Česko na cestě k brzkému nedostatku elektřiny

Byla to tristní podívaná na množinu lidí, kteří v ČR nejlépe rozumí energetice a zároveň jsou celkem bezradní ze situace, do níž naši republiku vehnala 50letá závislost na energetických surovinách z Ruska, od nichž se Česko jako celý Západ chce po Putinově válce odpoutat.

Ve středu 11. května byla v českém parlamentu v Praze uspořádána konference s výmluvným tématem „„Aktuální bezpečnostní hrozby, II. část – Bezpečnost v energetice“. Svolali ji předsedové dvou výborů Poslanecké sněmovny: šéf Hospodářského výboru Ivan Adamec a předseda Výboru pro bezpečnost Pavel Žáček, oba za vládní Občanskou demokratickou stranu. Seznam vystupujících, který se rovná soupisu publikace „Kdo je kdo“ v české energetice, si každý ze čtenářů spolu s prezentacemi vystupujících může najít na webu Poslanecké sněmovny. Téma konference bylo zvoleno pochopitelně správně, i když nikde nezaznělo, že zatímco ve vojensko-politické oblasti se můžeme spolehnout na ochranný deštník NATO, přinejmenším do doby, než investujeme aliancí požadované minimálně 2 % HDP do smysluplných obranných investic, v energetické oblasti si Česká republika domácí úkoly musí vyřešit v podstatě sama. A v tom spočívá veliké riziko spojené s čtyřletým demokratickým volebním cyklem: na jeho konci chtějí mít politici sklizené ovoce své politiky v podobě znovuzvolení. Energetika ovšem pracuje v řádu desítek let, takže jsme již 20 let svědky impotence energetické vize v podání všech českých vlád. Bude to nyní jiné?

Z prezentací na konferenci nepochybně vyčnívala kvalita předvedená šéfem státní akciové společnosti ČEPS Martinem Durčákem a také expremiérem a šéfem Teplárenského sdružení ČR Mirkem Topolánkem. Ivan Adamec ve svém vystoupení upozornil, že Česká republika nenašla dostatek spojenců pro možnou zásadní revizi politiky Zeleného údělu.

V souhrnu prezentací šlo více méně o analýzu technických a politických opatření, jak po agresi Ruska proti Ukrajině, na kterou Západ reagoval historicky bezprecedentními sankcemi proti Putinovu režimu, půjde omezit i pro českou ekonomiku škody, jež z odříznutí dodávek ropy a zemního plynu vyplývají. Jde ve skutečnosti o to, zda škody budou zničující, obří nebo aspoň nějak s velkými šrámy zvládnutelné. Klíčovým programem pro Česko a jeho energetiku je podle vystupujících schopnost země zvládnout zimu 2022-2023. Bude také záležet na tom, zda v případě nouze dodávek zejména plynu se Česká republika bude moci spolehnout na solidaritu ostatních členských zemí EU zejména Německa, jehož prostřednictvím většina zemního plynu do ČR zatím proudí. Ocenili by ale např. němečtí voliči, kdyby jejich vláda omezila německé hospodářské ve prospěch dodávek nedostatkového plynu do ČR?

Velké téma byla možná náhrada ruského plynu za dodávky stlačeného zemního plynu (LNG) zvláště z USA a Středního východu. Vzhledem k malému počtu LNG terminálu na realistických logistických trasách z Německa či Polska a potřebné době na výstavbu nových zařízení je toto řešení během na dlouhou trať. Příslušná LNG technologie by také mohla být vybudována i v ČR.

V bohaté diskusi zazněla řada témat, kdy také autor tohoto článku přítomné upozornil, že České republice hrozí nejen nedostatek zemního plynu a ropy, což je způsobeno externími vlivy, ale také to, že vinou politiky Evropské unie, jejího Zeleného údělu (Green Deal) a legislativního balíčku Fit for 55 pokračuje tlak na snižování produkce z uhelných zdrojů. Přitom jejich dosud uvažovaná náhrada zemním plynem není a nebude k dispozici. Šéf ČEPS Martin Durčák v reakci vyjádřil naději, že se kvůli zcela změněným podmínkám nenaplní analýza a prognóza ČEPS, že už v roce 2025 Česká republika bude muset dovážet 10 % své spotřeby stabilní elektřiny. Nicméně právě na jeho prezentaci se ukázalo, že s ohledem na přechod z plynu na tepelná čerpadla poháněná elektřinou a za předpokladu masivního uplatnění elektromobilů se současná čistá spotřeba elektřiny z 65 TWh ročně zvýší až na 80 TWh v roce 2030. Budeme proto mít však dostatek zdrojů, když zatím jediný nový tendrovaný jaderný reaktor v Dukovanech s plánovanou kapacitou 1200 MW má na plný výkon najet až v roce 2036 a bude jen náhradou za zavírané bloky  (v JE Dukovany dosud 4 x 500 MW)? Skutečně novou dodatečnou kapacitu dostane česká energetika, až se postaví dva nové 1200MW bloky v Temelíně.

Zdroj: Prezentace ČEPS 11. 5. 2022

V každém případě podle ČEPS bude muset Česká republika zavést už v roce 2025 tzv. kapacitní mechanismy, kdy si v nejnutnějším případě ČEPS objedná rezervní (a dotované) kapacity ze stabilních zdrojů elektřiny, podobně jako masivně Německo zajišťuje svou přerušovanou výrobu z obnovitelných zdrojů. Zcela jistě se tak stane Česká republika zemí importující elektřinu jako většina států v regionu (viz obrázek ČEPS simulující stav v Evropě v roce 2030).

Zdroj: Prezentace ČEPS 11. 5. 2022

I když byl generální ředitel a předseda představenstva ČEZ Daniel Beneš oznámen jako účastník a vystupující, na konferenci se neobjevil. V týž den ovšem s ním byl publikován obsáhlý rozhovor v Hospodářských novinách, v němž šéf tohoto energetického gigantu odpovědného za 80 % české energetiky obhajoval firemní politiku zaměřenou na maximalizaci zisků pro své akcionáře, z níž se v prvním čtvrtletí generoval meziročně trojnásobný zisk. Pokud by vláda ČR podle Beneše chtěla snížit cenu elektřiny, tak by měla prý zrušit poplatek za podporu obnovitelných zdrojů. Ten mimochodem bez DPH činí 0,495 Kč za kWh. Na dotaz, do čeho ČEZ bude investovat, šéf společnosti řekl: „Máme plán Čistá energie zítřka a podle něj půjde většina investic na snížení emisí. Budeme stavět zelené zdroje a posilovat distribuční síť, aby na decentrální energetiku využívající malé zdroje byla připravená.“ 

Před rokem 20. května 2021 ČEZ zveřejnil svou strategii zelené tranzice, která bude znamenat zavírání uhelných zdrojů, jež hospodaření ČEZ zatěžuje emisními poplatky a image firmy emisemi. Do roku 2025 ČEZ s dotacemi od státu i EU instaluje 1,5 GW a do roku 2030 dalších 4,5 GW v nových solárních elektrárnách. Pod tlakem dekarbonizačního se tak Česká republika zřejmě po vzoru Německa vydá na cestu budování dotovaných obnovitelných zdrojů, jejichž nestabilní produkci budou muset duplovat paralelní zdroje zřejmě z uhelných zdrojů spojených s dotovanými kapacitními platbami. Budování stovek malých či komunitních zdrojů bude mít také další negativní efekt dobře patrný na vývoji německé Energiewende: vzroste dramaticky poplatek v ceně elektřiny za správu a stabilitu sítě. Ten již nyní v Německu činí nejvyšší položku z ceny elektřiny pro spotřebitele.

V reakci na ruskou agresi proti Ukrajině se Německo rozhodlo svou Energiewende ještě urychlit. Do roku 2030 chtějí mít dominantně solárními a větrnými elektrárnami pokryto 80 % svého energetického mixu a z přebytků produkce vyrábět zelený vodík a ukládat také významnou část do baterií pro dobu, kdy nefouká a nesvítí. Plány jsou ambiciózní a blízká budoucnost ukáže, zda budou reálné. Jedno je ale jisté: většinu solárních panelů na světě vyrábí Čína: typizovaných panelů JA Solar z čínské Šanghaje je na 1 GW výkonu potřebných 2,2 milionu kusů. A nově chce Německo za 7,5 roku postavit 140 GW (ke stávajícím 60 GW), to je přes 300 milionů panelů.

Zdroj: Prezentace ČEPS 11. 5. 2022

Jak počátkem května 2021 mj. varovala ve své 287stránkové analýze Mezinárodní agentura pro energii (IEA), 85 % všech světových surovin a technologií potřebných pro produkci obnovitelných zdrojů kontroluje a vyrábí diktátorská Čína. Celý Západ se dnes sjednotil proti agresivitě diktátorského režimu Vladimíra Putina v Rusku, když se teď po 50letém „spánku“ tvrdě procitáme z představy, že v náruči ruského medvěda nám bylo/je dobře. Bude nám teď opravdu lépe před chřtánem čínského draka?

Milan Smutný

(10 votes, average: 4,60 out of 5)

Loading...