Musíme bojovat o návrat k národním státům

Václav Klaus (VK): Překvapuje mě, že jste do svého výčtu zařadil Kanadu. To, že po deseti letech padl naprosto šílený Trudeau, je něco jiného než záblesk naděje. Pro nás je relevantní náš svět a jeho bezprostřední okolí, relevantní je Evropa. Rakousko je zajímavé a překvapilo mě, protože jsem nečekal, že se nakonec lidovci skloní před nutností být se Svobodnými v jedné vládě, což je určitě dobře. Ovšem na rozdíl od situace v Německu s AfD a Francie s Národní frontou Le Penové, protože rakouští Svobodní už několikrát v rakouské vládě byli. Svobodní jsou tradiční stranou od roku 1945, mají normální politické názory. Takže uvidíme, jak to dopadne. A jaký bezprostřední vliv – když my vždycky podlehneme nějakému optimismu, při pohledu na to, co se děje kolem nás, teď odhlédnu od Kanady – to na naši politiku může mít. Když já vidím trendy v Německu, posilující AfD, v Rakousku sanitární kordon padl, jaký vliv to může mít na naši politiku?

MS: Je tedy posilující AfD v Německu a fakt, že v Rakousku padl takzvaný sanitární kordon kolem Svobodných, pro pravicově smýšlející občany České republiky důvodem k optimismu?

 

VK: To jsou všechno důvody k malé radosti, ale nic víc, nic míň. Protože naše politika je přece jenom autonomní, v daném konkrétním případu nikoli naštěstí. Ale bezprostřední souvislosti s rakouskou nebo německou situací bych u nás neviděl. A říkám, že bohužel. Potenciální změnu myšlení u českých politických stran prostě nevidím. Fialové se navzájem ubezpečují, že jsou nejlepší, a mám hrůzu, že stále větší počet lidí se začne bát něčeho neznámého více než známého zla, a Fialy, a tím myslím Fialy v množném čísle, zase zvolí.

MS: Jako že budeme znovu volit menší zla?

 

VK: Jenže dvě menší zla nejsou dobro. To je známá pravda.

MS: Loni v listopadu jste v Budapešti pronesl projev o potřebě národních států. Tvrdíte, že národní stát znamená více demokracie než nějaká větší entita typu federalizované Evropy. Jenomže aby mohly fungovat národní státy, musejí mít svůj politický národ. A když se podíváte na velké evropské země typu Německa nebo Francie, ty už svůj homogenní národ, který by měl společné národní zájmy, nemají…

 

VK: Teď jste ještě pesimističtější než já. Tím, že vidíte nefunkčnost národního státu ve Francii a v Německu, tedy v zemích, které podlehly myšlence evropské integrace, a proto je netrápí, že nemají svůj autentický národní stát v politickém rozměru, dedukujete, že je to navždy ztracené. Toto já tedy nevidím a začnu vás přesvědčovat, že návrat k národním státům ještě ztracený není a že o něj musíme bojovat my, Němci i Francouzi. Alternativu k národnímu státu nemám, protože nemám alternativu ke státu jako jediné možné entitě skutečné demokracie v politickém slova smyslu. A dobře vím, že se na bázi unií, říší, nadstátů a integrací žádná demokracie vybudovat nedá. Takže to byste rozbíjel jakýkoli můj eventuální optimismus, že se ve světě může stát něco pozitivního. A toho se pořád ještě vzdát nechci. A budu pořád kázat, že základem demokracie jsou politické strany, že jediným naším úkolem je znovu obnovit autentické politické strany.

MS: Mám pocit, že národním zájmem Francie a Německa je ona velká federální Evropa, ve které se jejich problémy rozpustí, respektive je mohou distribuovat do dalších zemí.

 

VK: Určitě ano. Shodou okolností jsme teď v institutu něco řešili a vzpomněli si na mou knížku, kterou v roce 1998 vydala Votobia pod názvem Tak pravil Václav Klaus. Já jsem tu knížku 25 let neviděl a nevzal do ruky, ale nakonec jsem se do ní podíval. To bylo někdy v lednu, únoru 1998, kdy bylo po „Sarajevu“, byl jsem vyrovnaný a měl čas přemýšlet. Pointa: Narazil jsem v knížce na jednu kapitolu, kterou nazvali podle jedné mé odpovědi, ve které říkám: „Než jelcinizace, raději Zeman.“ Upozorňuji, že šlo o dobu mých fatálních střetů a neshod se Zemanem, v roce 1998 byl Zeman ze všech možných důvodů mým arcinepřítelem. A už tehdy jsem varoval, že potřebujeme standardní politickou strukturu a standardní politické strany, že se tomu nemůžeme vyhýbat, protože v opačném případě vyvoláme nějakého jelcinovského, nedemokraticky zvoleného politika.

MS: Tím se vracíme do začátku devadesátých let, kdy u nás vznikly standardní politické strany…

 

VK: Vlastně to není návrat. Když se programově vzdáváte národního státu, musíte počítat s něčím, co nazývám „jelcinizací“. A možná že se ten výraz na danou situaci docela hodí, protože pro mě „vonderleyenština“ je nákrok ke stejnému stylu řízení světa.

MS: Když se dostáváme k Evropské unii, slyším názory, že směr, kam se nyní ubírá, je dán mírou nekompetentnosti jejího vedení. Ale není to, jakým způsobem roste tlak na likvidaci národních států, spíše záměr a plán levicových evropských elit?

 

VK: Samozřejmě že nejde o nekompetentnost. Prostě došlo k opouštění národních států, obří centralizaci Evropské unie, která má všechny stejné neduhy, jaké jsme kritizovali na komunismu, a řízení z nějakého moudrého centra. Opravdu se dostáváme k nedemokratické entitě. Dobře jsme přece za komunismu věděli, že příčinou jeho nefungování není nekompetentnost komunistických vůdců, ale systém. Možná si ještě někteří dodnes myslí, že kdyby byl chytřejší Novotný, Jakeš nebo Husák, mohlo všechno dopadnout jinak. Nemohlo. Zhroucení bylo nevyhnutelné a jakákoli jiná figurka než ty, které jsem jmenoval, mohla být eventuálně trošku osvícenější, ale podstata komunismu zůstala stejná. A stejný je problém dnešní Evropy.

MS: V nejbližších dnech chce Evropská unie zveřejnit jakýsi „Kompas konkurenceschopnosti“, jehož cílem má být snížení inovačního zaostávání Evropy za USA a Čínou, zvýšení bezpečnosti a nezávislosti a dosažení dekarbonizace. To připomíná lisabonskou strategii, podle které jsme měli jako Evropská unie už v roce 2010 dohnat a předehnat Spojené státy.

 

VK: Evropská unie opravdu utíká ke stejným heslům jako komunismus, slovo „dohnat“ je pro každého z nás, kdo žil v dospělém věku v komunismu, naprosto zprofanované a šílené. Což je identické s komunistickými hesly. A zmiňované cíle jsou nekompatibilní. Dekarbonizace je zelená zrůdnost a ideologie, kterou převzaly téměř všechny naše politické strany, proto také vidíme, s výjimkou Německa, v Evropě velký ústup samotných zelených stran. Už prostě nejsou potřeba, jejich agendu převzali jiní. Dekarbonizace je iracionální heslo, jehož realizace je samozřejmě ekonomicky neuvěřitelně nákladná.

MS: Když srovnám Evropskou unii se Spojenými státy, mají oproti nám Američané ohromnou výhodu: Cesta ke změně je tam prostě rychlejší. Donald Trump obsadí centrální úřady a ke změně může dojít rychle. To je v Evropě a vzdálenosti voličů k vedení EU nepředstavitelné. Mně se nějak nechce ještě dalších patnáct let čekat, až se něco stane…

 

VK: Vy jste ještě mladý, patnáct let čekat můžete, ale já už nebudu na světě, to už by mi bylo skoro sto let. Ale když jsme u Trumpa: Že jsem byl nesmírně rád, že byl zvolen, je mimo jakoukoli diskusi, ale představy, že změní svět, jsou naivní. Je potřeba se na Donalda Trumpa dívat racionálně, ale i u kultivovaných lidí převládá opak. Triumfalismus, spojený s Trumpovým vítězstvím, není namístě. V tomto ohledu zdůrazňuji dvě věci: Mnoho fenoménů současného světa jsou v mé ekonomické terminologii konstantní, nikoli proměnné veličiny. A ty se mohou změnit za dlouhá desetiletí, nikoli nástupem jednoho politika k moci. A těch konstant je ve společnosti soudobého světa tolik, že chtít je narušit je téměř nemožné, přestože jde o historický sen a úkol. A druhý typ konstanty, při jakékoli mé radosti nad Trumpovým vítězstvím, se týká Trumpa samotného: On sám je totiž konstanta, která se nemůže proměnit, změnit. Zůstane prostě Trumpem. Tyto dva typy konstant, které odrážejí realitu, jsou významným faktorem, které brzdí nadšení z toho, co se zítra stane. Ale vím, že mnoho lidí se z Trumpova vítězství těší, dokonce mě zvou do různých televizních kanálů, abych komentoval jeho inauguraci, ale já jim odpovídám: Proboha, já nebudu 20. ledna nikde promlouvat. Není vůbec jasné, co Trump nakonec vyhlásí, a také nevíme, jestli to, co vyhlásí, realizovatelné bude. Takže dávám si velký pozor. Ne proto, že bych se nechtěl mýlit, ale protože nechci přispívat k falešným očekáváním.

MS: Jaká je vlastně vaše odpověď na věčnou otázku na vliv osobností na běh dějin? Četl jsem váš komentář, spíše poznámku k pamětem německé kancléřky Angely Merkelové, ve které píšete, že je odrazem Německa své doby. Není to vlastně analogie s vámi a začátkem devadesátých let, kdy i vy jste byl odrazem doby a dokázal formulovat tehdejší touhy většiny českého národa po materiálním blahobytu, kapitalismu? Dnešní společnost mi přijde atomizovaná, nemá společný cíl, zájem.

 

VK: To je několik témat. Vy jste řekl, že mám něco společného s Merkelovou, tak to já bych se k ní vůbec nepřipodobňoval. My jsme sice tehdy přijali některé ideály a myšlenky občanů naší země, nicméně trvám na tom, že naši občané tehdy nechtěli kapitalismus. Chtěli fungující společenský systém, ale tvrdý kapitalismus nikdo nechtěl. Když jsem na začátku ledna roku 1990 pronesl v televizi větu, že chceme kapitalismus, okamžitě mi telefonovali tehdejší mí dva nadřízení – z jedné strany prezident Václav Havel a z druhé předseda federální vlády Marián Čalfa – a ptali se, co jsem tím myslel a co jsem tím chtěl říci. Takže to, s čím jsme tehdy přišli, nebylo úplně tím, co by si všichni mysleli a přáli. Ale ještě k pamětem Merkelové: V nich mě velmi zaujala jedna pasáž, ve které vzpomíná, jak druhý den po pádu berlínské zdi seděla někde u svých přátel, kde byla spousta lidí, a byla naprosto šokovaná, jak byli zděšeni, že budou „schlamstnuti“ západním Německem a z jejich snů o třetí cestě nezbude vůbec nic. Merkelová se ex post tváří, že se jí nelíbilo, co ti lidé říkali, ale tuto svou zkušenost zároveň nevinně a pasivně popisuje. Takže trvám na tom, že to, co jsme tady po listopadu 1989 začali prosazovat, nebylo touhou všech a určitě ani touhou našeho tehdejšího prezidenta. Ale myslím, že náš hlavní příspěvek byl návrh cesty, jak k tomu cíli jít. Jedna věc je vědět, kam chceme jít, ale druhá, jak se tam dostat. To bylo strašně důležité.

MS: Mně bylo tehdy kolem 25 let a přiznávám, že jsem kapitalismus a odmítnutí třetích cest rozhodně chtěl. Žil jsem jednoduchý život.

 

VK: To byla jedna věc. Ale v druhé části vaší předchozí otázky zaznělo, že si nejste jist, zda u nás existuje poptávka po radikální změně. V rozporu se všeobecným míněním, tedy alespoň lidí, se kterými komunikuji, si myslím, že taková poptávka absentuje. Vždycky to přirovnávám k onomu pádu komunismu. Poptávka po pádu komunismu koncem osmdesátých let nepochybně existovala, přestože si někteří přáli jeho pokračování. Ale poptávka po pádu von der leyenovského a fialovského typu údajného kapitalismu u nás není. Vnímám kritiku jednotlivostí, jednotlivců, ale nikoli kritiku systému jako takového. Poptávka po skutečné změně tedy neexistuje. A třetí otázka: Existuje vůbec nějaký náš společný zájem? Mám strach, že to souvisí se zmíněnou poptávkou. Společný zájem prostě není, pokud necháme stranou elementární společný zájem, „aby bylo dobře“.

MS: Ale na druhou stranu některé věci jsou pozitivní. Lidé chápou, třeba intuitivně, nevýhodu společné evropské měny a nenechávají se ovlivnit jakkoli brutální propagandou.

 

VK: Ano, spousta lidí mě zastaví na ulici a říká mi, že je dobře, že bojuji proti euru. To určitě je dobře, ale tlaky na to, že bude daleko líp se společnou měnou, nepodceňujme. A nešíří je pouze šílený ministr pro evropské záležitosti Dvořák.

MS: Máte spoustu nesmiřitelných kritiků, z nichž velká část na vás útočí „ad hominem“. Zároveň je zjevně frustruje také fakt, že s odstupem času se ukazuje, kolik problémů jste předvídal dříve než jiní. Ale přece jenom: Překvapilo vás nějaké téma, které jste vůbec nepředpokládal? Já si po listopadu 89 myslel, že politický souboj se bude už navěky odehrávat mezi pravicí a levicí, menším a větším státem, o výši daní atd. Překvapilo mě například, že mladá levice se transformovala a vzala si do boje místo srpu a kladiva teploměr. A vítězí…

VK: Letos v Davosu vystoupím na večeři, která se koná „na okraji“ ekonomického fóra. Večeře má motto „Expected and unexpected“. Odlišil jsem dvě věci: Tendence, které prožíváme, jsou, myslím, viditelné, zřejmé a každý, kdo je chce vidět a vnímat, jimi nemůže být překvapen, snad jen jejich zrychlujícím se tempem. A pak jsou jednotlivé události, které předvídat nelze. Jestli chce někdo markýrovat, že přesně věděl, jak bude probíhat válka na Ukrajině, přiznám se, že já ne. Při všem dlouhodobém sledování situace Izraele jsem také nepředvídal, co nastane na Blízkém východě. Jako třetí téma jsem si na své krátké vystoupení vybral Trumpa a jeho vítězství v prezidentských volbách. Polemizuji se spoustou lidí, kteří říkají, že bylo očekávané, tedy „unexpected“. Já říkám, že to byl zázrak, že je dobře, že se to stalo, ale předvídat je? Tím si jist nejsem. Nechci se vychloubat, ale na rozdíl od jiných, kteří viděli jako základní jádro politického sporu jen standardní pravo-levý souboj, jsem svět takto zjednodušeně nechápal už se zrodem Římského klubu koncem šedesátých let. Bylo jasné, že jde o ohromnou hrozbu. A ukázalo se, že jsem měl zase jednu z pravd, protože zelená ideologie jako laciné náboženství tak snadno zvítězila. Člověk má rád čisté potůčky, kytičky a zdravé lesy, ale na této bázi povstala naprosto zhoubná ideologie, která s demokracií nemá nic společného. A trvám na tom, že jsem to věděl dříve než mnozí jiní.

MS: V tomto vydání otiskujeme rozhovor s bývalou českou velvyslankyní v Sýrii Evou Filipi, které jsem se zeptal, jestli Západ už dávno neměl revidovat svou politiku „vývozu demokracie“. Ona tvrdí, že dávno. Co vy?

 

VK: Jsem člověk, který je vychován v behaviorální vědě, a tou je ekonomie. Což znamená, že existuje někdo, kdo se nějak chová, je jasně definován. Musí mít jasnou cílovou funkci a maximalizovat nějaký efekt. I vy se ostatně dopouštíte strašného omylu v tom, že považujete za subjekt Západ jako takový. Západ ale subjektem není. Západ na vámi zmíněný projekt nemůže dohlížet, protože není politický subjektem, ale v behaviorálním smyslu projektem konkrétních jedinců v daných chvílích. A jde o to, jaké mají cílové funkce. Ty jsou určitě jiné než cílové funkce společnosti lidí žijících na Západě. To je stálý problém, který už byl dokonce vypointován, což jste musel zažít i vy, když „mučili“ madam Thatcherovou kvůli jejímu výroku, že neexistuje nic jako „society“, společnost. Ona to myslela přesně v tomto duchu jako já. Prostě že společnost je slovo, které každý z nás, včetně mě, použije tisíckrát. Ale že by se společnost mohla nějak chovat a byla subjektem nějakého jednání, to ne. Takže já bych projekty tohoto typu hodnotil opatrněji.

MS: Vyslovil jsem „Západ“ pro zjednodušení, musel bych říkat Spojené státy, Evropská unie… Je vaší terminologií falešné a prázdné heslo „patříme na Západ“?

 

VK: Na to si musíme dávat strašný pozor.

MS: Máte obavy o naši demokracii, svobodu? Narážím na potenciální kriminalizaci předsedy SPD Tomia Okamury kvůli jeho kampani proti nelegální migraci.

 

VK: Míra svobody je dnes řádově nižší, než byla v devadesátých letech i na počátku první dekády nového tisíciletí. To je, myslím, naprosto jasné. V tomto smyslu jsme tedy na sestupné cestě, lidé ztišují hlas a bojí se něco říct, své děti varují před tím, co nesmějí říkat ve škole, tento fenomén je zpět, to je jasné. Přirovnání ke komunismu se všichni brání, v jistém smyslu oprávněně. Ale upozorňuji, že musíme odlišit náš raný komunismus v padesátých letech od závěrečného komunismu let osmdesátých. A ten už najednou s dneškem v každém případě porovnávat můžeme.

MS: V přílepku zákona Lex Ukrajina, kde se v paragrafu 312 definuje „spolupráce s cizí mocností“, jsou formulace, které opravdu znám z konce osmdesátých let. Paragraf je tak gumový, že bych mohl být zavřený téměř za každé nové číslo našeho časopisu – tak to cítím.

 

VK: Samozřejmě, vy to s vaší životní zkušeností určitě cítíte. Nechci dramatizovat ani si hrát na disidentské chování, ale vzpomínám, jak jsem byl kvůli dlouhodobým kontaktům s americkým velvyslanectvím od šedesátých let několikrát na výslechu v dnešní Rakušanově kachlíkárně. Ptali se mě: „Jak to, že jste byl s tímhle pracovníkem amerického velvyslanectví viděn tam a tam? A víte, že ten váš známý byl označen za agenta CIA a před několika dny vyhoštěn z Československa?“ – „Nevím, každou chvíli se nevídáme…“ Tak takových zkušeností člověk mého typu měl hodně, ideologicky jsem byl označován už v šedesátých letech za stoupence chicagské školy Miltona Friedmana, který přece radil Pinochetovi – to mám ve svém životě hluboce prožité.

MS: Všiml jsem si, že vy jako osoba, ale ani váš Institut se právně nebráníte proti mnohdy absurdním obviněním, řekněme ze spolupráce s nepřátelskou mocností. Mně se to stává relativně také často a je jedno, jestli je tou nálepkou Rusko, Čína, nebo někdo jiný, ale považuji to za téměř nejhorší typ urážky, obvinění. Když vás někdo obviní ze spolupráce s nepřítelem své vlasti, nic horšího přece být nemůže.

 

VK: Útoků na mě bylo za život tolik, že se člověk stává otrlý. A některé už ani nezaregistruji, protože nežiji na sociálních sítích a nesleduji reakce na každý svůj výrok. A taky mám takový špatný pocit, že se ani vyhrát nedá. Vést několikaletý soud s někým, tak toho člověka jenom povýším a posunu ho z šestnácté stránky časopisu na stranu druhou. Ano, ale řada lidí mi to vytýká, někdy i doma mi manželka řekne, že se snad budeme soudit. A já odpovídám, ale o čem se budeme soudit, jak ten soud bude vypadat, kdo bude chodit na jednotlivá jednání, na kterých budou všechna média… Je to sporné a respektuji, že je možné i něco jiného.

MS: Před rokem váš Institut uspořádal tiskovou konferenci kvůli potenciálnímu vstupu Česka do eurozóny, na které jste řekl, že naše společnost potřebuje systémové změny, a to nejen parametrické. Děje se něco takového? Připravuje se opozice na potenciální vládnutí lépe než kdysi dnešní Fialova vláda, která měla de facto jedinou politiku, kterou je Antibabiš?

 

VK: Hlavně musí v zemi převládnout pocit, že změna je nezbytná a že poptávka po změně skutečně existuje. Pak se lidi najdou, protože potenciálně existují, jen potřebují patřičný impulz. Něco takového u nás nastane, ale jde o to, jestli dříve, nebo později. Ale varuji před termínem „připravovat se na vládnutí“. Na vládnutí se totiž připravovat nedá. Když jsem 10. prosince 1989 vstoupil do vlády, bezprostředně jsem se na vládnutí nepřipravoval. Jako ekonom, který nesmírně intenzivně prožíval všechno zoufalství plánované komunistické ekonomiky a od prvopočátku obhajoval trh, jsem prosazoval jednotlivé myšlenky, o kterých jsem byl přesvědčen, že je třeba realizovat. Měli jsme obrovskou výhodu, že lidé jako já byli posledních dvacet let před listopadem 1989 tak mimo jakékoli vládnoucí struktury, že nás ani na vteřinu nenapadlo koketovat s perestrojkou. Tomu jsme se pošklebovali, ta pro nás nebyla žádným projektem. Což byl rozdíl mezi námi, Poláky, Maďary i Rusy. Tam nevládla koncem osmdesátých let taková beznaděj jako u nás. Tam byl Kádárův „gulášový socialismus“, polská Solidarita slavila dílčí vítězství, i v Rusku byla Gorbačovova glasnosť, jen u nás nic. Takže všichni moji kolegové, ministři financí z Polska nebo Maďarska, už předtím byli v předchozích vládách, nebo byli aspoň poradci. Na rozdíl od nás, což nám ale umožnilo jasné vidění a nekoketování s něčím polovičatým. Čili myšlenka, že by se dnes malé strany měly připravovat na vládnutí, není realistická. Lidé musejí být připraveni, jednotlivci musejí být připraveni. A trvám na tom, že to stačí.

MS: Návrat k normálnosti?

 

VK: Něco jiného. Projekt musí být návrat k normálnosti. To by hodně pomohlo.

MS: Avizoval jsem, že se vás zeptám i na něco osobnějšího. Když jsme se bavili před rokem a půl v „boční“ televizi VOX TV u Petra Kubelíka, byl jste konfrontován, jestli byste přece jen neuvažoval o návratu do aktivní politiky. Bránil jste se, že nechcete „zbidenovatět“. Tento proces na vás nevidím. Jak se vlastně udržujete v duševní a fyzické kondici? Chodíte denně do práce…

 

VK: Je to hlavně chození do práce, čtení a psaní. Každý den ráno přinesu do práce něco k přepsání, co jsem předchozí večer načáral. Tím se hlavně udržuji. A také jsem zván na různé konference, kterým vždy dominuje konkrétní téma, což mě motivuje a nutí, abych si k němu něco připravil, napsal. Teď máme v Institutu opravdu velký plán, který nevím, jak zvládneme, protože nikdo z nás nejsme profesionální historikové a také kvůli němu nechceme zahodit všechna ostatní témata a věnovat se výlučně jen jemu. Ale máme pocit, že musíme něco udělat k osmdesátému výročí konce druhé světové války, což je relativně za chvíli. Máme obavy, že výročí bude využito k dalšímu masivnímu překrucování a přepisování dějin a že je třeba tomu předcházet. Proto hodláme vydat sborník, který bude obsahovat solidnější a vážnější texty, a musíme to udělat s předstihem, protože už bude veřejnému prostoru dominovat předvolební kampaň. A mám strach, že hlavní tónina předvolební kampaně v nejrůznějších obměnách bude z pohledu dnešní vlády probíhat zjednodušeně řečeno pod implicitním heslem „Buď já, Fiala, nebo Putin“. Což může mít velmi nebezpečný dopad na náš vývoj i historii konce druhé světové války a přepisování dějin. Dokonce už jsem začal črtat k tématu, které považuji za obrovské a které mě baví a myšlenkově motivuje něčím takovým se zabývat. Nejde o objevování nových historických dokumentů, ale spíše o globální interpretaci.

MS: Každé naše významné výročí se posunuje dál, jinam. Mnichov je dezinterpretován, obsazení Československa, už i rok 1968…

 

VK: Druhá světová válka je u nás přece tematizována mnoha způsoby, debatou o Mnichovu, Benešovi, heydrichiádě, o konci druhé světové války i o odsunu sudetských Němců. To jsou témata, která předurčují náš život po všech možných i nemožných stránkách. Takže témat se valí každý den tolik, že strach z duševního zakrňování nemám.

MS: A to jsem chtěl ukončit náš rozhovor lehkou otázkou…

 

VK: Musím se ale přiznat, že fyzicky je to trošku horší. Mé chození už není takové vyskakování. Ani nevím, jak to vzniklo, ale odjakživa jsem chodil tak, že jsem lítal, býval jsem určitě nejrychleji chodícím člověkem, na ulici jsem předcházel každého. Snažím se stále chodit po Krkonoších, nechci moc ponižovat sám sebe, ale už jsem nejpomalejší člověk, který po nich chodí. Když mě suverénně předchází maminka s malým dítětem, které vedle ní ťape, považuji to za životní varování.

MS: Ale na mytický Blaník ještě vyběhnete v pohodě, ne?

 

VK: Ne, ne, já tam sice chodím, ale pomalost mé chůze je docela výrazná.

MS: Sledujete sport?

 

VK: Ne, ani nemám žádný sportovní kanál. Ale sport neodmítám. Když jdeme s kamarády každou neděli na pivo a zrovna tam běží nějaký sportovní zápas, tak ho vnímám. Jeden náš přítel má hospodu, zve nás a hlásí nám dopředu, jaký bude zápas, třeba Sparta versus Slavia. My pozvání přijmeme, ale de facto si tam povídáme a jen tak občas, když někdo dá gól, zvedneme oči.

MS: Četl jsem esej o Češích a vrcholovém sportu, že jsme typičtí semifinalisté, kteří se zastaví před vrcholem, leknou se vítězství.

 

VK: To jsou odvážné teze… Vždycky jsem sledoval tenis, a čemu v současnosti nerozumím, je masivní vzdávání zápasů. Úplně vidím sebe, když jsem v závěru basketbalové kariéry na Vyšehradě hrál zápas ve Strakonicích a asi pět minut před koncem si udělal výron. Dobelhal jsem se naprosto zoufalý na střídačku a dvě minuty před koncem, kdy jsme o bod prohrávali, se mě trenér zeptal, jestli to nechci zkusit. Tak jsem šel a nějak to zvládl. Následně jsme jeli autobusem do Prahy, stavili se v Čimelicích v hospodě na jídlo a já už jsem do ní nemohl skoro ani dojít. V ní se mi to rozleželo, takže mě museli nakonec odnášet. Nicméně říkám to jako příklad, nejde o mistrovství světa. Ale prostě jsem měl pocit, že na dvě poslední minuty to musím zkusit a hrát i s neuvěřitelnou bolestí. A teď vidím, jak tenistu trochu bolí rameno a vzdá to což nechápu.