Trumpova cla by mohla být začátkem skutečné obnovy reálné ekonomiky a místní soběstačnosti

SU/IVAN HOFFMAN

Ivan Hoffman: Já také zdravím tebe i naše posluchače.

Martina: A já znovu ráda připomenu, že kolega Ivan Hoffman byl jedním z výrazných disidentů éry před listopadem 89. Právem je pyšný na to, že v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval, namátkou, ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem Českého rozhlasu, je držitelem několika novinářských cen, a pro mě je v tuto chvíli nejdůležitější, že je pravidelným spolupracovníkem Rádia Universum a mým váženým kolegou. Ivane, pojďme se podívat, co tedy přinesl duben, a nelze začít ničím jiným než epidemií kulhavky a slintavky, která v dubnu vypukla na Slovensku a v Maďarsku. Nemoc je to virulentní, nakažlivá. Není však smrtelná, ale v každém případě sníží takzvanou užitkovost zvířat. Následně započala opatření na hranicích, aby se zabránilo přenosu k nám. Pro řidiče je umytí kol auta v dezinfekčním roztoku to nejmenší, co můžeme udělat, ale na Slovensku vybili už několik, tuším sedm chovů, a usmrtili na 8 000 krav. A to není vše. V Evropské unii se preventivně zabíjí v okruhu 3 kilometrů všechen dobytek. Tedy i zdravá zvířata. Jak to vnímáš? Je toto jediný možný zodpovědný postup a přístup ke zvířatům a chovatelům?

Být domácím hospodářským zvířetem je dnes za trest, krávy i křesťané to mají v Bruselu podobné

Ivan Hoffman: Já to, Martino, vnímám velmi osobně. Představuji si, jak bych zareagoval, kdyby nám na pozemek přišli nějací státní zřízenci v těch jejich skafandrech s pistolemi zabít naše zdravá zvířata s tím, že jsou ve špatné chvíli na špatném místě. Pro takový případ mám připravené prohlášení, že budou muset nejprve zlikvidovat mne. Podle mého názoru je to ekonomicky motivované zvěrstvo. Máme zákon na ochranu zvířat, který definuje zvíře jako živého tvora schopného pociťovat bolest a utrpení a zcela zakazuje jeho bezdůvodné usmrcování. Protože o tom, co je důvodné a co je bezdůvodné usmrcování, nerozhodují zvířata, zdálo by se, že jejich arbitrem budou ochránci zvířat. Když se však podíváš na stránky ochranářů, tak o tom, že kravám jde o život, tam nenajdeš ani slovo. Jejich veškeré emoce směřují k nelehké životní situaci koček bez domova, ale o krávy, ovce či vepře, kteří jsou ohroženi na životě, se ochránci doslova nezajímají ani prvním pohledem.

Martina: Na aktivisty a ochránce zvířat se podíváme za vteřinku. Mě jenom ještě na té celé akci zarazila jedna věc. Jednak s tím vybíjením už máme poměrně praxi. Už jsme zlikvidovali kvůli ptačí chřipce všechno, co mělo peří. Krávy už jsme vybíjeli kvůli Creutzfeldtově-Jakobově chorobě. Nevím přesně, jak jsme na tom byli, když byla prasečí chřipka, ale když se zastavím u té slintavky a kulhavky, tak pokud jsme poslouchali vzpomínky nejrůznějších pamětníků, co ještě žili na gruntech, tak tehdy dobytek nezabíjeli, ale léčili. A tak bych očekávala, že jsme od dob Markéty Lazarové zaznamenali ve veterinářské péči snad jistý posun. Ale zdá se, že je to přesně naopak. Zatímco dříve, ještě pro člověka 19. století bylo zvíře důležitým, až životně důležitým tvorem ku přežití i k práci, tak my se bez něj snadno obejdeme, a proto pravděpodobně můžeme pro jistotu obětovat preventivně celé chovy. Co myslíš, že je to, co nám umožňuje chovat se takto bezcitně?

Martina: Ty jsi mě teď přivedl na to, že v podstatě rčení „vlk v rouše beránčím“ ztrácí smysl, protože ten vlk je mnohem bezpečnější bez roucha beránčího. Stejně tak můžeme oprášit slavný výrok Tomáše Holého z filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“, kdy domácímu praseti říká: „Dědo, můžu si ho zdivočet?“ Tady by se to vyplatilo. Ale my už jsme se tady dvakrát dotkli ochránců zvířat. Myslíš si, že tady máme reálnou krizi aktivismu, když jde o taková neatraktivní zvířata jako jsou krávy?

Martina: Taková archa…

Martina: Ivane, musím říct, že jsi tady tu slintavku a kulhavku zasadil do opravdu překvapivého rámce. Ale ta tvá úvaha dává smutnou logiku, protože když lidé chrání některá zvířata, neznamená to, že milují všechny Boží tvory, a v říši lidí se zase i lidé s vysokým morálním kreditem cítí mravně nadřazeni, když cítí poctivou nenávist ke skupině neznámých lidí, na které někdo ukázal prstem.

Ivan Hoffman: Asi to nebude nic nového – takové to pokrytectví, kdy lidé, kteří jsou neteční ke špatnostem, o sobě mají mimořádně dobré mínění. Já si o těch ochráncích některých zvířat, některé přírody či některých lidí myslím, že jsou špatní. A jsou také nebezpeční, protože oni tou svou selektivní dobrotou kamuflují obecně akceptované zlo. K těm hromadným popravám křesťanů v Sýrii, které se evropským médiím nedaří nezávisle ověřit, protože se o to ani nesnaží, je potřeba říct, že s jídlem roste chuť. Když ti islamisté vyhubí křesťany v Sýrii, tak je to povzbudí srovnat do latě rovněž jinověrce a bezvěrce v Evropě. Na to je také potřeba myslet.

Martina: Selektivní dobro. To je termín, který si budu pamatovat. Vydejme se na bezpečnou půdu strhujících novinek, kterou je už několik měsíců Amerika. Donald Trump označil středu 2. dubna Americkým dnem osvobození a označil takto den, kdy podle svých slov hodlá uvalit rozsáhlá cla prakticky na veškerý dovoz do Spojených států. Americké tarify by tak byly nejvyšší od třicátých let minulého století. Řekni, jak rozumíš ty této celní strategii?

Americká cla neřeší vše, mohou však být začátkem renesance lokální ekonomiky a soběstačnosti

Ivan Hoffman: Cokoliv, co řekne Donald Trump, je třeba dělit třemi. To musíme mít stále na paměti. Zítra to může odvolat, pozítří se k tomu zase vrátit. Nicméně přesto, anebo právě proto, nelze brát na lehkou váhu, co říká a co dělá. Když nám jeden den zavede cla, druhý den jejich platnost zmrazí, tak se to dá brát tak, že neví, co dělá, anebo naopak jako velice rafinovaná hra. V každém případě to ale je reakce na objektivní malér, ve kterém se Spojené státy nacházejí, a tím malérem je gigantický americký dluh a negativní obchodní bilance. Spojené státy se z lídra globalizace staly její obětí a Donald Trump, takový zoufalec, se s tím snaží něco udělat.

Martina: Není divu, protože když se člověk podívá na minulý vývoj, tak kromě zbrojení Amerika prakticky vše outsourcovala. A zdá se, že Evropa je v tom velmi, velmi učenlivá. V té souvislosti mě napadá, že možná stojí za to podívat se na to, jak jsme o clech informováni. My se tady dozvíme jen to, že je to obrovské zlo. Je to nástroj, kterým nás chce Amerika držet pod krkem. Ale na druhou stranu, nelze se na to podívat také tak, že jde možná o jedinou šanci, jak vrátit výrobu, a tedy resilienci, a posílit lokální produkci, a hlavně přetnout ty velmi dlouhé dodavatelské nadnárodní a mimochodem velmi klimaticky nepříznivé řetězce?

Ivan Hoffman: Myslím, že je to tak, jak říkáš. Cla jsou z pohledu stoupenců otevřené ekonomiky a globálního trhu zlem. To je jasné. Jenomže i tu otevřenou ekonomiku a globální trh lze vnímat jako nešvar. To clo, čili dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici, je takový ekonomický a politický evergreen. Ekonomové zmiňují cla fiskální i ochranná, prohibitivní, skleníková, antidumpingová, preferenční, odvetná, vyrovnávací či vyjednávací, a už z toho výčtu je patrné, jak atraktivním a osvědčeným instrumentem cla jsou. Za tu dnešní špatnou pověst vděčí propagandě globalistů, kteří odbouráváním cel v minulosti zavinili bezhlavou, zběsilou a, jak jsi správně řekla, i neekologickou přepravu čehokoliv kamkoliv kvůli mrzkému zisku.

Martina: Promiň, jenom jak jsi vyjmenovával, jaká všechna cla máme, tak mi to skutečně připomnělo, že každý ekonom je tak trochu Karel Čapek, protože Karel Čapek měl: „Voda zurčí, ševelí, naříká, bublá“ a ekonomové mají „fiskální, ochranná, prohibitivní, skleníková cla“. Je to skutečně velmi slovně i významově pestrá paleta cel.

Ivan Hoffman: Pestrá paleta… Prosím tě, já jsem si to nevymyslel. To jsem si přečetl z internetu, abych nevypadal jako ekonom. To musím přiznat, ale také jsem se nad tím pobavil.

Martina: Řekni mi, co ty vnímáš, že se se zavedením nebo zaváděním cel změní?

Ivan Hoffman: Přestane-li se vyplácet dovoz odjinud, tak vznikne tlak na lokální soběstačnost. K té vede obnova reálné ekonomiky, tedy místní produkce, zaměstnanosti a spotřeby. Nejlepší způsob, jak probrat z letargie komunitu nesvéprávných zadlužených konzumentů, je odříznutí od globálních řetězců a terapie prací v izolovaném skanzenu. Dle mého názoru Trumpovým republikánům zřejmě došlo, že zpovykanou, tlustou, nemocnou americkou populaci na drogách, která za sebe nechá pracovat migranty a která už neví, co se sebou, proberou jenom tak, že ji strčí do studené vody. Mně to takto tedy připadá. Cla neřeší všechno, to si musíme říct, ale je to dobrý začátek. Odstřižení Američanů od čínských e-shopů by mohlo být provázeno ještě navíc zahraničními sankcemi. Z toho vznikne takový mazec. Pěkným příkladem, jak ekonomický bojkot umí nastartovat domácí ekonomiku, nabízí současné Rusko anebo Čína, která, když je odstřižena od nějaké pokročilé technologie, vyvine technologii pokročilejší. Takže jsem přesvědčen, že Američanům ta cla, a hlavně odvetná cla a izolace, mohou jít k duhu. Dalo by se říci, že to potřebují jako prase drbání.

Martina: Jim to půjde k duhu, dobře, ale kdo bude…

Ivan Hoffman: Samozřejmě ne zítra. Do budoucna.

Martina: Když říkáš, že jim to půjde k duhu, kdo bude obětí té celní války?

Ivan Hoffman: Tak to budou především finančníci, spekulanti a obchodníci, protože pokud jde o běžného občana, ten na zavádění cel, ale ani na jejich odbourávání, jak víme, nebohatne. Ti, kteří na přesouvání zboží z místa na místo vydělávají, se o ty svoje zisky s námi nikdy nedělí. To znamená, celní války se vedou o velké peníze, nikoliv o drobné, co má normální člověk na účtu anebo v peněžence.

Harvard se stal symbolem souboje mezi tradičním akademickým duchem a aktivistickou svévolí

Martina: Tak dobře, zůstaňme ještě v Americe, protože tam je doba v pravdě těhotná událostmi a změnami, a přesuňme se na univerzitní půdu, protože tady vznikla, říká se tomu „Trumpova válka s Harvardem“. Přiznejme si, že většina amerických univerzit, a nejen amerických, je v posledních desetiletích značně levicová. A Donald Trump proto v rámci své plánované přeměny americké společnosti rozhodl požadovat určité změny. Já tady budu citovat například britský The Guardian, který píše, že Harvardově univerzitě trvalo méně než 72 hodin, než odmítla sérii požadavků vznesených Trumpovou vládou, čímž došlo ke střetu mezi nejbohatší a nejstarší univerzitou ve Spojených státech a Bílým domem. Proč si myslíš, že to jiskří takto právě mezi vládou a právě Harvardem?

Ivan Hoffman: Řečeno jednou větou: Harvard je spojen s pokrokem a z toho pokroku se v poslední době stalo sprosté slovo. Zatímco v minulosti se pokrokem myslel nějaký přínos, pokrok lidem cosi usnadnil, zpříjemnil, dnes je pokrok synonymem šikany, omezení, zákazů nebo všelijakých regulací. Pokrokáři, respektive progresivci, anebo v Americe jsou to probuzenci, vymýšlejí, jak lidem zkomplikovat život, znepříjemnit, a hlavně zpoplatnit život. A selský rozum nám radí pokrok podporovat, je-li z něj užitek, ale pokroku anebo pokrokářství se bránit, jestliže škodí.

Martina: Já jsem ráda, že jsi to v té poslední větě řekl, protože já pořád pokrok vnímám, myslím si, s tím obsahem, co to slovo znamená, ale pokrokářství už ne. To je právě ten progresivismus. Promiň, že z toho dělám jazykový koutek. Jenom jsem si říkala, že my musíme dbát na…

Ivan Hoffman: Jazykový koutek…

Martina: Pověz mi, co se tedy konkrétně stalo univerzitám obecně, ale té harvardské zvlášť?

Ivan Hoffman: Harvardova univerzita je bohatá, má vlastní peníze. Je to soukromá firma, nicméně občas bere i veřejné peníze. A univerzity dostaly nůž na krk: chtějí-li federální peníze, musí se vymezit proti ideologickému fanatismu a politickému aktivismu svých zradikalizovaných studentů a jimi ochočených učitelů. Harvardově univerzitě Trumpova administrativa zmrazila 2,3 miliardy dolarů poté, co tato slovutná instituce, která v minulosti vychovala desítky nobelistů a zástup umělců a politiků, odmítla skoncovat s programy zaměřenými na rozmanitost, rovnost a inkluzi. A připomeňme, že jiná americká univerzita, Kolumbijská, se kvůli federálním grantům rozhodla akceptovat nového šerifa v Bílém domě, ale za to sklidila progresivní kritiku, že se, cituji: „Rychle podvolila tlaku vlády a nestála si za akademickou svobodou a svobodou projevu“.

Martina: To se mi moc líbí, když se právě tyto univerzity ohánějí akademickou svobodou, ale když měl jeden konzervativní filozof a spisovatel besedu v Berkeley, tak museli povolat těžkooděnce, aby ti konzervativní studenti, kteří přišli na tuto zpozdilou přednášku, nebyli napadeni. Inu, není akademická svoboda jako akademická svoboda. My víme, jak na tyto kroky anebo podobné kroky reagují média veřejné služby u nás, jak se k nim vyjadřují lidskoprávně vzdělávací instituce, ale co jsi postřehl – naříkají i v Americe média, že tedy nastal konec akademických svobod ve Spojených státech?

Ivan Hoffman: Někteří jsou samozřejmě na straně univerzit, ale já jsem toho názoru, že západní univerzity dnes netrpí absencí akademických svobod. Trpí absencí akademického ducha. To, co se tváří jako nějaký důležitý civilizační univerzitní rébus, v principu je banalita. Stačí umět rozlišovat mezi akademickou svobodou a studentskou svévolí. Tam, kde chybí respekt k tradici, nemluvě o respektu k profesorům, a kde není ochota k otevřené diskuzi, čili schopnost uznat právo na jiný než jediný názor, tam o akademické svobodě nemá cenu mluvit. Ta studentská svévole je důsledkem i příčinou úpadku vzdělanosti. Když se Harvard změní z líhně nobelistů na líheň aktivistů, kteří si platí za vymývání hlav a pak se vymýváním hlav ještě i živí, tak pak není žádný důvod, aby na to přispíval stát.

Martina: Donald Trump to řekl poměrně jasně, ale ukazuje se, že ne všechny razantní a, řekněme, myslím, že si můžu dovolit toto komentování, „ozdravné procesy“ míří ze Spojených států rovnou do Čech, protože většinou to vezmou přes Brusel, a tam se všechny „ozdravné procesy“ dozvědí, že my tady v Evropě to vidíme tak trochu jinak. Řekni mi, myslíš si, že bude tento americký trend „ozdravit univerzitní vzdělání“, vrátit mu kritické myšlení, objektivitu, že bude tento trend nakažlivý? Já totiž zanedlouho zveřejním rozhovor matematika Tomáše Fürsta o „akademické mafii“, tak bych ráda věděla, zda v té době budeme lít benzín na vlastní hranici, anebo nám ji třeba mezinárodní situace vymění na vodu.

Současná politika si vyžaduje silnou a autentickou opozici, která do veřejného života přináší svěžest a entuziasmus

Ivan Hoffman: To kdybychom věděli. Ona řada amerických nešvarů už metastázovala do Evropy. Některé až do Prahy a do Brna. Tím si také vysvětluji i ten zdejší vítr z toho úklidu za Velkou louží. Pro dnešní dobu je charakteristické, že se investuje do toho, co vydělává, a nikoliv do toho, co je společensky žádoucí. Proto se může přihodit, že stát přispívá, anebo spíš v Americe přispíval, na aktivity společensky nežádoucí, a v tom případě federálních grantů mám na mysli zdivočelé americké univerzity. Je k úvaze, zda by si naše příští vláda, pokud budeme mít jinou, než máme, neměla posvítit na to, co se na univerzitách vyučuje, a jsou-li to podobné problematické věci, ptákoviny jako na Harvardu, tak přestat to podporovat z veřejných peněz. Prostě neinvestovat masochisticky do toho, co je společensky nežádoucí. Já bych připomenul, že ty jsi mluvila o Karlově univerzitě, a je to naše nejstarší univerzita – tak když se jim podařilo vychovat masového vraha, tak žádnou odpovědnost za tu tragédii ani náznakem nevyvodila. Nebylo žádné zpytování svědomí, nic takového se nekonalo. Nikdo se neomlouval. Tady se má za to, že není povinností univerzity zkoumat, zda ten student je morálně na úrovni, respektive zda to není magor. To není jejich problém. Důležité je, zdá se, názor studentů na profesory, tedy zda jsou ideologicky v pořádku čili zeleně, liberálně, progresivní a genderově vstřícní. To je to, co oni řeší.

Martina: Ty mě opravdu překvapuješ, protože opět tady tento vhled mě nebyl býval napadl. Asi se v každé společnosti, v každé skupině, jakkoliv akademicky erudované nebo ambiciózní, může stát, že se nějaký člověk jaksi vymkne tomu, co považujeme za normál, a tady v tomto případě se to stalo, ale pravdou je, že tuto otázku si kromě tebe nikdo nepoložil. Aspoň jsem na ni nenarazila. Dobrá, tak doufejme alespoň tedy, že z univerzit celkově, nejenom z té Karlovy, ubude takových přínosných diplomových prací, jako „komunikace veganství mezi přáteli“. To je moje oblíbené, ale ještě radši mám „souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“. Tady je člověk vlastně rád, že to jde z jeho daní, protože to se může vždycky hodit.

Ale pojďme se posunout. Pojďme se vydat do svátků velikonočních, protože na Velikonoční pondělí, po velkolepé rozlučce s věřícími, po posledním vzepětí sil a požehnání Urbi et orbi, zemřel papež František. Byl rozhodně výraznou osobností, a stejně jako ho mnozí věřící uctívali, tak jiní měli výhrady. Někdy působil až dojemně čistě a opravdově, a jindy spíše jako vrcholový politik. Jak jsi ho vnímal ty?

František jako papež chudé církve pro chudé a jeho bohatý odkaz v proměnách dnešního světa

Ivan Hoffman: Tak zvolit papežem někoho, kdo si zvolí jméno František, byl od kardinálů riskantní krok. Ale v tom roce 2013, v instituci zmítané skandály a ztrácející prestiž i členy, se zdálo být nutné něco radikálně změnit. Tak se stalo, že generálním manažerem bohaté korporace se stal muž prostý, srdečný, cítící s chudými, populární jmenovec populárního světce Františka z Assisi. Je důležité poznamenat, že potíž těch tradičních starobylých institucí spočívá v tom, že se časem kvůli provozním otázkám, úřední rutině, kvůli protokolu pozapomene, kvůli čemu vznikly a co je jejich smyslem. To nejhorší, co může potkat církev, je její proměna ze společenství věřících na takový zájmový kroužek lidí setrvačně provozující volnočasovou aktivitu. A ta Františkova vize chudé církve pro chudé, myslím, nebyla levným populismem. František propagoval návrat ke kořenům křesťanství, protože víra je ve svém původním konceptu geniální odpovědí na smysl bytí. Není to žádný manuál, který člověka životem jenom bezpečně provede. Tak jsem to vnímal v té první chvíli já.

Martina: To je hezké. Ty říkáš, že Františkova vize chudé církve pro chudé nebyla levným populismem. Já přemýšlím, proč je ale nyní Vatikán v horším finančním stavu, než byl před papežem Františkem, a trošku cynicky se nad tím zamýšlím, protože nevím. Třeba to rozdal chudým, trpícím, ale to opravdu nevíme, a ten svůj cynismus momentálně dokládám i tím, že budu citovat výrok manažera Mahátmy Gándhího, který si jednou ulevil mimo mikrofon, kde si povzdechl, že Gándhího chudoba je neuvěřitelně drahá. Já přemýšlím, proč třeba Františkův pohřeb zaplatil neznámý dárce. A kladu si otázku: co by se stalo, kdyby ho nezaplatil? Jak by tedy vypadal pohřeb Františka? A zároveň bohatství nejmenšího státu na světě poněkud ostře právě kontrastuje s tím, že jaksi deklarovali, že vlastně nemají ani na pohřeb papeže. Je to spousta drobných informací, které mi skládají nesrozumitelnou mozaiku. Vyrušilo tě na tom také něco?

Ivan Hoffman: K tomu špatnému finančnímu stavu Vatikánu jsem zaznamenal komentář, že Vatikán vlastní všude možně opulentní nemovitosti, náročné na údržbu a provoz, a neumí anebo nechce inkasovat tržní nájmy. Tak to je ale postřeh, který vypovídá o důsledcích, nikoliv o příčině stavu, na který se ptáš. Tady se hodí jeden židovský vtip, jestli dovolíš: Kohn s Roubíčkem na návštěvě ve Vatikánu stojí na náměstí sv. Petra a dívají se kolem. A před nimi chrám sv. Petra. Všude kolem paláce, mramor, obrazy, sochy, a jak se tak dívají, tak přijíždí papež v papamobilu a za ním kolona luxusních limuzín. A šoféři otevírají dveře, vystupují kardinálové, biskupové. Drahá roucha, zlaté berly, prsteny. „Viděj, pane Kohn,“ povídá Roubíček. „To je firma. To je success. A to začínali s jedním oslíkem.“ Podle mě církvi sluší chudoba, protože to bohatství odvádí pozornost od duchovního poslání, a čím je církev bohatší, tím nákladnější je její provoz a jen zlomek peněz skončí u potřebných. Ono je to jako s těmi neziskovými či nevládními organizacemi, které jsou také užitečné především samy sobě. Já jsem tedy stoupencem chudoby církve.

Martina: Já tedy musím jedovatě poznamenat, že jsem jednou vstoupila s církví do obchodního vztahu, protože jsem potřebovala odkoupit dva metry, které zasahovaly do příjezdové cesty na náš pozemek. A musím říct, že rozhodně si od té doby nemyslím, že by neuměli nebo nechtěli inkasovat tržní nájmy, jak jsi řekl. Dva metry za 50 tisíc, to není špatná cena. Uznej.

Ivan Hoffman: Tak to je… a přitom začínali s oslíkem.

Martina: A přitom začínali s oslíkem. Ale tak to víš, nechci teď, prosím tě, povídání o papeži Františkovi jaksi rozptylovat tady těmi osobními vzpomínkami. Nedá se v žádném případě popřít, že by Františkova popularita nebyla ohromná a vlastně po předchozím papeži byla zřetelná. Řekni mi, z čeho podle tebe pramenila?

Ivan Hoffman: Tak především v počátcích papežské mise se František těšil takovému mediálnímu zájmu a popularitě, jaké se dostává celebritám showbyznysu. Říká se, že za to mohl mladý člověk, který se mu staral o marketing. Těžko říct. Určitě v tom sehrály roli média a sociální sítě, ale nic z toho by nefungovalo, kdyby František nežil v souladu s tím, co hlásal – to znamená, kdyby nebyl neokázale skromný. Myslím, že díky té skromnosti mu pak i prošla řada sporných, neortodoxních názorů, kterými občas šokoval věřící. A zda František vedle toho úspěšného působení navenek uspěl církev ovlivnit dovnitř, to se pozná až teď, když se uvidí někdy v budoucnu, zda z toho hlasování kardinálů v budoucnu vzejde vítěz František druhý. To znamená… protože on byl první svého jména, tak se neříkalo první, ale… to by potom vypadalo, že ta éra chudého papeže nebyla jenom nějakou výjimkou z pravidla, kterým je církevní konzervatismus. Církev je především konzervativní, no a tady platí, že šlo o papeže, který byl pro katolické konzervativce příliš liberální. Ale zase z druhé strany pro katolické liberály byl liberální málo. To je těžká pozice.

Martina: Býti hlavou katolické církve je do značné míry politickou funkcí a pravdou je, že být uprostřed zájmových skupin, to je vždy nevýhodná, složitá a někdy neřešitelná záležitost. Ale musím se tedy přeci jen vrátit k tomu prapůvodu papežského mandátu. A to je péče o křesťany. A tak si říkám: co z toho měli křesťané na Blízkém východě? Co z toho měli jezídi? Co z toho měli koptové? Co z toho měli syrští křesťané? Kdo jim v bazilice obrazně řečeno umyl nohy? Papež František to muslimům dělal poměrně často, a jako akt smíření je to ohromné, ale co záchrana života křesťanských komunit a jejich útočiště pod křídlem církve svaté? Dočkali se podle tebe?

Ivan Hoffman: Z dob, kdy křesťané byli pronásledováni a zabíjeni, pochází myšlenka, že krev mučedníků je semenem křesťanů. Tam, kde jsou křesťané v pohodě, tam křesťanství skomírá, víra věřících je vlažná, kostely se vyprazdňují a zavírají. Optikou evangelia je Kristus, jehož království není z tohoto světa. Tam, kde křesťané trpí za to, že v něj věří – to je například právě ta Sýrie – on negarantuje těm trpícím obranu, ale život věčný. A otázka je teologická, kterou si křesťané kladou po celou dobu, zda je Kristus i tam, kde ta víra vynáší, kde je pohodlná. Například ve Vatikánu. Já tedy teolog nejsem, ale něco mi říká, že se tam zdržuje v těch palácích, jen když je to nezbytně nutné. A lépe se cítí mezi těmi posledními a skutečně doma je v Sýrii, kde ti křesťané umírají.

Martina: Ano, já si také říkám, zda tyto těžce zkoušené komunity očekávají od Vatikánu to, že jim Vatikán umožní, aby se skrze utrpení tužili ve víře. Ale pojďme se ještě podívat na to, co jsme teď vlastně naznačili, tj. jak fungoval papež František jako mírotvorce, a zda podle tebe dokázal na rozdíl od jiných papežů nefandit jednomu týmu.

Ivan Hoffman: Vyzývat k míru má církev v popisu práce, ale jsem přesvědčen, že svět velmi pozorně sleduje, zda to hlava církve s voláním po míru náhodou nepřehání, zda některé z válčících stran nenadržuje. František se vyjádřil v nějaké své encyklice – neřeknu ti přesně jméno – že každá válka zanechává svět horším, než ho našla. Válka je selháním politiky a lidstva, hanebný ústup, porážka mocnostmi zla. On byl konzistentní v tom, že neřešil, kdo je agresor a kdo je oběť. Nefandil žádné straně v tom smyslu, že nedal nikomu rozhřešení, že je při zabíjení v právu. Nadělal si s tím samozřejmě nepřátelé mezi lidmi, kterým nejde o mír, ale o vítězství, a rádi by ho měli na své straně. Myslím si, že žádný z těch válečníků neměl papeže na své straně.

Velikonoční příměří a úvahy o možnosti nového rozdělení světa ve stylu Jalty 2.0

Martina: Teď změním velikonoční téma, protože jsme byli svědky, byť zpovzdálí, velikonočního příměří, kdy ze strany Ruska došlo na jednostranné uzavření tady tohoto příměří. Myslíš si, že to může přeci jen signalizovat už vstřícnost a snahu se domluvit, anebo se to má jako s vánočním příměřím v roce 1914, po kterém následovaly ovšem další roky ničivé války?

Ivan Hoffman: Domnívám se, že B je správně. Příměří nemá s mírem mnoho společného. Příměří je taktický krok, který má spíš psychologický než vojenský význam. Na postojích obou stran se dosud to podstatné nezměnilo, a je vůbec otázka, jestli se může změnit. Ukrajinci se drží plánu !všechno, nebo nic“. Vypadá to, že když nezískají Krym, tak jako kdyby pro ně nemělo cenu udržet si alespoň Oděsu a Charkov. Pokud jde o Rusy, u nich také polovičatý výsledek je rovněž k ničemu. To, co jsou ochotni Ukrajincům nechat, je taková neutrální, nemilitarizovaná a denacifikovaná zóna, fakticky tedy protektorát Evropské unie. A pokud jde o Trumpa, ten nemá v dané situaci, zdá se, příliš co nabídnout ani získat. Takže bych řekl, že pokud jde o Trumpa, tak asi před tou prohrou se Zelenským bude preferovat byznys s Putinem. Ale opět je to Trump. Takže také je možné, že sám neví, co chce.

Martina: Mě spíš zaujalo v poslední době to, že čím déle se protahují ta jednání mezi Spojenými státy a Ruskem, tak tím více se spekuluje o tom, že se ve skutečnosti dojednává nový model uspořádání světa. Například v Newsweeku rozvíjeli teorii, že jde o takzvanou „Jaltu 2.0″, tedy novodobou reminiscenci na Jaltskou konferenci. Zní ti to možně, nebo dokonce pravděpodobně?

Ivan Hoffman: Z Jaltské konference je fotka, kde sedí vedle sebe… ta slavná fotografie, lidé, kteří si rozdělovali svět, což si neumím takovou fotografii dnes představit. Něco tomu napovídá a něco ne. Ta končící americká hegemonie nabízí dvě možnosti, jak dál. Buďto se velmoci domluví na sférách vlivu, rozdělí si svět jako kořist, anebo vsadí na nepřátelské převzetí a servou se mezi sebou. Kdyby se to mělo říct takhle úplně natvrdo – půjde o to, kdo je jak silný. Čili zda je Amerika ještě v takové vojenské a ekonomické kondici, že Číňanům a Rusům nezbude než s Trumpem handlovat. Že se Trump s Putinem spiknou proti Číně, anebo Trump a Si proti Putinovi, to teď pravděpodobné určitě není. Trump doopravdy zdědil po Bidenovi a po předchozích globalistech skutečně mizerné karty. Pro druhou Jaltu ovšem na druhé straně hovoří i riziko, že vojenská konfrontace mezi velmocemi by eskalovala na jadernou válku, která by neměla vítěze, ale pouze poražené. Dosud u politiků vždy zafungoval pud sebezáchovy a žádná strana se neodhodlala začít s jaderným útokem. V tom smyslu to hovoří pro Jaltu 2, ale stále je tu riziko lidského selhání anebo špatného vyhodnocení situace. Je jisté, že v rukou politiků svět byl, je a vždy bude velice nebezpečným místem pro život.

Martina: Pojďme se tedy vydat na náš dvoreček. Je malý, ale náš. My jsme věděli, že tento rok je volební a že to jsou důležité volby, a věděli jsme a víme, že to bude zároveň dost otravné. A tak můžeme stále poslouchat moderátory s dramatickou dikcí, kteří nás seznamují s novými a novými průzkumy volebních preferencí, kam jsme se posunuli o promile oproti průzkumu starému týden. A zároveň se stáváme nucenými účastníky kampaní provládních novinářů, kteří nelení a útočí především proti Motoristům, proti STAČILO, a hlavně proti nebezpečné trojce Turek, Vidlák, Konečná. Jak se s tím a s touto informační smrští popasováváš ty?

Ivan Hoffman: Přiznám se, že se mi docela zamlouvá ta současná neparlamentní opozice, která vnáší do politiky takovou spontánnost, prostořekost, někdy ještě i sarkasmus, což užitečně kontrastuje s projevem politických rutinérů. Ti v obavě, aby je někdo nechytil za slovo, pronášejí jenom takové prázdné fráze a mlží. Vidlák i Turek, jsou-li napadeni v médiích, nemají tendenci nějak se ospravedlňovat, ale naopak oni ještě vždycky přitvrzují. Takové ty prorežimní komentátorky a komentátoři jsou jim pro legraci a s gustem si je vždycky namažou na chleba. U Vidláka se mi také líbí to jeho sebevědomí blogera, který k tomu, co chce říct, novináře nepotřebuje jako prostředníky, protože je šikovnější než oni. A ještě si je toho vědom, ještě se tím chlubí. Tak to je milé.

Martina: Ono je hezké slyšet, že alespoň někdo se tím předvolebním gulášem baví. Že aspoň ty z toho čerpáš, co můžeš, ale když jsi tedy zmínil Daniela Sterzika alias Vidláka, jak ty vnímáš ten jeho relativně rychlý přerod ze zemědělce v blogera a z blogera v politika?

Ivan Hoffman: Já kvůli Vidlákovi možná přehodnotím svůj jinak dlouholetý názor, že autora, který mistrně vládne slovem, je na politiku škoda. To vždycky, když se nějaký dobrý autor dá na politiku a z novin anebo z webu někde zmizí jeho pravidelný sloupek, tak vždycky jsem z toho takový otrávený a nechápu, proč se vzdává moci něco ovlivnit. Politik toho mnoho neovlivní, ale lidé vládnoucí slovem určitě ano. Od Vidláka mám rád ty jeho „Kydy“ o zemědělství. To je taková ta jeho první kniha, ale Vidlák je takový přirozený politický talent a myslím, že je šance, že ho politika nesemele. Pokud bych měl tipovat nějakou výjimku z pravidla, někoho, kdo v tom toxickém prostředí politiky nezblbne, tak bych vsadil na Vidláka. To, jak se do něj pravidelně naváží Seznam, je podle mě taková důležitá pozitivní reference.

Martina: Tak abychom se nevěnovali jenom levici, tak pojďme teď na pravici. A máme tady dalšího, svým způsobem nováčka v politice, byť už je v Evropském parlamentu, a to je Filip Turek. Ty kampaně proti němu jsou podobně výživné a úporné jako proti Vidlákovi, a například jeho rychlá jízda o Velikonocích, tak jak ji komentovali na sociálních sítích, převrstvila i vzkříšení.

Ivan Hoffman: Turek je trochu jiný případ než Vidlák. Působí na mě jako takový frajer provokatér, který raději riskuje, že přijde o řidičák, než by se držel při zemi. Tak raději s autem vzlétne. I na něm ale stejně jako na Vidlákovi je vidět, že se tou politikou baví, že je v ní jako ryba ve vodě, že je to přirozený talent. Je na to takový latinský citát o tom, že nadšení a zápal vzbuzují důvěru. Musím říct, že právě ten entuziasmus v naší politice strašně chybí. Lidé jako Fiala, Rakušan, ale i Babiš anebo Okamura jsou takoví zarputilí. Entuziasmus si nemůžou dovolit a možná ani nevědí, co to je. Takže do voleb o tom určitě budeme ještě mluvit víckrát, ale mně teď připadá, že má-li se v budoucnu něco změnit k lepšímu, tak SPD jako opozice v parlamentu stačit nebude.

Za mlada je každá příšera roztomilá, což může být klišé, ale mládě obří olihně to potvrzuje

Martina: A dál už nebudeme ani naznačovat, protože, jak říkáš, do konce září nebo začátku října ještě přijdou tyto politické eskapády, možnosti a vize na přetřes mnohokrát. Ale protože už se chýlíme ke konci, tak musíme naplnit naše předsevzetí. Jje tady „zvířátko na konec“. To naše dnešní není tak roztomilé, jako spíše tajemné. Objevila jsem, že ve vodách kolem Jižních Sendvičových ostrovů byla poprvé v historii v 600metrové hloubce natočena živá kolosální oliheň v jejím přirozeném prostředí. Nutno zmínit, že tento nedospělý jedinec ještě nebyl kolosální, protože měl 30 centimetrů, ale jde o kalmara Hamiltonova, který prý dorůstá délky více než 7 metrů a má hmotnost až přes půl tuny. Tak řekni mi, romantiku, jsi rád, že měl Julius Verne pravdu?

Ivan Hoffman: Já jsem viděl tu fotografii, a první, co mě napadlo, bylo, že za mlada je každá příšera roztomilá. Což je ale, uznávám, klišé. Strašné klišé. My se v dnešní době potýkáme s problémem umělé inteligence, která je schopná vytvořit cokoliv, a tudíž pro ni nemůže být těžké nabídnout nám i malého kalmara Hamiltonova. Důvodem může být potřeba výzkumníků vyloudit od sponzorů nějaké peníze na výzkum, ale také užít si slávy a obdivu. A v té době, kdy lze cokoliv tvrdit, ale také cokoliv zpochybnit, jsme tak podivně svobodní. Je na nás rozhodnout, čemu uvěříme a co je pravda. Ale je to taková nepohodlná, vratká svoboda. Já úplně chápu lidi, kteří raději věří televizi, než aby přemýšleli.

Martina: Je to takové rychlé, pohodlné a úlevné, ale prosím ne. Teď už vystupuješ téměř cynicky. Máš pravdu, že současná věda si naši skepsi poctivě vykoledovala svou mnohdy nepoctivou prací, ale v tomto případě zdůrazňuji, že tyto fotografie zveřejnil časopis National Geographic a existence kalmara Hamiltonova je známá, jen ho nikdy nikdo nenatočil v přirozeném prostředí, protože ten hlavonožec má největší oči na světě. Ponorku vidí dříve než ponorka jeho, a takzvaně vezme kramle. Ale v roce 2007 vylovila rybářská loď mrtvého kalmara, který byl dlouhý 9 metrů. Tak to už snad udělá dojem i na tebe, skeptiku. Ne?

Ivan Hoffman: Udělá. Udělá to na mě dojem. Já v této kauze věřím, že ta okatá potvora je pravá.

Martina: Tak dobře, tak jsem ráda, že jsi připustil existenci této obří olihně, a já jsem ráda, že jsme naše dubnové setkání zakončili trochou záhad, které skýtají mořské hlubiny. A musím říct, že jsem se tím nechala unést, mimo jiné proto, abychom nezapomínali, že navzdory volbám, navzdory konfliktům, navzdory lidské hlouposti a ignoranci je kolem nás stále dost důvodů k obdivu a žasnutí. Takže tady vidíš, mě kalmar inspiroval k trošce patosu a romantiky.

Ivan Hoffman: Ještě že máme takové fascinující tvory, jako je kalmar…

Martina: Ještě že máme kalmara a ještě že máme Ivana Hoffmana, na kterého se těším, až se uslyšíme opět za měsíc, abychom zjistili, jestli máj bude skutečně lásky čas. Ivane, těším se na tebe a bedlivě sleduj, co se v květnu odehraje. Řekneme si o tom za měsíc.

Ivan Hoffman: Já se na naše povídání také už předem těším.

Ivan Hoffman

(3 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...