Tato ropa přímo volá po osvobození

Venezuelsko-guayanská hranice se stala dalším horkým bodem na mapě světa.

Oblast zvanou Guyana Essequiba až donedávna nikdo neznal. Je to pěkně divoká rovníková džungle, navíc na jihu “protknutá” Guyanským štítem, což je mimořádně komplikovaný horský terén. Žije tu méně než jeden člověk na kilometr čtvereční. Prochází tudy také hranice mezi španělsky mluvící Venezuelou a anglicky mluvící Guyanou, definitivně stanovená mezinárodní arbitráží roku 1899.

Ač tato arbitráž byla patrně poněkud “cinknutá” ve prospěch Britů (ironií osudu v tom tehdy sehrálo roli nějaké zákulisní jednání s Rusy), praktické důsledky byly mizivé, protože šlo o území, kde chcípl pes, pardon, jaguár. Tak se stalo, že přes různé řeči se tamní hranice dobrých 124 let nehnula.

Leč Guyana, ještě nedávno velice chudý stát, v posledních letech objevila na svém území velké zásoby ropy a dalších nerostných surovin, a začala bohatnout přímo raketovým způsobem. Loňský hospodářský růst činil 63 procent a letos to asi méně než 38 procent také nebude.

Ropa se v Guyaně těží převážně v pobřežním šelfu, přiléhajícím, inu, k oblasti Guyana Essequiba, a ještě k tomu levně; jakkoliv obecně platí, že těžba z moře je drahá, konkrétně zde se “breakeven cena” (tj. hranice zisku) pohybuje mezi 25 a 35 dolary, což je poměrně málo. (Saúdská Arábie je o něco málo níž, v Rusku jde o 44 dolarů.) Guyana navíc zatím odmítá vstup do ropného kartelu OPEC, který rozhoduje o omezení těžby a diriguje tak světové ceny.

A tak se nepřekvapivě stalo, že sousední Venezuela, asi nejhůře spravovaná jihoamerická ekonomika, která svoje vlastní masivní ropné bohatství dávno nedokáže využívat (protože když zabavíte buržoazní továrny a dosadíte na důležitá místa svoje věrné stranické soudruhy, kupodivu zájem zahraničních investorů o rozvoj sektoru opadne), dospěla po šesti generacích míru k názoru, že tuto ropu je nutné co nejdříve osvobodit.

O víkendu proběhlo hlasování v referendu, které údajně dopadlo drtivou většinou pro znovupřipojení oblasti Essequibo. (Nikdo ovšem nedokáže přesně určit, jaká u něj byla účast; venezuelské úřady tvrdí, že 10,5 milionu hlasů, ale ono se v tom referendu kladlo celkem pět otázek, takže je možné, že ve skutečnosti hlasovalo jen asi 2 miliony lidí z celkem 20 milionů oprávněných voličů.) A tamní lídr Maduro, nástupce zesnulého Cháveze, věru nelení: prý se brzy začnou rozdávat povolenky k těžbě.

Čistě vojensky má navrch Venezuela, která jako správný socialistický stát trpí nedostatkem všeho kromě zbraní, kdežto Guyana, která žádné agresivní záměry neměla, má snad jen 5000 vojáků. Velkým nepřítelem útočníka je ovšem terén Essequiba, který je pro vojenské operace nevhodný. Nejjednodušší by bylo zaútočit na Guyanu nikoliv přímo, ale přes Brazílii, což by do konfliktu zatáhlo další zemi; Brazílie venezuelským snahám o expanzi nijak nefandí a posílá do příhraniční oblasti jménem Roraima svoje vojáky. Skutečně velkou neznámou jsou ovšem Spojené státy a otázka, zda by v případě napadení Guyanu bránily nebo ne. Jejich vojenská kapacita je totiž poslední dobou značně vytížena jinde.

Na jednu stranu je temně zábavné prolézat různé komunistické kouty internetu a vidět mladé marxisty, jak najednou hájí anexe cizího území kvůli ropě a zdůvodňují to starými koloniálními hranicemi mezi španělskými državami a anglickou Guyanou z dob, kdy se ještě nosily pudrované paruky a třírohé klobouky. Když něco dělá takového soudruh Maduro, žádný imperialismus to rozhodně být nemůže, a vina leží jednoznačně na straně napadených.

Na druhé straně: toto je přesně ten takzvaný multipolární svět, po kterém tolik lidí verbálně touží, protože to chtějí nandat Amíkům za každou cenu (a Venezuela je věrným spojencem Ruska, tudíž by se její vítězství jevilo nutně jako prohra západního světa; nedá se vyloučit, že je Rusové o vyhrocení krize požádali). Prakticky se to projeví hlavně tím, že staré konflikty vstávají z ještě starších hrobů jako nesmrtelné zombie – a že těch zombií je.

Koneckonců, přejedu-li v Českém Těšíně hranici do ojczyzny (málokomu dnes dochází, že přímo u nás máme válkou natrvalo rozdělené město!), stojí tam pomník padlým polským legionářům, na kterém slezská hrdinka zvedá šavli směrem k české hranici. Byla to prvorepubliková záležitost, ale roku 2005 ji obnovili jacísi místní nacionalisti. Aspoň, že v té Olze neteče ropa, ale jednoho dne by klidně v Caracasu mohli psát o nás.