Včerejší lesk a dnešní bída progresivismu |

Sdílet článek:

JAN FIALA

Navzdory atentátu na jeho osobu, ochablé ekonomice, sílící migrační krizi, hrozbě globálního konfliktu či faktickému rozvratu americké společnosti za vlády Demokratů nebylo až do oznámení prvních průběžných výsledků vítězství Donalda Trumpa vůbec jisté.

I přes mohutnou antikampaň velkých médií, kritiku mnohých celebrit, různých rádoby elit a řadu kontroverzí, soudních sporů a jeho nezkrotný temperament se uskutečnil Trumpův velký návrat. Nečekaně zvítězil ve všech sedmi swing states, rozhodujících státech. Narozdíl od roku 2016 ovládl i tzv. popular vote – tedy získal nejen více hlasů volitelů ale i jednotlivých voličů, běžných lidí. Jeho triumf a mandát je rozhodný, nezpochybnitelný.

Vraťme se však o pár let zpět. Není tomu tak dávno, co do Bílého domu nastoupil Joe Biden. Následná vlna progresivismu smetla německou údajně konzervativní CDU a na výsluní dostala levicovou SPD doprovázenou pokrokovými liberály a utopickými Zelenými.

Německé volby byly předobrazem těch českých; výsledkem se stala široká koalice zdánlivě konzervativního SPOLU a pokrokářského seskupení PirSTAN. Zde považuji za důležité připomenout, že v posledních parlamentních volbách propadl milion (vesměs opozičních) hlasů. Tato – o demokracii tolik mluvící – koalice reálnou podporu většiny voličů nikdy nezískala. Na sebevědomí jí to však nijak neubralo.

Nazývají se progresivisty, pokrokáři. Usilovat o pokrok je ctnostné a žádoucí. Je ale rozumné si toto slovíčko takto přivlastnit, či spíše ukrást? A nato předstírat a zcela falešně sugerovat, že kdokoliv, kdo kritizuje „progresivismus” je stoupencem úpadku a regrese? První je nečestné, druhé pak čistá demagogie.

Hlavními motivy jejich kampaní byla změna, chtěli dát Česko dohromady, vrátit zemi budoucnost, zastavit vládní chaos, zadlužování, rozkrádání státu a jakousi hrozbu. Někteří se dokonce styděli za svého premiéra. Doufám, že na úspěchy pana Fialy jsou patřičně hrdí.

A jaký je výsledek? Skutek utek. Místo pokroku, který i mnozí naši spoluobčané poněkud naivně očekávali, se dostavil úpadek, krize. A to všude, kde tito takzvaní pokrokáři vládli. Američané si raději zvolili Donalda Trumpa se všemi jeho výstřednostmi, než aby podpořili Kamalu „Biden” Harrisovou. Německá vládní koalice se po řadě přešlapů, sérii volebních debaklů a vnitřních peripetií rozpadla. Nám už zbývá pouze čtyřkoalice. Zatím.

Pomyslné kyvadlo dějin pomalu mění směr. Zdravý rozum začíná vítězit nad intelektuálním blouzněním. Ale nenechme se unést – stále je nutné vykonat obrovský kus práce, nicméně se ukazuje, že dosavadní snažení přináší své ovoce. Nechť je nám tato skutečnost motivací.

Lidé přichází k uvědomění, že plány zelené transformace s nimi nepočítají. Peníze nerostou na stromech – bez ohledu na to, jak moc zelené jsou. Pokud si průměrná domácnost nemůže dovolit superdrahý elektromobil, nákladné „udržitelné” produkty od oblečení po potraviny, nebude tak moci učinit ani za vymyšlení sebelepšího přerozdělovacího mechanismu. Dojde pouze k pauperizaci, všeobecnému zchudnutí. A nárůstu nerovnosti – na hrstku pravověrných režimu přece jen nějaké ty peníze zbudou. To ostatně vidíme už dnes.

Chce-li někdo vládnout zemi, nestačí, že se hezky usmívá, obléká a na první pohled působí „slušně” a že mluví o ochraně planety, lidských právech, o utlačovaných menšinách, trýzněných ženách a pravdě a lásce. Zejména to nestačí, když vzápětí stejná osoba žlučovitě pokřikuje, manipulativně vydírá a pohrdavě se šklebí.

Ostatně, historie nás učí, že ti s nejhoršími úmysly se vždy museli zaštiťovat těmi nejušlechtilejšími idejemi. A tiše doufat, že jejich faleš nikdo neprokoukne…

Ne nadarmo se říká: není všechno zlato, co se třpytí. Nezapomínejme na to.