Stav nouze, který pohnul dějinami

Německá ústava obsahovala ve třicátých letech článek 48, který mimo jiné říkal, že „v případě, kdy je veřejná bezpečnost významně narušena nebo ohrožena, může prezident zrušit zcela nebo částečně základní práva uvedené v Ústavě”.

V době vysoké inflace mezi lety 1921 a 1923 využil německý prezident, sociální demokrat F. Ebert, článek 48 ve 136 případech. Za pomoci článku 48 dokonce rozpustil legitimně zvolené vlády v Sasku a Duryňsku se zdůvodněním, že podle jeho názoru ohrožují veřejný pořádek.

Kdo nebude souhlasit, bude rozpuštěn

Obrana proti zneužití článku 48 byla slabá, neboť prezident mohl v případě nesouhlasu parlamentu pohrozit jeho rozpuštěním podle článku 25 ústavy. Z toho důvodu jej prezident Ebert využil nejen pro případy nouze, ale i v situaci, kdy by prosazení jím podporovaných zákonů bylo v parlamentu obtížné.

V roce 1930 použil článek 48 prezident Hindenburg, aby se vypořádal s ekonomickou krizí. Tehdejší kancléř Bruning nebyl schopen získat v parlamentu většinu pro svoji reformu veřejných financí, a proto požádal prezidenta o aktivaci článku 48. Ten tak učinil, ale parlament se mu postavil na odpor a těsnou většinou prezidentem vydaný dekret odmítl. Prezident zatlačený do kouta na žádost kancléře parlament rozpustil v létě roku 1930.

Nové volby nepomohly

V nových volbách, které se konaly v září téhož roku, zvýšili komunisté a nacisté významným způsobem svoje zastoupení v parlamentu na úkor středových stran. Protože se pro kancléře Bruninga stalo ještě složitější získat většinu v parlamentu, opakovaně se uchýlil k použití článku 48.

V lednu 1933 byl kancléřem jmenován Adolf Hitler. Vyhlásil nové volby, které se měly konat v březnu. Šest dní před volbami poškodil požár budovu parlamentu. Se zdůvodněním, že se jedná o první krok komunistické revoluce, požádali nacisté prezidenta Hindenburga o aktivaci článku 48. Prezident jim vyhověl a vydal dekret s názvem „Na ochranu lidí a státu”.

Na ochranu lidí a státu

Prezidentský dekret dával vládě pravomoci k omezení základních lidských práv jako je habeas corpus, svoboda slova, svoboda shromáždění, ochrana listovního tajemství a nedotknutelnost soukromého majetku. S pomocí dekretu, který omezoval občanské svobody a ochranu jednolivce před nezákonným zatčením, stačilo nacistům několik klíčových postů ve vládě a kontrola policie k tomu, aby zastrašili opozici a pozatýkali největší oponenty. Jejich činnost byla podle dekretu Na ochranu lidí a státu v souladu se zákonem. S pomocí dekretu Na ochranu lidí a státu vydal Hitler v následujících letech stovky nařízení.

Následovaly podstatně známější dějiny.

Když je polovina národa teroristy

V roce 2001 po teroristických útocích v New Yorku a Washingtonu přijal americký Kongres zákon známý jako „Patriot Act”, vlastenecký zákon. Jeho cílem bylo umožnit vládě účinněji bojovat s terorismem.

V článku 2 rozšířil zákon výrazným způsobem možnosti sledování občanů USA. Umožňuje například tajné prohledání bytu nebo jakéhokoli soukromého majetku bez vědomí a přítomnosti majitele. V článku 7 potom zákon rozšířil definici terorismu a teroristických aktivit, které tak nově zahrnují i činnost, jejímž cílem je „zastrašit občanskou populaci” nebo „ovlivňovat vládní politiku zastrašováním”.

Není proto divu, že americké ministerstvo vnitra oznámilo minulý měsíc, že za teroristickou hrozbu považuje šíření dezinformací, které „zasévají neshody nebo podlamují důvěru veřejnosti ve vládní instituce”. Podle ministerstva se šíří zavádějící informace o nemoci Covid-19.