Cíle Zeleného údělu plníme

Pomalu se blíží jaro a v médiích jsme mohli zhlédnout, jak vypadají rozlehlé sady ovocných stromů, které už letos nevykvetou. Velkoplošné kácení všude po republice likviduje stovky hektarů především jabloní. Nízké výkupní ceny v kombinaci s drahými energiemi za skladování vedou majitele k ukončení pěstitelské činnosti. Spotřebitel naštěstí nic nepozná, protože v supermarketech má pestrý výběr ze dvou druhů jablek, které se k nám dovážejí ze vzdálených koutů Evropské unie, zejména ze Španělska, něco také z Nizozemí.

Česká republika vzorně plní všechny pokyny Green Dealu a její představitelé radostně vyhlížejí plánovaný přesun na elektromobilitu, plánované zvyšování ceny emisních poukázek, plánovaný přechod na odběr amerického zkapalněného zemního plynu a další bytostně zelené projekty.

Pěstitelé likvidovaných sadů většinou nemají přesnou představu, čím stovky hektarů znehodnocené plochy zaplní. Dokud něco rychle nevymyslí, bude obnaženou zemi čím dál více nahlodávat půdní eroze. To pochopitelně přispěje k dalším problémům s udržením vody v krajině. Poruchy vodního režimu povedou ke stupňování rizika velkého sucha a ničivých záplav, což si vyžádá další miliardové investice.

Zvykejme si na to. Zvykejme si na skutečnost, že celá slavná konstrukce Green Dealu nemá pranic společného s ochranou přírody, se vzhledem krajiny a už vůbec ne s udržitelností života v ní. Jedná se o ambiciózní byznys projekt, který některé firmy pohádkově obohatí, jiné vyřadí z konkurence se všemi důsledky, které to pro ně a pro jejich zaměstnance bude mít. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by přece nemyslitelné, aby se kolem pokácených sadů s místním ovocem časem proháněly nákladní elektromobily převážející stejné ovoce z druhého kouta Evropy. Nedivme se ani tomu, pokud budou v rámci většího komfortu provozu bývalé sady tu a tam přeměněny v odstavná parkoviště pro elektrokamiony. Taková je totiž logika Green Dealu.

Dokud se brala ekologie alespoň trochu vážně, dobře se vědělo, že jedním ze základních předpokladů udržitelného vývoje je zvyšování soběstačnosti tam, kde je to jen trochu možné. Alternativou k tomu je totiž jen přetahování čehokoliv na co nejdelší vzdálenosti. Ekonomicky to docela dobře vychází, pokud se do ceny zboží nezapočítávají negativní externality z bující dopravy. Ekologicky to však smysl nedává, protože na přepravu jedné tuny zboží spotřebujete na silnicích stejný objem prostoru nezávisle na tom, na jaké palivo kamiony jezdí. A úbytek prostoru ničí stejně nenávratně jak přírodu divokou, tak přírodu kultivovanou.

Statisíce čerstvě vykácených ovocných stromů vůbec neznamená, že bychom snad plány Green Dealu plnili liknavě. Nic nebrání tomu, aby byl premiér Fiala a jakýkoliv český ministr životního prostředí, jenž bude vylosován za nástupce prozatímního Jurečky, pochválen od svých vysoce postavených evropských kolegů za ekologickou bdělost. Jedni i druzí toho vědí o udržitelnosti a životním prostředí zhruba tak stejně.