Konzervativní revoluce: Globální kapitalismus

Z přísně ekonomického a globálního hlediska je současný kapitalismus zřejmě nejproduktivnější a nejefektivnější forma kapitalismu. To však má svou cenu. Napříč Západem roste příjmová i majetková nerovnost a prohlubují se sociální rozdíly. Vzniká třída superbohatých, u nichž se bohatství koncentruje, zatímco příjmy většiny populace stagnují nebo relativně klesají. Tato finanční elita se přitom nemusí zabývat národním hospodářstvím, protože jejich bohatství na jednotlivých národních státech nezávisí, a je tak zcela odtržena od zbytku populace.

Častým řešením, která tato elita nabízí, je nějaká forma poddaňové distribuce, konkrétně univerzální nepodmíněný příjem. Univerzální příjem je ovšem v zásadě způsob, jak zafixovat současnou podobu globálního kapitalismu s jeho výrobními řetězci a distribucí bohatství a střední a nižší střední třídě ucpat ústa tím, že dostane peníze na masovou spotřebu levných produktů zajištěných globalizací.

Co si myslí Ferguson?

Nevytváří ekonomiku, která by lidem z upadajících regionů a tříd nabídla více příležitostí doma a s tím spojenou důstojnou práci. Vytváří závislou zahálčivou třídu, kterou to nakonec připraví o pocit vlastní hodnoty.

Neoliberalismus nakonec přinesl to, co měl, deregulací, liberalizací a privatizací rozbít – centralizaci ekonomické moci a prosperity, korporátní konsolidaci, snížení ekonomické mobility, úpadek hospodářské plurality a přesun bohatství k těm nejbohatším na úkor širokých středních vrstev a nárůst nerovnosti. Namísto státních a polostátních molochů stvořil molochy nadnárodní.

Celkově globální kapitalismus charakterizuje soustava nerovnováh a disproporcí – mezi domácím a nadnárodním kapitálem, mezi reálnou ekonomikou a finančním sektorem, mezi nadnárodním kapitálem a státy, mezi kapitálem a prací, mezi jednáním a odpovědností za něj v případě nadnárodních korporací, mezi rizikem a ztrátou, mezi bohatnutím nejbohatších a stagnací střední třídy. To samozřejmě vyvolává nestabilitu, před kterou se nedá utéct opakováním pravicových dogmat o volném trhu.

Kritika současného kapitalismu je doménou levice, což bohužel u pravice často vede k paušálnímu odmítnutí takové kritiky. To je ovšem chyba. Levice možná nemá vhodná řešení, ale zjevně vidí problém. Ostatně konzervativní historik a ekonom Niall Ferguson vidí v obrovských dluzích, nezvládnutém finančním sektoru a vzrůstající nerovnosti jedny z hlavních symptomů velké degenerace, která Západ postihla a hrozí odčinit 500 let jeho úspěchu.

Staré bitvy

Ignorování těchto problémů nahrává levici, která už zase nebezpečně fantazíruje o konci kapitalismu. Kritická debata nad současnou podobou kapitalismu a fungováním volného trhu je tedy více než na místě. Mnozí konzervativci však zaspali dobu. Bojují staré bitvy s odbory a proti státu instinktivně hájí jakýkoliv byznys. Z obhajoby volného trhu a tržní ekonomiky však mnohdy sklouzávají k obhajobě oligarchizace trhu, nadnárodních korporací, finančních spekulací a deregulovaného globálního kapitalismu.

Ignorují tržní selhání a dogmaticky věří, že trh je vždy lepší nechat být. Nevnímají rizika spojená se společnostmi, které ovládají cizí mocnosti. Nevidí, že velký byznys, globální technologické platformy a totální deregulace může volný trh ohrožovat stejně dobře jako stát. Přehlížejí, že nadnárodní korporace mají své zájmy, případně politické a společenské preference[i] a stále více se je snaží protlačovat.[ii]

Dogmaticky a absurdně obhajují monopolní postavení a obrovskou moc společností jako je Facebook či Google ‒ nelíbí se vám ty společnosti, smůla, založte si vlastní sociální síť, hlavně žádný zásah státu do volného trhu! Ignorují, že existují překážky vstupu na trh, že monopol si bude bránit své postavení, že realita je mnohem složitější než teorie.[iii] Kapitalismus se pro ně stal natolik posvátným, že si nevšimli, že se z kapitalismu v mnoha ohledech stala karikatura sama sebe.

A nakonec nevidí, že se v prostředí nejisté práce, stagnujících mezd, nedostatku příležitostí, rostoucí nerovnosti, vrstvení dluhů a pesimismu ohledně budoucnosti rodí revolta proti současné podobě kapitalismu. Stále více lidí na Západě nemá svůj podíl na systému, necítí z něj žádné výhody. Základ poválečného společenského konsenzu západních demokracii – zdravý ekonomický růst, z něhož bude přiměřeně profitovat většina – se hroutí.

Svou nespokojenost pak budou ventilovat u volebních uren. Anebo v ulicích. Odpor ke kapitalismu ze strany salonní levice a levicovými ideály posedlých studentů je problém, ale nikoliv ten hlavní. Tím je, že se globální kapitalismus vymknul z kontroly, přerostl demokracii, státy i politiku.

Lokální a globální

Blíží se tedy velký střet demokracie, která je lokální, a bude požadovat ochranná opatření, a globálního volného trhu, který je globální a boří veškeré bariéry. Povaha kapitalismu, role nadnárodních korporací a růst nerovnosti budou velká témata. Pokud se budou konzervativci tvářit, že to není žádný problém, tak nejen zradí své principy, ale prohrají i politicky. A přepustí pozici radikální levici, která zcela absurdně rutinně staví kapitalismus na úroveň rasismu či genocidy.

Konzervativci si musí uvědomit dvě skutečnosti. Konzervatismus není neoliberalismus (a neoliberalismus není jediná cesta k blahobytu, jak ukazují příklady Japonska Jižní Korey nebo Taiwanu, které se nedaly cestou masové pracovní imigrace a průmyslového offshoringu) a ekonomická efektivita není jeho nejvyšší hodnotou.

Je tedy potřeba přestat snít o návratu k ničím neregulovanému laissez-faire kapitalismu, vzdát se mantry o nekonečné deregulaci, privatizaci a liberalizaci a nebrat společnost jako doménu ekonomiky. Jedna věc je obrana volného trhu jako stěžejní společenské instituce pro blahobyt a svobodu, jiná věc je kolem volného trhu uspořádat společnost a vše podřídit tržnímu principu.

Současný kapitalismus trpí řadou nebezpečných asymetrií. Zároveň se vymknul z rámce demokracie a národního státu, v rámci kterých bylo možné tyto asymetrie korigovat. Konzervativci byli zvyklí vystupovat proti neomezenému státu, socialismu, rovnostářství, plánování ekonomiky a nekončící snaze nahradit kapitalismus, volný trh a soukromé vlastnictví, a musí v tom pokračovat.

Stejně tak ale musí vystoupit proti ideologii neomezeného trhu, nekontrolované deregulaci, popírání existence veřejného zájmu, proti tomu, že jediný kritériem politiky je efektivita. Hlavním zájmem konzervatismu je totiž společnost a důstojnost člověka, která je sice úzce spjata se soukromým vlastnictvím a volným trhem, ale nemůže mu být vydána napospas. To musí být ústřední bod, kolem kterého je uspořádána ekonomika.