Chcípáčkové II.

Inspirací minulého blogu byl článek Respektu Co se můžeme naučit od dětí. Ten pojednával o rozhárané mladé generaci dneška a jejích problémech. Úvodník dvaatřicátého čísla téhož listu, pocházející z pera šéfredaktora Taberyho, se zase dotýká nedostatečné vůle a energie v politice, ve správě věcí veřejných. Píše mj. o dánském ministru obrany a vicepremiérovi. (O poznání střízlivěji o tomtéž informuje třeba Echo24 z 1.8.23.) Jakob Ellemann-Jensen trpěl přepracováním, stresem, panikou. Sdělil to veřejnosti, i to, že se musí léčit. Měl za to, že postačí měsíc, pak si to ale musel prodloužit. Nakonec se vrátil z nemocenské po půl roce, zastupoval ho ministr hospodářství Troels Lund Poulsen. Není divu, že se ministerstvo obrany topí v problémech…. Z onoho úvodníku čiší téměř apologetika lidí právě v problémech. Lidí veřejně činných, dodejme. A jak je dobré se nechat svými těžkostmi veřejně vláčet. Jakési srovnání s expředsedou lidovců Markem Výborným, jež tam též zaznělo, není rozhodně na místě. Ten, když ho potkala rodinná tragédie a on se zcela legitimně rozhodl pro rodinu, pro děti, tak rezignoval bez váhání na vysokou funkci a v té chvíli i na další kariéru. Asi musel předpokládat, že definitivně. Nehodil se marod, nešel na paragraf zvaný OČR (ošetřování člena rodiny). Teď se vrací a je to dobře.

Ve stejném duchu se v Respektu vinulo již před časem hodnocení kroku současné slovenské presidentky neucházet se příští rok znovu o funkci hlavy státu. Je to jednoduché, má toho dost, nezvládá to. Tak prostě za rok skončí. Jenže situace na Slovensku je, a asi i dlouho ještě bude krajně nestabilní. V podzimních volbách se může dostat k moci bývalý premiér Fico. Vypuzený poté, co se po vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky rozsypal (jak nyní vidno, na chvíli) klientelistický a korupční systém, jemuž vtiskl svou pečeť. Dnes se vrátil ke svým bolševickým kořenům, je až patologicky proruský a protizápadní. A i když se tomu podaří zamezit, bude jakákoli vláda nejspíš krajně nestabilní. A s ní i celý systém. Pokud tedy přečká. Role presidenta pak bude zásadní. Vzpomeňme na obdobné dění u nás, byť v jakési soft-podobě, v éře opokoaliční smlouvy. Tehdy se stal hlavní kotvou systému president Havel. Vzdor svému špatnému zdraví neuhnul. A ustál to. A s ním my všichni, neopokoaliční. Že za to Havel zaplatil, zdravím a tak podobně, je neoddiskutovatelné. Naplnil ale své poslání. Na rozdíl třebas od paní Čaputové. Byť pro ni takový Respekt nalezne stránky plné pochopení.

Co tedy chceme od těch, jimž svěřujeme vůdcovství? Chceme snad. aby se uprostřed krize „rozsypali“ a řekli nám: Sorry, dám si pauzu, pak uvidíme. Nebo: Už mě to unavuje, budu se věnovati něčemu jinému, onačejšímu. Představme si trochu extrémní příklad: Vánoce 1940, sir Winston u sklenky portského zpytuje, jak na tom je. A ejhle, je to bídné. Somatické problémy, špatné spaní. Pocit vyhoření. A úspěch nikde, Británie sice přečkala nejhorší, ale za jakou cenu? A výsledek? Stále stojí sama proti Německu, „vítězícímu na všech frontách“. Spojené státy sice své bratrance podporují, o nějakém přímém zapojení do války ale slyšet nechtějí. Sovětské Rusko je blízkým spojencem nacistického Německa, rozdělilo si s ním Evropu, zásobuje jej surovinami všeho druhu. V obrovských kvantech. V Africe se držíme jen tak tak, v Asii hrozí konflikt s Japonskem. Šance na úspěch? Menší než malé, a i to je eufemismus. A tak to sir Winston vzdává. Rezignuje na svou funkci vládní i na poslanecký mandát a uchyluje se na své venkovské sídlo v Chartwellu. Tam za ním bude docházet psychoterapeut. Může mu někdo něco vyčítat? Navíc mu už bylo šestašedesát, má tedy nárok na důchod. Jen si představme, co by při tomto scénáři bylo s námi. Pokud bychom tedy vůbec ještě byli. (Jen pro doplnění, skupina amerických historiků vydala kdysi kontrafaktuální fikci, kde popisuje různé alternativní scénáře. Sira Winstona v jednom z nich nechají podlehnout zranění po – skutečné – autonehodě v New Yorku v třicátých letech. Průběh druhé světové války pak byl zásadně jiný, hůř než horší…)

Jaké je to sázet na lidi nepevné, to u nás dobře známe. Příkladem může být malý syn velkého otce. Jan Masaryk, v němž lid spatřoval inkarnaci TGM, byl člověk duševně nemocný, psychicky labilní. Bytostný slaboch. Šaramantní bonviván, okouzlující muž, o něhož se ale absolutně nebylo možné opřít. Nakonec se stal jedním z těch, kdo vpravili zemi do řitě sovětů a legitimizovali Gottwaldův převrat. Slabochem byl i smutný hlavní hrdina pražského jara. Ten zase nakonec napomohl etablování husákovské normalizace. A z nedávné minulosti, kam zařadit vyzmizíkování presidenta v časech covidových? Ale stále se najdou lidé, a není jich věru málo, co tyto v podstatě tragické postavičky adorují a milují.

Proč ale to úsilí, glorifikovat slabost? Snahou současného mainstreamu, kontrolovaného novou levicí, je všeobecné glajchšaltování. (Ostatně, nebylo to náhodou za bolševiků či nacistů na stejnou notu?) Jejich oblíbené figurky ničím nevybočují, nijak neprovokují. Jsou způsobné, jak z nedělní školy. A v momentu, kdy na ně dolehne břímě doby, se zárukou selhávají. Podívejme se na současnou Evropu. Vůdčí postavy postrádají vůdcovství, leadership, těší se všemu možnému jen ne důvěře veřejnosti. A když se objeví někdo vybočující, média a běžní politici ho svorně vyštípou, pokydají hnojem (běžný politik je něco jako běžný prášek z přitroublých reklam, taky k ničemu). Vzpomeňme třeba na Borise Johnsona. Možná i na jeho nástupkyni, jejíž recepis na řešení krize připadal všem šílený, nicméně jsou odborníci, kteří tvrdí, že by během pár let vedl k excelentnímu výsledku. Byť za cenu drastického propadu. A v tomto mezidobí by byly zase volby, že. A co takový Sebastian Kurz? Světlou výjimkou se zdá dnes býti italská premiérka, snad vydrží.

Nezastírejme si, ruskou agresi umožnila, ne-li vyvolala slabost Západu, především ale Evropy. Pro historické souvislosti si připomeňme, že i rok 1914 se nesl jak ve znamení dlouhodobého klidu a pohody, tak i slabých leaderů. (Takoví Disraeli, Talleyrand, Metternich, Bismarck by válku, jež nikam nevedla, nejdéle do roka prostě ukončili…) Jak to tehdy dopadlo, víme. Repetici něčeho takového by už Evropa neměla šanci přežít. To, že by našim šéfíkům nebylo po osobní stránce možno co vytknout, by nám opravdu nepomohlo. O leadershipu velice zasvěceně, ale i zajímavě mluví třeba Miroslav Bárta v pořadu Osobnost plus. Naposledy reprizovaném 14.8.23. Stojí určitě za poslech. Přečíst si potom můžeme Kissingerův Leadership (česky Umění politické strategie). A pak už zbývá jen se poohlédnout po nějakém tom leaderovi.

Jenže, stojí před námi ale nejspíše těžké a složité časy. Chceme-li přežít, neřku-li uspět, asi si budeme muset připustit, že silné osobnosti vybočují z šedého průměru. A nakonec budeme muset dát do sběru i všechno to glajchšaltování, preferování menšin, zideologizované green-dealy a tak podobně. A podívat se zpět, ke kořenům. Časy krizí prý rodí vůdce. Ti si ale zatím dávají na čas.