Bylo nebylo… Před čtyřmi staletími v Evropě probíhala velká sebevražedná válka. Později se jí začalo říkat „třicetiletá“. Dnes je téměř zapomenutá, přestala být součástí vzpomínek účastníků i jejich přímých potomků, není ani součástí politické kultury do té míry, že by ovlivňovala rozhodování politiků. Rozhodně to ale nebyla bezvýznamná válka. Třeba i proto, jak uvádějí někteří historici, že během této války ztráty obyvatel v okolí Prahy a v těch částech labského údolí, kde se odehrály nejhorší boje v Čechách, dosáhly nejméně 50 % (viz Wilson, Peter H.: Europe’s Tragedy. A History of the Thirty Years War, s. 786). Kdo si dnes uvědomí, co bylo tak důležité, že kvůli tomu muselo umřít tolik lidí? Kdo by dnes pozvedl meč jen proto, aby se při vzývání boha používal ten či jiný rituál? Nabízí se otázka, zda i dnes neprobíhají války, na které příští generace téměř zapomenou.

Většina válek v lidských dějinách je projevem nedotčeného rozumu, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je neschopnost dohodnout se o předmětu sporu bez vzájemného zabíjení. Tím druhým je fakt, že samotný předmět sporu může mít malý význam. Vestfálský mír, který třicetiletou válku uzavřel, ukázal, že katolíci a protestanti mohou žít vedle sebe a nevraždit se. Že konfesní spory křesťanů nemají existenční význam.

Ideologie versus geopolitika

Třicetiletá válka je poučná ještě z jednoho důvodu: začala jako výhradně náboženský spor, ale končila především jako konflikt geopolitický. I když se vestfálský mír z roku 1648 připravoval a podepisoval na dvou místech – v katolickém Münsteru a protestantském Osnabrücku –, samotný konec války byl ve znamení mocenských sporů katolické Francie a katolické habsburské říše o to, kdo bude vládnout Evropě. Místo ideového konfliktu plného emocí kolem otázky, zda platí „čí vláda, toho náboženství“, nastoupil raison d’État kardinála Richelieu, tedy chladně propočítaný státní zájem. Obdobně jako vznešeně se tvářící „demokratický Západ versus totalitní Rusko“ může nahradit prosté „Slovensko a Maďarsko plyn potřebují“. A tak dnešní jednání Bratislavy a Budapešti pravděpodobně naznačuje povahu blížících se změn v chování Washingtonu – což řada evropských politiků a propagandistů závislých na Bidenově vládní ideologii zatím nepochopila a bude muset v nejbližších měsících rychle dohánět. Navíc Česko opět promeškalo příležitost ukázat světu, co v těžkých časech znamenají nadstandardní vztahy se Slovenskem.

Vede-li se spor o to, kdo válku na Ukrajině začal a jak by měla vypadat ryzí spravedlnost, dosáhnout shody nelze. Začalo vše tím, že administrativní hranice mezi Ukrajinou a Ruskem uvnitř Sovětského svazu byla koncem 20. let minulého století stanovena, aniž by respektovala etnické rozhraní mezi oblastmi s většinou Rusů a většinou Ukrajinců? Nebo vše začalo tím, že po rozpuštění Sovětského svazu v prosinci 1991 nebyla Ukrajina vytvářena jako federativní stát respektující menšiny, ale jako unitární stát, který ve vlnách prováděl násilnou ukrajinizaci Rusů? Nebo vše začalo v roce 1999 s rozšiřováním NATO na východ, po čemž následovalo „přivítání euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO“ na summitu Aliance v roce 2008, načež v roce 2019 bylo přání některých politiků v Kyjevě vstoupit do NATO vtěleno do ukrajinské Ústavy? Nebo má vše počátek v druhé barevné revoluci, která v únoru 2014 vyústila ve svržení demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče? Nebo začalo vše připojením Krymu k Rusku po uvedeném svržení prezidenta? Či základním problémem bylo povstání na východě Ukrajiny po svržení Janukovyče? Nebo příčinou války bylo nedodržení dohody Minsk II z února 2015 a trvající „protiteroristická operace“ kyjevských jednotek proti vzpurným provinciím, při níž bylo zabito několik tisíc civilistů? Nebo opravdu vše začalo až po útoku Ruska na Ukrajinu v únoru 2022?

Možná je načase nechat všechny tyto otázky historikům a začít jednat o míru. Vždyť v této válce umírají tisíce lidí!

Cena války

Ideologicky zdůvodňovaná válka na Ukrajině neumožňuje kompromis, tedy ukončení bojů. Trumpova vyhodnocování situace na základě developerského „náklady versus zisk“ by ale mohlo přinést poznání, že z hlediska vnitřních problémů USA a globálních změn je prodlužování války na Ukrajině mimořádně ztrátové. Náklady astronomicky zadlužené federální vlády USA na ukrajinskou válku se stávají nerentabilní, přičemž spřátelené firmy z vojensko-průmyslového komplexu mohou zisk vytvářet jinde. A pak je tu globální konflikt s Čínou o pozici ekonomicky nejmocnějšího státu.

Netřeba podléhat iluzi, že lidské ztráty na straně Ukrajinců či Rusů pohnou svědomím anglosaských stratégů či ideologů. Potrvá ještě dlouho, než jejich péče o blaho Slovanů ztratí po staletí formovanou příchuť válečné lsti. Jenže Peking minulý týden ohlásil, že jeho hrubý domácí produkt (HDP) vzrostl loni o 5 %, přičemž Mezinárodní měnový fond očekává, že loňský přírůstek HDP u Evropské unie bude 1,1 %, v USA 2,8 % a v Ruska 3,6 %. BRICS se rozrůstá a mnoho bývalých kolonií je stále kritičtější vůči svým někdejším metropolím. Je přirozené, že i ve Washingtonu se objevili lidé, kteří požadují změnu. Změnu, kterou slovenský a maďarský premiéři předvídali.

Kdo dneska ví, jak budou 9. května vypadat oslavy 80. výročí vítězství nad německým nacismem?

Trumpova příprava

Rozpínavost NATO byla dosud vedena geopoliticky slepým, reflexivním obsazováním prostoru bez ohledu na věcnou analýzu situace. Na tom nic nemění fakt, že se v posledních letech tato expanze schovala pod ideologické nálepky typu „demokracie versus totalita“. Je přirozené, že toto rozpínání muselo někde na východě narazit na překážky. Takové pojetí expanze Severoatlantické aliance je mnohými lidmi v Česku stále ještě vnímané jako dezinformace hodná pozornosti zpravodajských služeb. Jenže nedávno se k němu přihlásil i Donald Trump, když vyjádřil pochopení pro pocity Ruska z rozšiřování Aliance.

Nový přístup Washingtonu k Ukrajině a Rusku dostává stále jasnější kontury. Ještě nedávno udivoval fakt, že program Republikánské strany pro loňské volby nezmínil Ukrajinu ani jednou. To, co se jevilo jako výsledek nejednotného postoje, se stalo programovým východiskem. Minulý týden v Senátu při schvalování členů Trumpovy vlády navrhovaný ministr zahraničních věcí Marco Rubio v souvislosti s válkou prohlásil, že ústupky budou muset udělat Rusko, Ukrajina i USA, přičemž je nerealistické domnívat se, že Rusko může obsadit celou Ukrajinu, ale také je nereálné věřit, že Rusko vrátí všechna obsazená území. Problémem Kyjeva není to, že mu docházejí peníze, ale že docházejí Ukrajinci. Oficiální linií se má stát ukončení války. Vše doplnila kritika liberálního globálního řádu, přičemž Rubio zdůraznil, že hlavním protivníkem USA je Čína. To odpovídá i představám Trampova poradce pro otázky národní bezpečnosti Michaela Waltze, který je v otázce Číny pokládán za jestřába. Navrhovaný ministr obrany Peter Hegseth ve svém úvodním slovu Ukrajinu vynechal – posléze na dotaz odpověděl, že otázka Ukrajiny je strategická, a rozhodovat o ní bude tudíž prezident; ten, jak známo, požaduje co nejrychlejší konec konfliktu. A podpořil speciálního vyslance prezidenta pro Ukrajinu a Rusko Josepha Kellogga.

Po nástupu do funkce Joseph Kellogg prohlásil, že urovnání na Ukrajině bude vyžadovat sto dní. To není mnoho, ale je to víc, než v předvolební kampani říkal Trump – ten mluvil o míru za 24 hodin. I když se Trump za své tvrzení dočkal výsměchu, kus pravdy na tom je. Válka na Ukrajině je historicky novým typem války v informačním věku, kdy situaci na frontě i v týlu zásadně ovlivňují drony, střely s plochou drahou letu a rakety s delším doletem. Zároveň je to proxy war, válka v zastoupení: drony, střely s plochou drahou letu i zmíněné rakety ke svému fungování povětšině potřebují GPS, tedy vojenské družice. Družice, výzvědná letadla a drony také v reálném čase dodávají informace o přípravách armád v týlu fronty. To, že ukrajinská armáda takovými informacemi a spojeními disponuje, je zásluha USA; žádná z evropských mocností, kromě Ruska, takové technické možnosti nemá. A Spojené státy mohou během 24 hodin tuto pomoc Kyjevu ukončit – nebo tím při nátlaku na Kyjev hrozit. Vypnutí či „rozladění“ GPS pro Kyjev by vrátilo na frontu klasické průlomové a výsadkové operace, z přístavů by vyplula černomořská flotila…

Posvátná hranice

Z hlediska nákladů je ukončení války na Ukrajině pro USA výhodné, zvláště když přestane fanatické pěstování nenávisti vůči všemu ruskému. Že se posunou hranice? Je pravdou, že otázka hranic států je v mezinárodní politice snad nejcitlivějším tématem. Však také francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot okamžitě vystartoval proti Trumpovým úvahám o připojení Grónska k USA a odhodlaně prohlásil, že Evropská unie nepřipustí, aby jiné země napadaly suverenitu unijních hranic. „Jsme silný kontinent,“ bojovně dodal (někdo by měl panu ministrovi citlivě říci, že Evropská unie nejenže nemá jaderné zbraně a vojenské družice, ale ani armádu. A že Unie není kontinent. Dokonce, striktně vzato, ani Evropa kontinentem není – je světadílem, částí Eurasijského kontinentu). Hranice se zdají být posvátné, pečlivě ošetřené mezinárodním právem. Jenže kdo si dnes pamatuje, jaká byla hranice mezi Německem a Polskem, než tamním prostorem prošla Rudá armáda? Kdo dnes ví, že Vilnius, hlavní město Litvy, byl před naplněním paktu Molotov-Ribbentrop součástí Polska? A co dnešní hranice Jugoslávie, Libye, Iráku, Sýrie, Izraele…

Poznámkami o Kanadě, Grónsku a Panamě dal Donald Trump jasně najevo, že pro něho hranice nejsou posvátné, že jsou výsledkem politického, ekonomického a případně i vojenského tlaku. To sice platilo i o předchozích vládách USA, ale ty to veřejně nepřiznávaly. Když rozebíraly Jugoslávii či Sýrii, mluvily o lidských právech – a v Kosovu je dnes vojenská základna USA, v Sýrii Spojené státy okupují ropná pole; když útočily na Irák, mluvily o boji proti terorismu – a dodnes tam mají vojenské základny a spravují tamní obchod s ropou. Trump je upřímný, dává najevo, že válka na Ukrajině pohlcuje energii, která má být věnována Číně. Zároveň ale neříká, že v Asii musí jít o válečný konflikt. Pro USA by nebylo příliš obtížné porazit ve válce Severní Koreu, ale cena v podobě nepřátelství s Čínou a Ruskem, nemluvě o ztrátě prestiže ve světě, za to rozhodně nestojí. A tak se znovu vrací neideologická otázka vztahu nákladů a zisku – což ovšem platí i o sporech kolem Tchaj-wanu.

***

Potřeba uklidnit situaci v Evropě a soustředit se na indo-pacifický region není v doktrinálním myšlení USA nová, ovšem deklarování této zásady doprovázelo rozpínání NATO v Evropě. Problémům, které z tohoto rozporu vznikly, by se chtěl Trump vyhnout. Zároveň však potřebuje pro USA výhodný obchod, přičemž ten, který obstarává vojensko-průmyslový komplex, patří k nejefektivnějším. Proto onen požadavek, aby evropští spojenci v NATO vyplýtvali ročně 5 % HDP na armádu. To by ale znamenalo, že se už dnes existující rozdíl mezi vojenskými výdaji evropských členů NATO a Ruska ve „prospěch“ aliančních partnerů USA ještě zvětší. Následovala by zákonitá reakce Moskvy, což by v součtu dalo míru v Evropě prapodivnou příchuť. Jestli zároveň Trump nedokáže odstranit západní ekonomické a politické sankce vůči Rusku, potom si o odtržení Moskvy od Pekingu může nechat jen zdát.