Svoboda slova není zadarmo

A taky že se prostý lid bojí říkat, co si myslí. Diskutující popisovali, co následuje, když na sociálních sítích odmítnou novoty, klimatický alarmismus nebo genderové šílenství. Jak se na ně vrhnou aktivisté a urážejí je pro jejich pohled na věc, dostávají anonymy a výhrůžky smrtí, jsou veřejně umlčováni, přirovnáváni k zastaralým konzervám a kdekdo je nálepkuje, kritizuje coby dezinformátory a všemožně dehonestuje. Filozofové hovořili o nové totalitě, právníci o rušení účtů, koncertů, přednášek a webů, politologové o odvaze, o správném načasování vzdoru, o demonstracích a o revolucích. A taky padala slova o strachu, o cenzuře a autocenzuře, která je škodlivější než hlasitý cenzorský škrtající úřad.

Někteří vyzývali ke společnému postupu proti nové normalizaci a tvrdili, že my píšící musíme odvážně mluvit a vytrvat, abychom těm ostatním ukázali, že bojujeme za ně, za občany.

Když všechna ta vystoupení dozněla a my se rozešli večerní Prahou, došlo mi, že možná je všechno ještě jinak.

My veřejně činní jsme možná slyšet hlasitěji, když promluvíme v televizi nebo nám vyjde článek v novinách či na známých webech. Naši čtenáři nás někdy mlčky a soukromě podporují a nejspíš si dobře uvědomují, že za své názory dostáváme zleva zprava, protože nepapouškujeme ten hlavní progresivistický a elektroklimatický proud. Jenomže to není tak, že svobodu slova si můžeme dopřát jen my, zatímco oni mohou nanejvýš jen fandit našim krokům. Kdepak.

Svoboda slova a svoboda vůbec není nástrojem jen pro veřejně působící osobnosti. Týká se i všedních životů každého z nás. Úplně každý člověk má své hřiště, kde může odehrát svůj malý soukromý boj za svobodné vyjadřování. Pak pozná, že svoboda i v těch nejmenších věcech vůbec není zadarmo. Projevování vlastního názoru s sebou i v civilním životě nese náklady, které jeho nositel musí unést, když chce žít ve shodě sám se sebou, ba dokonce chce-li žít svobodně a po svém. Ani v běžném životě, mezi sousedy nebo v práci není snadné říkat lidem nepohodlné soudy a názory. Samozřejmě že riskujete. Nebudou vás poslouchat rádi. Když to ovšem uděláte, nejenže vyčistíte vzduch, ale rozšíříte hranici možného i pro ostatní. Je na každém, zda upřímně řekne, co si myslí, a zaplatí za to, anebo smlčí. Kdo mlčí, ten souhlasí, říká se, a mlčením se ve vás něco zlomí. Za pravdu i za svobodu se prostě platí. A je na vás, zda jste ochotni náklady zaplatit a snést je. Tu odsudek ostatních, tu nálepkování, urážku na sociálních sítích či zesměšnění. Každý sám, na svém písečku, ve své práci a v rodině může či by měl zvednout tu rukavici a kvůli svobodě ty malé náklady unést. A taky kvůli upřímnosti a zdravé duši.

Svoboda totiž není a nikdy nebyla zadarmo. A kdo za ni nechce náklady platit, ten o ni dříve nebo později přijde. Protože mlčením a autocenzurou vládnoucím ukazujeme, že si ten roubík do úst rádi nasadíme sami. Za ně a zadarmo, poslušně, jako ovce. Tak si to, přátelé, nenechte líbit a svůj názor říkejte nahlas. Je totiž váš a máte na něj právo. Nemusíte ho vyslovovat v televizi ani vás nemusí tisknout v celostátním plátku. Říkejte ho tam, kde zrovna jste, žijete, chodíte a pracujete. Před dětmi a před rodiči, před sousedy a spolupracovníky. Doma, v práci, ve škole, na ulici i na sociálních sítích. Možná i trochu se strachem, co přijde. Není zbytí. Jediné, co můžete ztratit, je totiž ve skutečnosti to nejdůležitější. Není to majetek ani funkce. Nejsou to kontakty ani výhody. Jde o mnohem víc. Jde o všechno. O váš svobodný život.

Daniela Kovářová