Bez šance na reparát

Často se ozývají nářky, že společnost je stále více rozeštvaná, chybí snaha dohodnout se na kompromisech, vyostřuje se nepřátelství a narůstá řevnivost mezi zastánci odlišných názorů. Ti, kdo jsou právě u moci, tvrdí, že to vše je způsobeno rozkladným působením cizích sil. Takové vysvětlení je pohodlné pro lidi, kteří o žádné vysvětlení nestojí. Realita je poněkud složitější.

Dostali jsme se do situace, se kterou se v politice ještě donedávna tak jaksi nepočítalo. Základním předpokladem demokracie s jejím víceméně pravidelným střídáním politických stran ve vládě a v opozici bylo, že řešení sporných otázek lze po dalších volbách korigovat. Na tomto předpokladu fungovalo v demokratických zemích po celé generace soupeření pravice a levice.

Jestliže pravice upravila daňový systém tak, že to vyhovovalo těm nejzámožnějším, levice mohla po volbách zvýhodnění bohatých opět snížit. Jestliže levice prosadila sociální zajištění, které se zdálo pravici příliš velkorysé, bylo možno po volbách sociální stát zase zeštíhlit. Pokud jedna strana prosadila zpoplatnění vyšších forem vzdělání, mohla strana druhá po svém nástupu k moci učinit vzdělání pro zájemce opět bezplatné. Pokud míra byrokratizace státní správy překročila jistou mez, mohla proti tomu opozice protestovat. Přinejmenším až do doby, než se sama dostala k moci a pocítila potřebu vytvořit nová pracovní místa na ministerstvech a úřadech pro své vlastní stoupence.

V zásadě podobně tomu bylo i v oblastech, kde dopady provedených změn byly zásadnější a měly dlouhodobější charakter. Rozhodování o podobě penzijního systému může ovlivnit celé generace s důsledky, které ti, kdo rozhodují, nemusejí vůbec předjímat. Tím spíše, že jich samotných se tato věc zpravidla netýká. Populační vývoj celých generací poznamenává rodinná politika, a ještě více ho poznamenává absence rodinné politiky. Stejně dlouhodobý dopad může mít řešení, anebo naopak neřešení bytové otázky. I v těchto případech však platí, že nástup nových politických sil může situaci zvrátit a s většími či menšími náklady zvolit politiku jinou.

Tyto spory, které dávaly smysl soupeření levice s pravicí a legitimizovaly demokratické uspořádání jako celek, jsou dnes přehlušeny otázkami zcela jiného typu. Pokud se prosadí migrační politika bez výhrad podporovaná současnou vládou, budou změny ve složení populace stejně nevratné jako zhoršení vnitřní bezpečnostní situace a jako nástup etnických a náboženských konfliktů, na které společnost není připravena. Ti, kdo tyto změny uvádějí do chodu, tak činí s vědomím, že ať již je nahradí v politice kdokoliv, nebude schopen poměry zvrátit. Nebude toho schopen bez ohledu na to, co bude tvrdit ve svých předvolebních kampaních a čím popíše své billboardy. V tom případě ovšem ztratí soupeření mezi vládou a opozicí jakýkoliv smysl a spolu s tím i celá teorie mocenského kyvadla, kterou se vysvětluje fungování demokracie.

Ke stejným důsledkům povede předávání moci z národní úrovně na úroveň celoevropskou, což je shodou okolností další prioritou současné vlády. Jestliže dojde k přeuspořádání Evropské unie na federativním principu, ocitnou se kompetence národních vlád někde pod úrovní dnešních krajských zastupitelstev. Formátu současných vládních politiků by to sice odpovídalo, demokracie by ovšem dostala další ránu.

Tradiční rozdělení na pravici a levici dokázalo kanalizovat napětí ve společnosti a umožňovalo udržovat společenský smír. Je velice nebezpečné nahradit problémy, jejichž řešení lze po volbách změnit, takovými problémy, jejichž řešení je nezvratné. Ti, kdo stojí v čele státu a nemohou pochopit, proč je společnost rozeštvaná, na sebe prozrazují, že si neuvědomují, o co všechno jde. Jestliže přitom svádějí vinu na podvratné domácí živly a na cizí agenty, projevují kromě obvyklého alibismu ještě i notnou dávku cynismu. V tomto ohledu jsou ve svých nových císařských šatech naprosto průhlední a premiér Fiala vzhledem k tomu, jak jednoduše je naprogramován, prostě nemohl říci o nově vzniklé frakci Patrioti pro Evropu nic jiného, než že slouží ruským zájmům.