Pátrání po dvoutisíciletích |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Profesor exegeze Nového zákona v Lausanne Daniel Marguerat se zabývá historickým Kristem, je autorem známé knihy o životě Krista, v prezentování a výkladu fakt je navýsost objektivní, ale protože ani objektivita není úplně objektivní, profesor je křesťanským teologem a nemůže stavět fakta proti křesťanskému Kristovi. Mohou vůbec po dvou tisíciletích ještě nějaká fakta zbortit Kristovu podobu, která se nám jasně vyjevuje z hlubiny věků, jak napsal Ratzinger? Pregnantně problém formuloval Soren Kierkegaard, pátrání po historickém Ježíši je marná záležitost, protože křesťanský historik to chce dokázat, zatímco ateista vyvrátit, každý si chce potvrdit svůj názor.

Kristus je centrálním bodem naší víry a varianty historických fakt ji nemohou ohrozit, pokud jeden anglikánský biskup v diskuzi s historikem prohlásil, že když přijde s prokázaným materiálním faktem, vystoupí z církve, naznačuje to, že anglikánská církev není až tak moc pevná ve fundamentech. Kierkegard v jedné knize popisuje třídenní cestu Abrahama s Izákem na horu Moriah, kde ho měl podle božího přání obětovat. Událost je z pohledu moderní doby až tak brutální, že se vykládá jako Abrahamova zmatenost nebo boží zkouška, o niž všichni víme, jak dopadne, lidstvo přece ví, jak má vypadat morálka.

Kiekegaardova verze je diametrálně jiná a je nejblíž pravdě, Abraham věřil v sílu absurdity, protože samotná víra, ne ovšem vlažnost, je absurdní, víra člověka nezužuje a nezjednodušuje věci, jak se dnes běžně soudí, ale právě naopak, víra realitu zkomplikovává a vkomponuje do ní nekonečno. O to víc pravdivější, jak se blížíme Abrahamově víře nebo Kierkegardově pocitu totální fascinující absurdity. Kierkegaard píše, kdyby si Abraham místo Izáka vrazil nůž do srdce, byl by obdivován, když přemýšlí o Abrahamovi, je paralyzován: „Mohu se ztotožnit s hrdinou příběhu, ale ne s Abrahamem, když dojdu na vrchol, padnu dolů, protože je tu paradox, dialektika víry je nejrafinovanější ze všech dialektik.“ Lidstvo se obdivuje tragickým hrdinům, kteří činy materializovali etické, tragický hrdina vyzařuje etické. Abraham evidentně etické ignoruje, je mimo univerzální, nechce zachránit národ, ani lidstvo, ani založit stát, jeho akce je čistě privátní. Kierkegaard píše, že Abraham znamená teologické potlačení etického, člověk se vzdává univerzálního, aby uchopil ještě něco vyššího. Kierkegaardovy rytíři víry jsou rozpoznatelní, jejich chůze je smělá: „Kdybych věděl, kde je najdu, nezaváhám a běžím k nim, budu je následovat a obdivovat. Ale když je potkám, neuvidím na nich nic superiorního, žádný znak rytíře nekonečna, nic je neprozrazuje.“ Abraham věřil a proto si ho Bůh vybral, dnes jsme vlažnými a opatrnými věřícími, víme, co se může nebo nemůže stát, svedla nás pohodlná epocha a naše víra se podobá spíš kalkulaci. Asi to bylo běžné i v jiných dobách, v Talmudu se praví, že do síly Abramovy víry došel pouze jeden judský král. Když Abraham ignoroval i etické, proč se zabývat po tisicíletích materiálními verzemi Kristova narození?

Naše koncepty reality vylučují jakoukoliv přítomnost Boha, proto budeme do nekonečna bádat nad materiálnem, abychom vyštrachali něco, co historického Krista zpochybní, ovšem moc se ani to nedaří, o Kristovi psala spousta starověkých řecko-římských historiků, ale ve srovnání s nimi je dnes kupodivu věrohodnost synoptických evangelií daleko silnější než byla před sto lety. Evangelia jsou biografií člověka, kterou situují do historie. Podle profesora Marguerat místem narození historického Krista je s největší pravděpodobností Betlém, ovšem protože přítomnost ženy na sčítání lidu se nežádala a nebylo logické cestovat takovou dálku s těhotnou ženou, existuje možnost, že evangelisté Betlém vybrali, aby se potvrdil Davidův původ Krista. Samozřejmě velkou hádankou zůstává narození z panny. Žena, která porodila dítě mimo manželství, musela být ukamenována nebo veřejně rozvedena. Josef se s ní chce tajně rozvést, ale ve snu ho od toho odradí anděl. Profesor na základě všech dostupných fakt, odmítá verzi o cizoložství, mluví o historické záhadě. Podivná povaha porodu svědčí o výjimečnosti narozeného.

Lukášovo evangelium je střízlivější než tradice, výrok: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“, lze chápat dvěma způsoby, geneticky a symbolicky. Křesťanská tradice vidí v Kristovi Božího syna, ne nutně geneticky, ale ve smyslu příchodu Boha, který přináší spásu, což není závěrem žádného historického šetření, nic to neprokáže, ani nevyvrátí. Janovo evangelium stojí stranou, je méně spolehlivé, jeho přesnost není biografická, ale teologická. Ratzinger byl velkým znalcem christologické tematiky: „Kristus vede dva tisíce let lidstvo mystériem Božím, to světlo, které jinak naše oči neunesou se stává přístupným.“