Za předražené potraviny prý nikdo nemůže. To ale odporuje zdravému rozumu. Kde je chyba?

Zemědělci a potravináři

Když vidím, že vloni v prosinci meziročně klesaly ceny zemědělců o výrazných 19 % a zároveň vidím, že ve stejném období ceny potravin v obchodech meziročně poklesly jen o 0,3 %, je vidět, že zemědělci za ceny nemohou, ačkoli jsou často obviňováni. Navíc vloni klesl zemědělcům zisk o 60,5 %. Házet něco na zemědělce tedy nedává smysl.

Když se podíváme na zpracovatele potravin, tady vidíme, že někteří mají tučné zisky a někteří naopak ztráty. Rozhodně zde nelze mluvit o nějakém výrazném trendu. Nikdo neříká, že na zpracovatelích není vina, ale asi nebude zásadní.

Jako problém vidím distributory

Distributoři zastupující jednotlivé zahraniční značky podle mě nesou velkou vinu. To se odvíjí už od toho, že k nám vozí jasně horší zboží. Není na to třeba ani studie. Když si koupíte to samé zboží v Německu, je obvykle hned při prvním ochutnání lepší než v ČR, což se zpravidla váže na to, že pro východní Evropu dodávají zboží více chemické, kde je více náhražek. Argument je přitom jasný. Východoevropský zákazník prý takové složky miluje. Nevěřím tomu, ale věřím, že to je výrobně levnější.

No a když vědí, že si tu necháme líbit dvojí kvalitu, tak nejen že dovezou horší potraviny, ale ještě jim dají vyšší cenu než v Německu. To přitom neplatí jen pro potraviny, ale také pro drogérii. A tak se stane, že máme šampóny několikrát dražší než v Německu, ačkoli bereme v průměru třikrát méně než Němci.

Vše přitom vzniklo už v devadesátých letech, kdy se po otevření železné opony začalo do českých obchodů dovážet do té doby neznámé německé zboží. To bylo přitom výrazně dražší než české. Češi se i na nesmyslně drahé zboží vrhali, chtěli ochutnat to západní. Tím dali trhu jasně najevo, že jim předražené zboží nevadí, a od té doby ho tu taky máme. České zboží mezitím zdražilo, až se dostalo skoro na německé ceny.

Za drahým zbožím tak stojí to, že si firmy rozdělily trh na západní a východní. Tím zničili jeden pilíř, na kterém stojí EU. Vstup do EU měl garantovat jednotný evropský trh. Ten tu ale není. Jedná se tedy o celoevropské selhání. Zatímco slyšíme, že Brusel intenzivně řeší zákaz spalovacích motorů, o řešení nefunkčnosti jednotného trhu neslyšíme. To Německo ani Francii totiž netrápí.

Problém pochopitelně vidím i u obchodníků

Když jen osm obchodních řetězců pokrývá 90 % trhu, jedná se o jasný oligopol. Jeho definiční vlastností je, že láká k vytváření kartelů a různých dohod na úkor spotřebitele. Zisky v oligopolu jsou proto vyšší než v konkurenčním prostředí. Proto je tady taky nutná činnost antimonopolního úřadu.

Ten prý údajně již koná a šetří jeden řetězec. Nicméně z povahy věci mi přijde divné, že už v minulosti nic nenašel. Už samotná věc, že zástupce řetězců hlásí zdražení v odvětví je divná. To by podle mě měly dělat jednotlivé řetězce nezávisle.

Když slevy nejsou slevy

Obchodníci sice tvrdí, že mají víceméně konstantní ziskovost, ovšem jejich marže jsou vysoké. To je vidět v tom, jak velké slevy nabízejí. Pochybuji o tom, že zboží ve slevě prodávají se ztrátou. Když potom vidíte slevu 50 % či vyšší, nestačíte se divit. Ostatně exministr Zdeněk Nekula loni poukázal na případ točeného salámu, u něhož obchodní přirážka dosáhla bezmála 250 procent. To je nehorázné.

Obchodníci tvrdí, že tím jen kompenzují zboží, kde je marže nízká. To tak samozřejmě bude, protože 250% marže u všeho by byla už ne na úrovni oligopolu, ale monopolu.

Za nehezkou praktiku českých řetězců považuji slevy. Začalo se ukazovat, že bez slev se nic neprodá. Takže normální cena je nehorázně předražená a ve slevě jen lehce předražená.

Za největší průšvih považuji to, že některé řetězce zavedly zákaznické karty, se kterými máte lepší ceny. Najednou tu tedy máme dvoje ceny: pro normální zákazníky a pro věrné zákazníky. Obchodní řetězec tak získá nejen vaše osobní údaje, ale ještě větší loajalitu, protože ten, kdo nemá zákaznickou kartu konkurence, zůstane u řetězce. To ovšem omezuje konkurenci a brání poklesu cen. Konkurence zůstává zachována jen tehdy, pokud máte zákaznické karty i u dalších řetězců, což určitě všichni nemají.

Řešení je složité

Cesta k rozumným cenám je jen skrze vyšší konkurenci a větší aktivitu antimonopolního úřadu. Obchodníkům i distributorům musí být jasné, že nás nemohou holit. Bohužel to bude těžké. Politici už před mnoha lety mluvili o dvojí kvalitě potravin, údajně to řešili i na evropské úrovni, ale jaksi s ničím nepohnuli. Vše zůstává při starém. Na politiky tedy nespoléhejme.

Jako řešení vidím internet. Už dnes lze mnoho zboží objednat z Polska. Vedle toho potřebujeme i web monitorující ceny řetězců, který by lidem ukázal, jaká je normální cena a kdo a kde nejvíce zboží předražuje. Zákazník tedy bude vědět, kam nemá chodit. Jen to řetězec donutí ke změně ceny.

Úplně nejhorším řešením, o kterém bohužel slýchám často, je zastropování cen či marží. To už jsme zde měli. Taková řešení vedou jen k nedostatku a šmelině na neoficiálnímu trhu.