Co s islamizací Evropy?

Na bělorusko-polských hranicích je pořádně živo. Lukašenkem nastrčení imigranti především z Iráku a Sýrie opět testují míru humanity evropské civilizace. Jaký bude jejich dalších osud? Repatriace? Těžko. Patrně sběrné tábory, azyly, přechodné pobyty, štědré sociální dávky atd. Musíme si nicméně uvědomit, že tento altruismus a bohorovná benevolence představuje pouze pověstnou cestu do pekla dlážděnou dobrými úmysly.

Někdejší libyjský vůdce Muammar Kaddáfí je autorem výroku: „Jsou zde znamení, že Alláh daruje vítězství islámu v Evropě bez mečů, beze zbraní, bez dobývání. Nepotřebujeme terorismus ani sebevražedné atentátníky. Padesát a více milionů muslimů změní v příštích desetiletích Evropu v islámský kontinent!“

Toto temné proroctví se s největší pravděpodobností opravdu naplní. Svět našich vnoučat a pravnoučat už bude hodně odlišný od toho našeho. Progresivně se rozvíjející islám se v horizontu několika desetiletí stane dominantním náboženstvím v Evropě.

Lze tomu ještě zabránit? Čistě teoreticky ano. Minimálně máme šanci zařadit nižší rychlostní stupeň, šlapat na brzdu by bylo značně kontraproduktivní.

Evropští politici se ovšem ještě donedávna tvářili, že žádný takový problém prostě neexistuje. Samozřejmě. Není přece jednoduché o něm hovořit, jestliže čtvrtinu vašich potenciálních voličů tvoří muslimové – jako je tomu kupříkladu v Německu či ve Francii.

Hlavní problém spočívá v nízké natalitě původní evropské populace, která kontrastuje s tradičně vysokou porodností přistěhovalců. Tento trend bude nadmíru těžké zvrátit. Aby jakákoliv populace přežila, musí minimální porodnost činit minimálně 2,11 dítěte na jednu rodinu. Na Francii, Německu, Nizozemsku, Belgii či Švédsku můžeme názorně vidět, že porodnost imigrantů je 1,5 až 3krát vyšší než v případě původního obyvatelstva, které se v těchto zemích zmiňovanému limitu většinou ani nepřibližuje.

Jednoduchou aritmetickou rovnicí si tedy můžeme ověřit, že nedojde-li k zásadnímu obratu, muslimové a Islám v čase budoucím v Evropě skutečně převáží, přesně jak prorokoval bývalý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí.

Natalitu Evropanů lze nepochybně pozitivně ovlivnit a podpořit vhodně zaměřenou kampaní na mladé lidi. Kdybychom žili v Číně (a tady vidíme nesporné výhody totalitního režimu) nebyl by problém nařídit všem přistěhovalcům, aby po určitou dobu nepočali a nepřivedli na svět (každý pár) více než jednoho potomka.

Je to samozřejmě nadsázka a přes odpor k islamizaci Evropy pevně doufám, že k něčemu takovému nikdy nedojde. Ale kdybych vám ještě před dvěma lety nastínil, kam nás a naši svobodu zažene pandemie covidu, patrně byste mi také nevěřili.

To, co můžeme ovlivnit v současné době a co bychom také ovlivnit měli, je ilegální migrace. Například britský list Financial Times píše, že Evropa si musí připustit, že imigrace ze zbytku světa je nevyhnutelná a zcela zákonitá, a plně ji proto přijmout. Podle deníku potřebuje zadlužená evropská civilizace novou dynamiku, nový impuls a především novou pracovní sílu.

Pěkně děkujeme. Přesně taková byla původní idea, kterou na starém kontinentě razila zejména německá kancléřka Angela Merkelová. Dnes se Německo už šestým rokem přesvědčuje o dvousečnosti tohoto kontroverzního pseudozáchranného plánu.

Představa, že by všichni přistěhovalci přijali zavedené a tradiční evropské hodnoty, ať už psané či nepsané, je naprosto nerealistická. Asimilovat se dokáže jen naprosté minimum z nich a jak nás poučily roky minulé, nikdy navíc nemáme jistotu, že se z frustrovaných imigrantů přivábených voláním rodné země, nestanou přes noc bojovníci páté kolony.

Plně přijmout imigraci by znamenalo totální zkázu a konec Evropy tak, jak ji známe. Postupná, plíživá islamizace probíhá už několik desetiletí a přijímáním dalších imigrantů jí pouze urychlujeme.

Naši kulturu a naše elementární křesťanské hodnoty je zapotřebí bránit! Problém je ten, že po pádu železné opony Evropa alarmujícím způsobem podcenila nutnost investovat dostatečné finanční prostředky do své obrany.

Evropská unie se od roku 1990 sice významně rozrostla, společnou evropskou armádu se však i přes povícero návrhů vytvořit nepodařilo a ochrana evropských hranic byla zcela absurdně svěřena soukromé bezpečnostní agentuře.

Takže nám tu zbývá už jen chronicky podinvestovaná Severoatlantická aliance (s pravidly, jež navíc vojenský zásah proti ilegálním migrantům na kontinentu prakticky neumožňují), která je dnes tvrdě pod vlivem USA, na něž s často až přílišnou jistotou spoléháme jako na svého zachránce, který nás nicméně před islamizací společnosti rozhodně neuchrání.

Američany totiž evropské problémy, netýkají-li se obchodu, prakticky nezajímají.

Názorně to předvedli nedávným skvěle organizovaným chaotickým úprkem z Afghánistánu a promyšleným aktem předání moci militantnímu islámskému hnutí Tálibán. Tím v podstatě odsoudili mnoho místních lidí k smrti, Evropu k další vlně migrace a sami s pocitem dobře vykonané práce odcestovali domů.

Ostatně mají v tomto geopolitickém kanibalismu praxi.

Posledních 70 let USA hrály šachy s vládci a vládami nejrůznějších asijských či afrických zemí, nahrazovaly je jinými nastrčenými figurkami, podle potřeby organizovaly státní převraty a nebo v poslední 20 letech hrdinně hájily americké hodnoty v Iráku, v Sýrii či právě v Afghánistánu, kam se jako vždy marně pokoušely exportovat a implementovat svůj universální manuál na demokracii.

Nakonec dokázaly všechna ta mraveniště jen pořádně rozvrtat a rozvrátit a následné konsekvence slízla Evropa, která se teprve nyní probouzí z nečinnosti a letargie ordinované po léta Bruselem v podobě jeho vysoce humánních a ušlechtilých omezení a pravidel.

Stavba zdí je rozhodně dobrým počinem, není však všemocná. Postupující islamizaci Evropy můžeme čelit, ač to může znít jakkoliv kýčovitě, pouze nekompromisní obranou se zbraní v ruce. A samozřejmě s jasnou hlavou, v níž bude mít soucit své nevelké a pevně definované místo.