Antisystémoví lidé

„Anarchisté z přednáškových sálů“ bylo hanlivé označení francouzských intelektuálů z doby Dreyfusovy aféry. Označení vymyslel politik a novinář Maurice Barrés, přední odpůrce Alfreda Dreyfuse, dělostřeleckého důstojníka mylně a následně i nespravedlivě obviněného z vlastizrady.

Alfred Dreyfus byl 15. října 1894 uvězněn a obviněn na základě ručně psaného dopisu pro německou ambasádu, který zachytila francouzská kontrašpionážní služba. Písmo bylo na základě nesprávného písmoznaleckého rozboru ztotožněno s Dreyfusovým rukopisem.

Tento omyl následně odhalil nový šéf kontrašpionážního oddělení Georges Picquart, jeho nadřízení však odmítli revizi Dreyfusova procesu. V srpnu 1898 navíc vyšlo najevo, že kontrašpionážní oddělení ve snaze prokázat Dreyfusovi vinu padělalo důkazy.

Chválit a trestat

Intelektuálové, kteří volali po spravedlnosti pro uvězněného důstojníka, byli prominentními osobnostmi z Francouzské akademie věd nazýváni „těmi nejsměšnějšími excentriky“, kteří si troufají považovat „naše generály za hlupáky“ a „společenské instituce za absurdní“.

Za dalšího „anarchistu z přednáškového sálu“ byl označen i americký filozof John Dewey, když kritizoval „nesvobodný tisk“ a vyjádřil pochybnosti, „do jaké míry je možná intelektuální svoboda a společenská odpovědnost ve stávajícím ekonomickém systému“.

Paradoxní je, že dokud pomáhal Dewey během první světové války podporovat v americké, jinak dost pacifistické, společnosti válečné nadšení, dehonestován nebyl.

Dva druhy intelektuálů

Rozdělování intelektuálů na „dobré“ a „špatné“ je zvyk v dějinách dobře známý. Pochval se dostává těm, kteří podporují aktuální státní politiku, zatímco ti „neposlušní“ jsou označováni za „hrozbu demokracie“ a jsou přirovnáváni k fašistickým hnutím či komunistickým stranám. Vůbec nejhůře je jednáno pak s těmi, kteří zpochybňují „ušlechtilé válečné cíle”.

Učenci z Carterovy Trilaterální komise ve své studii Krize demokracie v roce 1975 cílili právě na takové darebáky, kteří napadají autority a zavedený řád. Za lepší sortu intelektuálů byli naopak označeni technokraticky a politicky orientovaní intelektuálové, oddaní konstruktivní politické práci v rámci zavedených institucí.

Experti na pravdu

Když ústavní soudkyně Veronika Křesťanová řekla v podcastu České televize ke svobodě projevu na sítích, že „lež není názor“, dovolila jsem si upozornit na to, že tento slogan byl poškozen takzvanými „experty na dezinformace“, když lhali či se mýlili například v případě účinnosti a bezpečnosti vakcín.

Že byly na základě pokynů těchto „expertů“ odstraňovány ze sociálních sítí i pravdivé informace, odhalila kauza Twitter Files, ale upozorňovali na ni již dříve také mnozí odborníci.

Nesmyslnost slovního spojení „expert na dezinformace“ vypluje na povrch okamžitě, jakmile si uvědomíme, že jde vlastně o synonymum slovního spojení „expert na pravdu“. I běžným selským rozumem se přece dokážeme dovtípit, že jakmile se někdo pasuje na „exerta na pravdu“, je jasné jediné: nemá v tom pravdu.

Antisystémoví lidé

Ve vlákně pod příspěvkem České televize se následně rozpoutala diskuse, v níž zazněl i názor, že můj pohled na svět je anarchistický. Na to nebylo možné reagovat jinak, než citátem ze 45. schůze předsednictva ÚV KSČ, která proběhla dne 19. září 1967:

“Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prodchnuty prvky anarchismu.”

Jev, kdy se lidé v dobách omezování lidských práv odvrací od centra moci, je přirozený. Moc a její instituce pak své další trvání chrání tím, že tyto lidi označuje pokud možno za nepřítele státu, jako se to stalo mému dědovi Janu Procházkovi, nebo za anarchisty, jako se to stalo mému otci Ludvíku Vaculíkovi.

Když politikům dojdou argumenty, protože nežádoucí kritici nejsou ani ruští agenti, ani podvodníci a lháři, nezbude nakonec nic jiného, než tyto lidi otevřeně nazvat antisystémovými.

Propaganda začne chrlit množství obsahu opěvujícího nikoli konkrétní politiky, ale stát jako takový. Občan musí být přesvědčen, že bez státu by si neporadil. Ve skutečnosti ale tato propaganda nechrání státní zřízení, nýbrž pouze aktuální režim. V této fázi se nyní nacházíme.