Plukovník Reisner: Rusové se cítí jako v dubnu 1945 … věří, že vítězství mají na dosah

Markus Reisner  je, jak  sami  dobře  víte,  na Kose  častým hostem.  Je proč! Stala  se  z  něj mediální  hvězda první  velikosti. Jak předznamenal švýcarský Neue Zürcher Zeitung, když  uváděl  rozhovor  s rakouským analytikem – plukovníkem tamního generálního štábu. Svým  čtenářům  jej  charakterizoval, přesně  tak, jak jej vidí  i já  a proto ho vyhledávám a přetiskuji:

Střízlivé, fakty bohaté analýzy situace „vyhlašovatele války“ si okamžitě našly široké publikum daleko za hranicemi Rakouska. Od té doby je plukovník Reisner častým hostem německých televizních pořadů. Jako každý vojenský expert není imunní vůči chybám: Jako největší překvapení války uvádí fakt, že ruská armáda nedokázala dobýt ukrajinské hlavní město v roce 2022 a po těžkých neúspěších se musela stáhnout.

Ten rozhovor  vyšel na NZZ pod  tiulkem:

Die Russen fühlen sich wie im April 1945: Sie glauben, den Sieg in Griffnähe zu haben

Rusové se  cítí jako v  dubnu 1945: věří, že  vítězství mají na dosah

Pane Reisnere, ofenziva Ruska se zpomalila. V březnu dosáhly ruské územní zisky pouze 130 kilometrů čtverečních – nejmenší změna od června 2024. Co to znamená?

Na základě toho by bylo předčasné hodnotit celkovou situaci. Důležitou roli hraje počasí. V současnosti na Ukrajině opět převládá období bláta, „rasputica“. Je to vidět i na aktuálních videích: I když stále dochází k motorizovaným pohybům, jarní bahno takové operace značně omezuje.

Rusové téměř kompletně dobyli zpět oblast Kurska. To jim nyní umožňuje přeskupit své síly a rozmístit je jinde. Až „rasputica“ skončí, ruské útoky budou pokračovat se stejnou intenzitou.

Kde nejvíce očekáváte, že k takovým útokům dojde?

Na frontě je několik oblastí, které jsou příznivé pro ruské operace, od oblasti Sum na severu přes Donbas až po jižní provincii Záporoží. Rusové by se například mohli pokusit vyseknout velký kus Ukrajiny na severovýchodě Charkovské oblasti. Tato území je pro Ukrajince velmi ohroženo, protože Rusové jsou na jeho křídlech. V případě velké ofenzivy z Vovčanska a Kupianské oblasti by Ukrajinci museli ustoupit.

Ale Rusové  se na těchto dvou frontách snaží už mnoho měsíců.

Východem Ukrajiny protéká mnoho řek. Středem zájmu je proto boj o přechody přes tyto řeky. Rusům to trvalo dlouho, ale nyní se jim podařilo překročit řeku Oskol severně od Kupianska a vybudovat předmostí. Pokud jsou k dispozici dostatečné síly, může dojít k výše uvedenému dvojitému postupu.

Velkou chybou je měřit vojenský úspěch územními zisky. Protože tohle je opotřebovací válka. To znamená, že úspěch není definován územními zisky, ale spotřebou zdrojů. Pokud jedné straně dojdou zdroje, věci se mohou náhle velmi rychle pohnout.

Znamená to, že čas pro Rusy pracuje?

Přesně. Zásadní otázkou není, jak dlouho vydrží Rusové, ale jak dlouho vydrží Ukrajina.

Souvisí chyba v myšlení také se západními vojenskými doktrínami, které předpokládají  operace s  vysokým tempem?

Jsme ovlivňováni  anglosaskou vojenskou doktrínou, která se vyvinula ze zkušeností z druhé světové války a je založena na sražení nepřítele na kolena rychlými údery. Ve válkách proti Iráku zahájily USA konfrontaci masivním prvním úderem a poté následoval  rychlý postup. Totéž se očekávalo od ruské invaze na Ukrajinu. Když se Rusům nepodařilo rychle postoupit do Kyjeva, byla Moskva předčasně značena za selhávající. Ale ruská, stejně jako původně sovětská vojenská doktrína umožňuje v případě neúspěšné ofenzívy okamžitý přechod k opotřebovací válce.

Pokud je čas na ruské straně, co to znamená pro současná jednání o příměří?

Války vždy končí, když se jedna strana musí vzdát kvůli vojenským neúspěchům nebo si obě strany kvůli vyčerpání uvědomí marnost pokračování. Důležité je, kdo se pohne jako první – kdo musí připustit, že už možná nebude moci pokračovat ve válce. K tomuto kroku nyní přistoupily USA, nejdůležitější spojenec Ukrajiny. To staví Putina do vynikající pozice, protože nebyl první, kdo se pohnul, i když sám by třeba mohl   být na pokraji selhání. Nyní může sledovat, jak se ho druhá strana snaží přivést k jednacímu stolu.

Mohou Američané dosáhnout takového průlomu?

Dokud nebude mít Trumpova administrativa čím ohrozit Putina, tak se to nepodaří. USA daly jasně najevo, že chtějí mír v Evropě, aby se mohly soustředit na Čínu. V této situaci Rusko čeká, jaké ústupky Američané nabídnou. Tragické je, že Evropa nehraje vůbec žádnou roli, protože ji Rusové neberou vážně.

Rozhovory o příměří tak nikam nevedou. Proč by se měli Rusové účastnit? Hrají o čas. Říkají, že v zásadě souhlasí, ale předkládají „nákupní seznam“ požadavků, které by musely být splněny. Týden za týdnem plyne, jak ruské bomby, rakety a bezpilotní letouny nadále zasahují Ukrajinu.

Poškozuje americká vyjednávací strategie Ukrajinu?

To je zřejmé již z Putinova chování. Oproti dřívějšku působí mnohem sebevědoměji. Pozoruhodné je také oznámení, že letos na jaře bude do armády odveden rekordní počet 160 000 odvedenců. Řečeno na rovinu: Rusové se cítí jako v dubnu 1945 na Seelowských  výšinách při pohledu na Berlín: Věří, že vítězství mají na dosah.

Přestože se ruské arzenály vyprazdňují, Rusko může vydržet ještě dva tři roky. Moskva tuto válku nevede sama. Čína dodává důležité vojenské komponenty, Írán dodává drony a Severní Korea miliony dělostřeleckých granátů. Indie navíc nakupováním surovin strká peníze do ruských kapes. Zejména Čína nemá zájem na pacifikaci, protože pak by se Trump, jak bylo oznámeno, obrátil spíše k východní Asii.

Byla by Ukrajina schopna pokračovat v boji bez americké pomoci?

Ze strategického hlediska je otázkou, zda její zbrojní průmysl a obyvatelstvo vydrží dlouhodobě. V souladu s tím se ruské letecké útoky zaměřují zejména na průmysl a infrastrukturu. Nejdůležitější věcí, kterou je třeba Ukrajině dodat, jsou systémy protivzdušné obrany středního a dlouhého dosahu. Bez USA a jejich dodávek hrozí, že Ukrajina bude rozdrcena. Jejich statečný obranný boj v první linii není rozhodující, pokud se jim nepodaří ochránit vlastní obyvatelstvo a udržet fungující zbrojní výrobu. EU se snaží ze všech sil, ale stále to nestačí.

Přesto ukrajinský průmysl slaví úspěchy, například s výrobou dronů krátkého a dlouhého doletu a nyní dokonce i řízené střely. Není toho málo?

Děje se toho hodně, ale záleží na úrovni. Přestože Ukrajina vyrábí až milion dronů s pohledem z první osoby ročně, nejedná se o zbraňový systém, který by přinesl vítězství na strategické úrovni. Útoky dálkovými drony v ruském vnitrozemí jsou také velkolepé, ale každý zbraňový systém musí umět dosáhnout měřitelného efektu. Po více než roce ukrajinských útoků na ruské ropné rafinérie lze říci, že způsobené škody jsou mnohem menší, než kolik Rusko nadále vydělává na ropném byznysu.

Zmínil jste mezery protivzdušné obrany Ukrajiny. Do jaké míry je to také zásadní problém pro Evropany?

Když Rusko v listopadu poprvé nasadilo svou raketu středního doletu Oreshnik, mělo to mimo Ukrajinu velkou symboliku: Oreshnik sestoupil z výšky asi 1500 kilometrů ve velmi strmém úhlu. Proti takové raketě nemáme v Evropě žádnou obranu. To by vyžadovalo speciální systémy protivzdušné obrany, jaké jsou k dispozici pouze v USA a Izraeli se systémy Thaad a Arrow. V tomto ohledu jsme naprosto bezradní.

NATO odhaduje, že dokáže ochránit pouze 5 procent svého vzdušného prostoru ve východní Evropě. Například nebyla vyměněna ani jedna baterie Patriot, kterou na Ukrajinu dodává Německo a další evropské země. Pokud člověk porovná malý počet těchto systémů v Evropě a rozměry kontinentu, zjistí, jak tenký je ochranný štít.

Je proto příliš riskantní vyslat na Ukrajinu evropské vojáky, aby zajistili příměří? Takový kontingent by byl vystaven nebezpečí ruských leteckých úderů.

To je přesně důvod, proč jsou evropské vlády rozpolcené. Na jedné straně se chtějí postavit Moskvě a pořádají kvůli  tomu  příslušná vrcholná setkání. Na druhou stranu jsou Američané žádáni o podporu pro plánované ochranné síly. „Koalice ochotných“ bez podpory Rady bezpečnosti OSN existovaly již dříve, ale Spojené státy tu byly vždy účastny  a zaručovaly potřebnou vojenskou sílu. Nyní Washington považuje otázku ukrajinské ochranné síly za záležitost Evropanů. Kdo tedy zaručí, že Rusko nezaútočí na evropské jednotky? A hlavně: Jak by na takový útok reagovali Evropané?

Již jste zmínil, že Evropané se nemohou bránit raketě Orešnik. To by ale riskovalo otevřenou válku Ruska se západní Evropou.

Zásadním problémem je, že Kreml jde do krajnosti, aby dosáhl svých cílů na Ukrajině, zatímco Západ to udělat nechce. Pokud Evropa a Amerika nechtějí dát Ukrajině to, co potřebuje k vítězství, pak válka musí skončit co nejrychleji. Cokoli jiného by bylo nemorální. Buď se smíříte s tím, že vás Rusko drží jako rukojmí – ale pak to musíte otevřeně říct Ukrajincům. Nebo řeknete Rusku „Stačilo“ a nechte do toho! Pak ale vyvstává otázka, jak to skončí. Ustoupí Putin, nebo dojde k eskalaci, protože Rusové půjdou také až na  doraz? Nikdo nezná odpověď, protože jsme jen historickým zábleskem. V současné době vstupujeme na nové území.

Co tato nejistota znamená pro Evropu, včetně Švýcarska?

Všichni potřebujeme obnovit schopnost odstrašování. Jinak nás Rusko nebude brát vážně a může si s námi dělat, co chce. Evropa se v posledních letech chovala v oblasti bezpečnostní politiky až příliš naivně. Je dobře, že se Evropané nyní snaží dosáhnout jednoty. Ale tady vstupuje do hry hybridní válka Rusů: snaží se posílit všechny ty síly, které tomuto myšlení odporují. Vykreslují nahromadění armády jako spiknutí zbrojařských společností, které chtějí vytáhnout peníze z kapes občanů. Stejně jako sovětská tajná služba instrumentalizovala mírové hnutí na Západě v 70. letech, Putin dnes v Evropě nachází dostatek užitečných idiotů.

I v tom nejlepším případě Evropa nevytvoří potřebný odstrašující prostředek dříve než v příštím desetiletí. Zaútočí Rusko předtím?

Nevěřím, že ruská 1. gardová tanková armáda napochoduje do střední Evropy. Rusko je mnohem úspěšnější s hybridní válkou, s rozdělováním veřejného mínění v Evropě. Masivním útokem na střední Evropu by Kreml mohl přinést právě takovou jednotu, které chce zabránit. Je ale dost možné, že dojde k ruským útokům na periferii na východě. Hořká realita proto zní: V krátkodobém horizontu musí Evropané najít porozumění s USA, protože Američané jsou jediní, kdo nás může ochránit před agresí.

Potřebuje Evropa také jaderné zbrojení jako odstrašující prostředek?

To je přesně jedna z diskusí, které je třeba vést. Jaderné zbraně jsou nejstrašnějším zbraňovým systémem, jaký byl kdy vyvinut. Ale pokud jsme evidentně zpátky v 19. století a jednotlivé země vydírá ostatní kvůli jejich jadernému arzenálu, pak tomu musíme čelit. Buď to vyřešíte vyjednáváním, nebo si musíte vybudovat odstrašující potenciál.

**********

Markus  Reisner  mi mluví  z  duše. Tedy  s  výjimkou posledního odstavce.

Ale především si měl odpustit  ty  užitečné idioty  na Západě!  Zejména, když  vzápětí konstatuje, Nevěřím, že ruská 1. gardová tanková armáda napochoduje do střední Evropy.

Ti ruští „užiteční idioti“ to  totiž  vidí úplně stejně!  A z  toho vyvozují příslušné  závěry!  Nebýt  těchto věcí, podepsal  bych  z Reisnerových tvrzení  každé písmeno!