Ekologie buď konzervativní nebo žádná … |

Sdílet článek:

Dobře režírovaný osmiminutový patetický projev anglického filmového tvůrce sira Davida Attenborougha na COP26, obrovský ekran za jeho zády sugeroval krásu planety, milé opičky střídaly rychlé grafy a publikum briskně pochopilo kam až dospělo teplání planety a ppm oxidu v atmosféře, kamery sjely Sturgeonovou, po časové řadě ppm zapomněla na skotskou nezávislost. Lord Attenborough v řečových pomlkách syntetizoval své vystoupení s projevem asi osmi dívek a jednoho chlapa, v jednovětných emocích proklamovali lásku k lvounům a opičkám. Na ekranu v okamžicích lordovy verbalizované duchovní koncentrace rychle stoupalo nebo klesalo třímístné numero korelované vodotryskem lordova patetického ducha mezi extrémními polohami přítomnosti oxydu v atmosféře. Dohromady to dokážeme, slibuje lord závěrem. O minulosti planety má lidstvo velmi nejasné představy, v křídě vyhynulo devadesát procent biosféry a vývoj šel dál. Pod stromem v deštném pralese v Brazílii se má podle věhlasného amerického biologa nacházet víc živočišných druhů než na ostatních kontinentech dohromady. Buďme optimističtějšími. Problémem současného lidstva je nestoudná požívačnost včetně domněnky, že lidský rozum dokáže úplně všechno. Při lordově projevu ukázala kamera i tvář Justina Trudeau, lidská pokroková namyšlenost dokáže zničit i tak úžasnou zemi, pro tento typ lidí patří boj s CO2 do stejného žánru jako boj s rasismem a za transgenderovou svobodu od mateřské školy.

Velmi účinným environmentálním instrumentem by bylo omezení automobilismu na únosnou a rozumnou úroveň, zde ovšem všichni pokrokoví političtí činitelé, kteří bojují proti CO2, unisono budou proti něčemu takovému. Bez politiky méně aut se ekologie nevylepší, žádná elektroauta zde nepomohou. Smrad z aut pohltil jedno velkoměsto za druhým a pomalu požírá i venkovský prostor, většina městských investic jde do okruhů a automobilové infrastruktury, auto před každým barákem, parkoviště na každé volné ploše. Městský člověk sedá do auta na jednom parkovišti, aby z něj na druhém vystoupil, přitom je dostupná komfortní a rychlá veřejná doprava, tento člověk degeneroval na úroveň automobilové bagáže, pokud ještě před padesáti lety mohla být cesta z Prahy do Brna zajímavá a duševně obohacující, dnes je řidič pasívním operátorem palubní desky. Podle jedné oxfordské studie o inteligenci, hodina denně za volantem auta ve velkoměstě vede za deset let ke snížení IQ o osm bodů.

Francouzská filozofka Bérenice Levet nazvala článek v magazínu Marianne „Ekologie je buď konzervativní nebo není žádná“. Podle filozofky klimatické otázky jsou instrumentalizovány a mají vést k dekonstrukci společnosti. Média mají podivnou inklinaci chápat sebe jako velké podvědomí lidstva a chopí se první příležitosti, která se nabízí. „Ženy, menšiny, diverzita, klima a biodiverzita“ je mobilizují víc než je běžné. Šokovalo echo, které média věnovala fenoménu #MeToo a hnutí #Blacklivesmatter po smrti George Floyda. Sexismus, nerovnost, násilí proti ženám atd. jsou každodenní mediální agendou. Dnes není dovoleno pochybovat o tezi „planeta hoří a my koukáme jinam..“. Ekologická krize, kterou přivodila průmyslová revoluce a primát ekonomiky, by mohla být příležitostí vrátit se k zemi, tj. ke konkrétnímu světu člověka v jeho interakci s půdou a se zvířaty, ale místo toho jsme vtaženi do velkých abstrakcí, které se skrývají za sloganem „Zachránit planetu“. Je neštěstím dnešní ekologie, že se vyčerpává v pár formulích, které lidi terorizují. Myšlení, které skutečně míří k půdě, k uchování druhů, zabývá se přístupem ke zvířatům, je úplně sterilizováno. Strážci oficiálního ekologického templu umlčí disidenty. Politici, jak řekla anglická královna, mluví přesně o tom, co nedělají, není to kritika typu rozmazlených dětí a la Greta, které jsou inkarnací perfektního konzumismu požadující uspokojení svých tužeb, prezentovaných jako práva.

Ekologická krize je výslednicí společenského modelu praktikovaného od 19. století, tj. efektivity, rentability, funkčnosti, odstranění všech tržních bariér. Ekologie vyvolává znepokojení předně proto, že vidíme, co vidíme a víme, co víme. Ekologie se znovu narodila po pádu berlínské zdi, nabídla ideovým sirotkům substituční ideál perfektně zapadající do duchovních kolejí pokání, které posedlo západ v osmdesátých letech. Západní civilizace na sebe nahlíží jako na fabriku obětí: ženy, homosexuálové, lesby, trans, černí, muslimové a přidává se k tomu fauna a flóra. Ekologická vášeň s pantheistickým a spiritualistickým odstínem nezapadá do dnešních eko vizí. Dnešní svět se odřezal od Sokratova a Platonova světa jako místa zrození, které vyvolává touhu ptát se, pátrat po evidencích, jinak řečeno po rozumu v inaugurálním smyslu, který není degradován kalkulacemi postavených na právech. Uchovávat, starat se o to, co je nám svěřeno – příroda jako kultura – je fundament ekologie. Ekologie je konzervativní nebo není! Morálně kvalifikované ekologické bojůvky slovo konzervativní sotva slyší když vytahují pistole „ekologie bez konzervantů“.

Když země trpí emisemi a skleníkovým efektem způsobenými transportem, člověk netrpí méně v strašidelných habitatech, nucený jezdit do práce a supermarketu autem. Ekologie není nepopulární jenom proto, že míří na populaci, která za nic nemůže, ale též proto, že pomazaní ve jménu uchování planety drtí mravy a zvyky a ignorují připoutanost lidí k národům a tradicím. Ekologie se stala faktorem kulturní nejistoty. Venkov trpí politickým zlem, které se emancipovalo od konkrétní, tělesné reality. Degradace jednoho a dehumanizace druhého jdou ruku v ruce. Průmyslový chov dobytka neměl nikdy existovat, nejen kvůli zvířatům, ale kvůli člověku samotnému. Kdo říká zodpovědnost, říká meze a limity lidskému počínání, skrupule, takt a delikátnost. Ekologové v Glasgow preferují slogany, kázání, nadávky a gadgety. Všechno není povoleno, všechno není možné: rolník kultivuje půdu a naslouchá ji. Člověk je pánem přírody tím, že ji poslouchá.