Hidžáb – „stejnokroj nenávisti“

Ženy bojují a umírají denně za své právo nenosit ženství potlačující oblečení a nebýt pod stálou sociální kontrolou. Sundají-li si hidžáb, či nezakryjí-li si vlasy, či holou pleť dostatečně, pak je trest nemine. A v Norsku ten trest vykonávají vlastní rodinní příslušníci a širší klan, nikoliv mravnostní policie jako v Iránu. Nošení hidžábu v Norsku a dalších západních zemích se podle tamních sporých kritiků rovná plivání na všechny ty ženy, jež by si tak strašně rády sundaly hidžáb a podobné oblečení a jejich boj, jenž nyní zná v západních zemích skoro každý.

Což o to – feministky v hidžábu, jaký výsostný protimluv. Zářivý příklad urážky těch, jež za odpor k hidžábu umírají, jsou uvrhovány do věznic, mučeny, znásilňovány a jinak trpí. Lidé bez zdání vazeb na Norsko a Nory by neměli sedět na městských, obecních, krajských a státních úřadech, natož v parlamentu, přesto je jich všude možně stále více. Ano, milovali jsme tuto zemi, jenže pak jsme se začali zbavovat všeho možného, co ji připomíná, stydět se a chtít ji změnit za velkou neznámou. Těžko říct, co má u řady lidí vyšší postavení, zda socialismus, rádoby liberalismus s prvky neslučitelnými se svobodou, či teokracii. Na povrchu není pochybu o tom, k čemu jsou nakloněni a čtyřicet let dokázali, že je nezajímá diskuse o střetu kultur a další nevyhnutelné šlamastyce a potížím.

Stěhují-li se lidé ze zemí tolik tabuizované víry sem a propadnou-li chlípnosti tehdy, uvidí-li vlasy žen, odhalená ramena, či stehna pod krátkými sukněmi atd. a zůstanou-li v zemi, kde se jeden obléká tak, jak tak neúprosně odsuzují, pak jsou na špatném místě. V otevřené společnosti jeden nemá zapotřebí se před druhým zahalovat, nýbrž jeden druhému ukážeme celou tvář i vlasy, ať už ve škole, na pracovišti, či jinde na veřejnosti.

Dožadování se nošení hidžábu na náboženském a kulturním základě jsou skryté psychopatické rysy, jak se lze dočíst třeba v nejednom příspěvku v místních novinách a na zpravodajských webech. Dokládají, jak nepochopili psychologii utlačování se sexualizací i těch nejmenších holčiček. I v Norsku jsou stále častěji vidět holčičky, jež copak zničehonic samy od sebe, nýbrž rodiče nutí a tlačí být i v létě plně zahaleny, zatímco jejich bratři mohou chodit v tom, v čem chtějí. Dítě nosící hidžáb to bude vůči svému okolí hájit vždy, přitom touží po ukončení toho stavu zásahem zodpovědných dospělých, jež jim z beder sundají břímě. Samy se tomu postavit nemohou. A dokud se bude smět užívat hidžábu ve školách, nebude žádné dítě schopné, aby se samostatně rozhodovalo, že tento kus prádla symbolizující útlak již nosit nebude.

Pro nezletileté s hidžábem není možné vnímat inkluzi a zároveň jako ostatní. Propagují-li sdělovací prostředky a další hidžáb jako něco pozitivního a pěkného, tak činí boj za svobodu dětí pod kontrolou příbuzných i celého klánu obtížnějším. Kvůli loajalitě k nim i víře děti nikdy nedají najevo svou podporu případnému budoucímu zákazu hidžábu ve školách.

Až bude stejně snadné si jej sundat, jako je si ho oblékat, pak si tyto lidi bude brát národ vážněji. Jenže plno žen a dívek ani v Norsku nežije ve svobodě. K tomu si ti morálně opravdu na výši, pravověrní ze všech pravověrců definují, že je to oblast těšící se velikánskému tabu. Aneb zkuste napsat či promluvit kriticky napříč názory mainstreamových masmédií. Nezveřejní vám to, anebo vám váš hlas alespoň utlumí a překroutí, až nepoznáte vlastní slova. Zato se snaží normalizovat nenormální, nepřirozené, dokonce utlačování a ty nejubožejší projevy jinakosti a chovat k jejím projevům tu nejvyšší úctu. A tak chtějí nejrůznější mediální a influencerské platformy dělat i z hidžábu normální a pozitivní součást norské kultury oblékání. Protože jiné, exotičtější a zajímavější kultury.

Ovšem ulačování žen je v pořádku, dokud přichází ze strany těch, kdo nosí hidžáb a jsou vyznavači náboženství, o němž se tu prostě podle všeho již nikdy nebudeme moci otevřeně bavit. Poněvadž jeho vítězstvím je vítězstvím dobra nad zlem, nad bílým mužem středního věku, odvěkým nepřítelem, otloukánkem a překážkou levice, liberálů a dalších progresivních sil. Bílým mužem středního věku, jenž budoval tu společnost, v níž chce žít (aniž by je lákala ani naše kultura, ani naše tradice) tolik těch, jež nemáme kritizovat, natolik poukazovat na pokrytectví, licoměrnost, dvojí metr a manipulaci těch, jež je sem tolik prosazují a nikdy jich nebude mít dost. Jménem demokracie, ať stejnojmenné řízení prořeďme. Je již pozdě, či máme ještě čas?

Nebude-li stát sloužit zájmům etnického národa, z něhož vyšel, pak postrádá morální základ jakožto společný domov a správce. V budoucnu bude muset každá politická strana nabírat politiky ze všech etnických menšin, neboť jen tak budou moci nasbírat hlasy klanů. Důležitější než solidní organizační a vůdcovské schopnosti, kompetence a kapacita bude pigment zv. melanin. Čím vice ho máte, tím větší plus. Protože solidarita a antirasismus. Vždyť co jsou to organizační a vůdcovské schopnosti, kompetence a kapacita oproti zázemí z Afriky, či Středního východu, popř. Afghánistánu? Vždyť o tom není třeba ani v nejmenším přemýšlet!

Je to některými vnímáno jako zvláštní druh rasismus naruby. Raymond Ibrahim, odborník na náboženskou persekuci, píše např. pro Gatestonův ústav. Zjistil, že se přibližně osmdesát procent nejhorších persekucí na světě odehrává jménem náboženství, o němž zde píšu a za těmito persekucemi hledejme davy podléhající masové psychóze, úřady i teroristy. I Norové začínají mít stále plnější zuby “tvorů oblečených jako stany, pod nimiž nikdo neví, co skrývají”, v smyslu toho, jak se někdy v skupinách na sociálních sítích vyjadřuje nejeden Nor. Nepřejí ideologii oné víry a její dogmata, vč. hidžábu, podávána na x způsobu všude a každou chvíli. Tu v reklamách, tu u pokladny krámu, či lékárny, u moderátorů, či osob dalších povolání.

Někteří dokonce ani nepřišli na nebetyčný rozdíl mezi hidžábem, šátkem a podobnými praktickými pokrývkami hlavy, jež byly ještě před několika málo desetiletími běžně nošeny i v Norsku např. aby chránily vlasy před sluncem či zimou. Obloukem míjí, že dějiny hidžábu jsou o něčem jiném, jak popsala třeba v řadě článků v deníku Aftenposten Lily Bandehyová, původem z Iránu, jež na rušné ulici v Oslu zapálila hidžáb, a v případě šátku a jeho obdob nikdy nešlo o nábožensko-ideologický kus prádla, jehož nenošením se /jste-li ženou, či dívkou, vystavíte riziku trestu, či záměny s lehkými děvami a zasloužíte si v očích některých být jakožto “majetek všech” znásilněny.

Norskými kritiky nazýván „stejnokrojem nenávisti“: Málokterý kus prádla by mohl být vzdálenější realitě i na evropské poměry hypermoderního Norska. Norský národ již do velké míry přišel o svou hybnou sílu vlasteneckého nadšení a vlastní kultura a dědictví všeho již se staly pouhými složkami tavící se a transformující se líhně. Přitom zemí, jež jsou bezpečným přístavem pravověrné víry, o níž je tu řeč, je dost, aby se nestalo jedním z nich i Norsko, jež se všemu takovému donedávna příčilo. A půjdete-li zakukleni do krámu, banky, letadla či jinam, mají-li se lidé na pozoru a někteří nezaváhají to oznámit někomu, kdo vás vyhodí, či odvede pryč. Proč neplatí ta samá ostražitost vůči anormalitám ve společnosti plošně?