Italský fašismus: Bankovnictví ve fašistickém státě |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

K bankovnictví ve fašistické Itálii jsem toho mnoho nenašel. Vyjma již výše uvedeného, se zde mohu opřít pouze o knihu již několikrát zmíněného londýnského ekonome Paula Einziga “The Economic Foundations of Fascism”. Einzig v této knize popisuje situaci v Itálii počátkem 30. let 20. století. Píše, že množství státních a polostátních institucí a jejich relativní význam v bankovním systému země za fašistického režimu narostl pozoruhodně a vládní pozice v bankovním systému je velmi silná. A uvádí některé příklady bankovních institucí: pro italskou expanzi v koloniích a cizině; pro podporu podnikání veřejných služeb; pro ulehčení bankám a jiným firmám, které drží cenné papíry a nelikvidní aktiva, které by jinak překážely jejich likviditě; vládou přímo nebo nepřímo kontrolované různé úsporné banky. Poštovní spořitelní banka se stala silnou konkurencí komerčním bankám, jakožto shromažďovatelka vkladů. “Ačkoliv banky nejsou znárodněny, prakticky má vláda moc nad nimi, která stěží může být větší, než kdyby byly znárodněny. To dle něj však neznamená, že se vláda zabývá jednotlivými klienty bank a jednotlivými transakcemi.” (1). Někdy ovšem došlo i přímo ke vstupu vlády do banky. Znám je případ ústavu Banca Commerciale Italiana, největší italské banky. Tu vláda musela sanovat a stala se v ní podílníkem skrze vládní instituci Istituto Mobiliare Italiano, a tak majitelem většiny vedoucích průmyslových podniků v zemi. Nemělo však jít dle autora o znárodnění a trvalou věc (2). Nicméně přesně opak se nakonec stal pravdou neboť jak již bylo dříve uvedeno, tak těsně před propuknutím druhé světové války již italský stát kontroloval 80 % loďařství, 77 % železářství, 50 % zbrojní průmyslu a 45 % kapitálu ocelářských podniků.

Dále Einzig uvádí, že: “Italská vláda uplatňuje silný vliv na bankovnictví pomocí korporace, která má silný vliv na politiku, aktivity a postoje všech bank. Je mnohem více než nějakou profesionální asociací s předepsanými pravidly etiky a schvalováním rezolucí, jejichž přijetí je pro banky dobrovolné. Rozhodnutí Korporace bank a spořitelen je v praxi aktem legislativy, které je povinná pro každou banku.” Dále praví, že bankovní zdroje neměly nečině ležet, při absenci komerční poptávky po úvěrech, byly banky požádány, aby použily svoje přebytky pro financování rozsáhlých veřejných prací, které podnikla fašistická vláda (vysoušení bažin, elektrifikace, zúrodňování půdy atd.). To však dle autora nebylo neobvyklé i jinde, podobná praxe financování vlastních vláda se děla i v USA, Británii a Francii. Podle Einziga nicméně nedošlo k tomu, že by byla eliminována zcela konkurence mezi bankami v Itálii. Zdravá konkurence byla i nadále povolena (3). Škoda, že autor blíže nerozebírá to, co se přesně zdravou konkurencí myslí. Nicméně tentýž autor ve stejné knize nakonec napsal, že ve skutečnosti jsou banky ve fašistické Itálii pro všechny záměry a účely prakticky znárodněné (4).

Zahraniční měna mohla dle Einziga býti prodávána jen kvůli skutečnému obchodu nebo splacení zahraničního dluhu a vývoz italských bankovek ve větším množství do zahraničí byl proti regulacím bankovní korporace (5). Tolik tedy krátce k fašistickému bankovnictví počátkem 30. let 20. století. Patrné z Einzigova textu je to, že vliv státu v bankovnictví byl velmi velký a je nutné tu mluvit o rozsáhlých státních intervencí do bankovnictví.

Poznámky:

(1) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 81 a 83-84.
(2) Tamtéž, str. 86.
(3) Tamtéž, str. 82, 87 a 89.
(4) Tamtéž, str. 100.
(5) Tamtéž, str. 82-83.