dneska je to o minutách nebo o vteřinách, než vzlétnou rakety. Takže situace je vážná, protože oni nás svými nepromyšlenými kroky – naši zemi, naše občany – mohou zatáhnout do války, aniž by si to vážně rozmysleli a byl by to vědomý krok. To znamená, že garantovat například mír, příměří na Ukrajině nebo cokoliv, znamená, že pokud bude porušeno, tak garant musí zasáhnout. A uvědomujeme si, co to znamená? Že to není jen tak do počtu, být někde schován za nějakými spojenci, ale že vážně půjdeme do války? Uvědomují si to lidé? Říkají to občanům? Nikdo nic takového netvrdí. Ale všichni říkají, že jsme v Evropě, takže tam musíme být, a musíme tam být tak, jako jsme bývali v Afghánistánu, jako jsme bývali v Iráku.

Jiří Weigl: Přesně tak. A vzpomeňme jenom – a to byl Afghánistán – kdy nám všichni tvrdili, že u Kábulu se bojuje za Prahu.

Martina: Pak jsme se přesunuli do Kyjeva.

Jiří Weigl: Kolik let to byl Tálibán, a Praha nic. Takže bychom si měli tato umělá bojiště, která jsou nám neustále předkládána jako pro nás osudová, držet velmi od těla.

Martina: Pane Jiří Weigle, vy jste tady zmiňoval, jaké jsou možnosti, jako rozpad NATO, a tím pádem evropská obrana bez účasti Ameriky, ozbrojit se v Evropě po zuby. Ursula von der Leyenová říká, že vojenskoprůmyslový komplex se bude muset navýšit o 500 miliard euro, ale jak jste sám zdůraznil, vůbec nikdo nám neříká, jak by tato nová bezpečnostní architektura vypadala. Řekněte mi: Kdo myslíte, že by vlastně tuto novou bezpečnostní architekturu měl dohodnout, garantovat? A jaké máme možnosti?

Martina: To musí být ekologická, bezemisní válka.

Jiří Weigl: Ekologická válka se vším všudy. Tak já nevím, jak by zbrojní průmysl mohl – bez těžkého průmyslu, bez ocelářství, bez chemie – fungovat. Elektrické tanky asi na bojiště dlouho nevyjedou. Je to prostě nesmyslná ambice, která nemá šanci, podle mě, na úspěch. Měli bychom se vážně zamyslet, jak se dát znovu dohromady se Spojenými státy a začít respektovat trumpovský směr a snažit se, aby prioritou bylo uvolňování napětí ve světě, aby prioritou bylo odzbrojení. Aby prioritou byl respekt k zájmům ostatních hráčů na mezinárodně politické scéně, a ne zbrojení, válka a konfrontace, protože to, myslím, že není v dnešní době perspektivní cesta, jak přežít a jak prosperovat.

Takovéto úsilí, které dnes vynakládají na ukončení konfliktu, měla vynaložit už Bidenova administrativa k prevenci války

Martina: V době, kdy spolu vedeme tento rozhovor, se stále vyjednává o míru na Ukrajině, Amerika vyjednává o míru na Ukrajině. Nevíme, jak dlouho a kudy se tato jednání budou ubírat, ale ve vzduchu létají termíny, jako: „Dlouhodobé příměří, spravedlivý mír“. Řekněte mi, jaké by měly být, podle vás, parametry takovéhoto spravedlivého míru, pokud je něco takového v současné době vůbec možné, a pokud je možné to takto nazvat? Ale oba víme, že se tím chceme přiblížit k jakémusi ideálu.

Jiří Weigl: To je, myslím, velmi obtížné. Prezident Trump na sebe, na svá bedra, vzal velmi obtížný úkol. Válka na Ukrajině probíhá tak, že v ní zatím není jednoznačných vítězů ani jednoznačných poražených, a v této chvíli se snažit přimět tyto dvě znepřátelené strany k nějakým kompromisům je velice obtížné, protože tento konflikt má nějaké hluboké příčiny, a ty se neztratí, ty se neztrácejí. To znamená, že je velká škoda, že takovéto úsilí, které dnes Trumpovy Spojené státy vynakládají na ukončení tohoto konfliktu, nevynakládala Bidenova administrativa ve chvíli, kdy mu mohla předejít, a že se nevedla intenzivní jednání s oběma stranami tak, aby k válce nedošlo. Všichni víme, že Američané věděli půl roku dopředu, že se ruská armáda připravuje k nějaké akci, a nikdo vůbec nic neudělal. Já si myslím, že tam skupina, která určovala zahraniční politiku, se domnívala, že zapletení Ruska do nějaké takovéto regionální krize je v zájmu Spojených států a že Rusko na tom vykrvácí, že Rusko bude dlouhodobě oslabeno a Putinův režim to možná nepřežije. Prostě byly za tím různé kalkulace, které tedy vedly k tomu, že svět, Západ nakonec tuto agresi dopustil. A Evropa má na tom stejný podíl, protože nakonec, přestože je tím, kdo nejvíce, vedle přímých účastníků, doplácí, doplácí na všechny sankce a omezení. Takže „vydesignovat“ mír, který by uspokojil všechny, je velmi obtížné.

Většinou to bývá tak, že jedna strana, která je slabší a je poražena, musí akceptovat podmínky vítěze. Takhle si to představuje velká část občanů. Ale u nás si představují, že Američané by měli přijít a nadiktovat Rusku podmínky, a to zaplatí reparace a pošle zodpovědné osoby do Haagu. A neberou v úvahu, že k tomu, aby se takovéto podmínky mohly nastolit, je třeba nejdřív tuto válku vyhrát. Takhle Hitler nadiktoval Francii kapitulační podmínky a Francouzům nezbylo, než je podepsat. To si dovedeme představit. Ale když si představíme, že by Rusko řeklo, že to odmítá, tak co budeme dělat? Je řešením další eskalace? Spojené státy chtějí z této války vystoupit. Donald Trump už nechce dál platit, nechce desítky a stovky miliard vyhazovat oknem. A co by tedy měl dělat dál? Eskalovat? Nebo vstoupit přímo do války s Ruskem? Když člověk někdy čte diskuze na sociálních sítích, tak si spousta lidí představuje, že by to bylo možné. Ovšem nejsou…

Martina: To není počítačová hra.

Jiří Weigl: To není počítačová hra, a oni nejsou v situaci člověka, který má vlastně zodpovědnost za přežití lidstva – což americký prezident i ruský prezident mají. Takže takhle asi tato jednání vypadat nemohou. Já rozumím tomu, že Ukrajina je slabší strana, a to tím, že je výlučně závislá na západní podpoře, totálně závisí na západních financích a na dodávkách západních zbraní, závisí na špionážních informacích, které dostává. Prostě bez Západu a bez Spojených států především, které poskytly gró z tohoto všeho, nemůže tuto válku vést dále. Kdyby toho nebylo, tak válku prohraje, tak tato válka skončí a skončí podle podmínek, které jí nadiktuje Rusko. Ukrajina je slabší. A proto došlo ke střetu v Oválné pracovně, který jsme asi všichni viděli, kdy ukrajinský prezident toto odmítá vzít v úvahu a choval se, jako kdyby byl autonomním hráčem, který nemusí brát ohled na zájmy toho, kdo mu válčení umožňuje. Amerika má problém, jak dostat Rusko k jednacímu stolu, jak ho přimět k tomu, aby bylo ochotno udělat nějaký kompromis, protože Rusko je autonomní síla, platí si to samo, válčí svými zbraněmi. Čili podle toho, jak ohodnotí své možnosti, funguje na bojišti.

Martina: Pravděpodobně za pomoci Číny.

Jiří Weigl: Za pomoci Číny, ale…

Martina: Což je spojenectví, jehož vytvoření nebylo šťastné.

Jiří Weigl: Nebylo to šťastné, ale není to pro Rusko asi úplně rozhodující. Takže proto se Američané chovají tak, jak se chovají, proto Rusku nastavují vstřícnou tvář, aby si sedlo ke stolu a bylo ochotno jednat. Někdy jsem měl trochu podezření, zda evropské, západoevropské válečné třeštění a snaha pokračovat ve válce za každou cenu a posílat tam různá vojska, zbraně, není s Američany dohodnuto. Tedy že dělají „zlého muže“, který by Rusy přivedl k nějakým ústupkům, protože…

Martina: Což tak mohlo za Bidenovy administrativy klidně být.

Jiří Weigl: Mohlo, ale zdá se mi, že v Evropě tento postoj vypadá bohužel autenticky.

Martina: Řekněte mi: Když se na to podíváte jako člověk, který se ve vysoké politice pohyboval dlouhá léta, co vám v současné době přijde jako reálná podoba míru, dlouhodobého příměří, zkrátka, jakéhosi trvalejšího přerušení války nebo konce války?

V Evropě je třeba vytvořit atmosféru vzájemné důvěry, aby strany na východě i západě měly trochu jistoty

Jiří Weigl: Já bych to viděl tak, že řešení není na Ukrajině. Řešení není na Ukrajině, řešení by mělo být celoevropské – mělo by být. A je s podivem, že u všech ostatních velkých problémů všichni volají po evropském řešení, a tady právě vůbec ne. Přitom je zřejmé, že velkou příčinou ruského útoku na Ukrajinu jsou jejich obavy z obklíčení, obavy z toho, že budou nějakým způsobem napadeni, a tak dále. Čili v Evropě je třeba vytvořit nějakou atmosféru vzájemné důvěry, aby strany – jak na východě, tak na západě – měly trochu jistoty. Aby byly omezeny zbraně, aby se svět vrátil tam, kde býval, když začali jednat Gorbačov s Reaganem a začali stahovat zbraně od hranic a likvidovat celé třídy raket a podobných věcí.

Martina: Promiňte, to je jedna stránka věci, tomu rozumím. Ale pak je přeci jen Ukrajina jako taková, a ruské zájmy na ní a obsazená území. Jak myslíte, že by mohl vypadat tento směr vyjednávání, nebo jak je reálné, že bude vypadat?

Jiří Weigl: Já jsem vždycky říkal, že Ukrajina mně trochu připomíná naši, československou zkušenost, a že Ukrajinci udělali chybu, že se touto naší zkušeností nezabývali. Obě naše země vznikly proti vůli velké velmoci, my vedle Německa, a Ukrajina vedle Ruska. Obě tyto státnosti vznikly v podstatě náhodou, bez velkého vlastního přičinění. My s rozpadem Rakouska-Uherska po první světové válce a Ukrajina rozpadem Sovětského svazu. Nevybojovali jsme si to příliš někde na frontách. Čili vznikly jsme podobně a obě naše země měly asi třetinu obyvatel etnicky souvisejících se sousední velmocí. My jsme měli třetinu sudetských Němců, Ukrajina měla třetinu Rusů. My Češi jsme trefili okénko příležitosti po první světové válce, vytvořili jsme svůj československý stát a vypomohli jsme si Slováky, abychom přečíslili Němce. Ale měli jsme – a vždycky tady byl – latentní strach z Německa, které by nikdy, nebýt porážky v první světové válce, nepřipustilo, aby něco takového jako Československo a český stát jako takový vzniklo. To by bylo nemyslitelné. Takže my jsme se sto let snažili nějak zajistit proti Německu, a spojenectví s Francií, s Velkou Británií skončilo v Mnichově. Druhá světová válka, okupace, nakonec jsme byli okupováni a vzali jsme si z toho lekci, že Západ byl špatně.

Obrátili jsme se na východ ke Stalinovi a znamenalo to komunismus, okupaci roku 1968. Takže jsme nakonec po sto letech zjistili, že neexistuje žádná cesta z místa, kde se v Evropě nacházíme, že nás nikdo nepřestěhuje někam na nějaký bezpečný ostrov a že musíme navázat se sousedním Německem nějaké přátelské, kooperativní vztahy – a po roce 1989 jsme to udělali. Je to velmi složité, velmi těžké. Vidíme, že Němci propadají různým periodickým chimérám. Teď je to právě zelená ideologie, Green Deal a všechno, kterými nás obšťastňují a zásobují. Ale jsme dobří sousedé a můžeme spolupracovat.

Ukrajina má takovouto podobnou historickou zátěž s Ruskem – aspoň ta západní. A myslím, že od 90. let, nebo od poloviny nultých let propadla přesvědčení, že existuje nějaká snadná cesta, jak by byla přestěhována z ruského sousedství někam mezi bohaté země na Západě. Že se stala členem NATO nebo Evropské unie, už znamená, že budou bohatí jako zápaďáci nebo něco takového. Že budou v bezpečí, že je někdo před Ruskem ochrání. Nic takového se nestalo a stát se bohužel nemůže. A oni velmi těžce získávají zkušenost, že budou nakonec muset – ve vlastním zájmu – navázat s Ruskem nějaké normální, produktivní vztahy a vrátit se někam před Majdany a před to všechno, co existovalo a co je rozdělilo. Na rozdíl od nás Ukrajina nemá přirozené hranice, je produktem Stalinovým a Leninovým, kteří budovali Sovětský svaz pouze formálně. Čili ke svazovým republikám, které vznikaly kolem jednoho národa, vždycky přidali kus gubernií obývaných Rusy tak, aby se – jak si mysleli – nemohly od Sovětského svazu oddělit. A to je právě osud Ukrajiny a teritorií, na kterých se a o které se dnes bojuje.

Martina: Z Ukrajiny je zkrátka do Moskvy jenom kousek, a to, jak jste zdůraznil, bez přirozených hranic. Pane Jiří Weigle, když jsem se ptala na to, jak by mohl vypadat mír, tak jsem měla na mysli to, že mi řeknete, jak asi bude vypadat územní rozdělení, co si vezme Rusko, co pravděpodobně zůstane Ukrajině. Ale uznávám, že v tuto chvíli je to vlastně spíše tipování, a tato paralela, kterou jste nám řekl, je velmi cenná.

Jiří Weigl: Je velmi těžké to odhadovat, protože asi platí, že tam, kde dneska vojska stojí, asi zůstanou. To je, myslím, danost. O Krymu už se asi nejedná. Takže teritoriální podoba bude asi podobná. Pokud se skutečně podaří zastavit boje a uzavřít nějakou mírovou dohodu, tak by Ukrajina mohla mít naději, že zůstane status quo, jaký je dneska. Pokud budou boje pokračovat, tak se obávám, že Ukrajina na tom bude jenom a jenom hůř.

Jiří Weigl

(5 votes, average: 3,40 out of 5)

Loading...